POMO

Nudné guilty-pleasure, které zachraňuje pouze Rosalba Neri s jejími uhraničivými pohledy a obnaženanými ňadry. Není divu, že jí všechny mužské postavy plní přání. Taky bych si kvůli ní nechal odoperovat mozek a vložit ho do cizího těla, kdyby se jí líbilo více než to moje. Jen proboha ne za režijního vedení primářů Luppiho a Wellese. Lady Frankenstein je silně béčkový, těžkopádně plynoucí a nevzrušivý patlanec se směšným monstrem i vraždami. A na dramatickou linku nehraje, dějově se vyvíjí ryze exploitačními ideemi - máme uprchlé vraždící monstrum a recept jak ho vytvořit, tak stvoříme další a proložíme to nahotou a bublajícími červenými limonádami ve skumavkách. Přitom to ze začátku díky osobnosti Josepha Cottena a jeho spoluhráče Paula Müllera, který svým projevem taky evokuje normální filmařinu, vypadalo důstojně.

Jediný film našeho souhvězdí, ve kterém uvidíte Udo Kiera v laboratoři slastně osouložívat mrtvou dívku slepenou z částí různých těl, hrabajíc se jí u toho ve vnitřnostech rozpáraného břicha. S napomenutím asistenta, ať se na něj nekouká jak úchyl a filozofickým post-coitum dodatkem “To know death, you have to fuck life.” Kontroverzní dílko Flesh for Frankenstein z produkce Andyho Warhola (!) má hororový námět, ale není ani náznakem hororové. Je pouze explicitně krvavé, ale silně umělým, v dnešní době spíše komickým způsobem. A přehrávajícími herci a jejich strojeným zasazením do scény až teatrálně nepřirozené. V jedné scéně dokonce dvě konverzující postavy stojí natočené k sobě bokem, čelem na kameru. Přitom zápletka s vedlejšími postavami jako sexuchtivou MILF manželkou a jejím milencem, a dětmi, které tajně pozorují všechny nepřístojnosti dějící se na Frankensteinově hradě, je vymyšlena dobře. I s tím povýšeneckým aristokratickým tónem, který se táhne celým příběhem (dobře natočené večeře u dlouhého zámeckého stolu). Ale ta celková režijní exekutiva, panečku... Místama mentálně takřka edwoodovská.

Neškodné sci-fíčko které má rádo hodné roboty a Blade Runnera, a chce si vystačit s námětem, se kterým by se pořádný biják teprve rozjel. Banderasovi ta pleš, agentský plášť s kravatou a kontaminované post-apo pouště sednou.

O tolik lepší než remake pro americké publikum! Odhodlaný a bezprostřední Skarsgård, báječné obsazení a stylizace záporáků, trefné dialogy o evropské multikulturnosti, severský černohumorný nadhled, absurdita vyhrocení situace v jatka jako od Sama Peckinpaha kvůli jediné události. Všechno, co mi v remaku nefungovalo natolik, že mi naprosto unikal tvůrčí záměr ve snaze o podivnou osobitost filmu, jsem si tady užil báječně a do sytosti.

Současná mladší generace ani neví, že tento film existuje. Asi jako ani nevnímá Costnera coby někdejšího oscarového laureáta a filmovou superstar. Sladké devadesátky. Tento megapropadák mu tehdy coby režisérovi a producentovi zlomil vaz. Není divu, je to film pytomoučký a naivně patetický, a koukat na takovej film tři hodiny není pro každého. Vidět ho ale poprvé teď, po více jak dvaceti letech, mu paradoxně prospívá. Přes spomenuté negativa je totiž milou spomínkou na výpravná filmová dobrodružství, kde důležitou roli hráli monumentální přírodní exteriéry a širokouhlá kamera létala nad davy důkladně nainscenovaných živých komparzistů a zvířat za velkolepé orchestrální hudby Jamese N. Howarda. A to se srdcařským zápalem štábu pro zprostředkování diváckeho zážitku tvrdou prací tam venku v reálné divočině. Nic z toho už dnes ve velkých hollywoodských filmech nevidíme. Proto mě dnes, na domácím kině se 4-metrovou uhlopříčkou The Postman jistým způsobem pohladil - i přes kroutění hlavou a usmívání se nad tím, co se v něm dělo.

Hezké širokoúhlé pouště Nového Mexika, sofistikovaný záporák Michael Douglas s koulervoucím 6x6 Mercedesem G63 a mlaďoch Jeremy Irvine, kterému s jeho seriálovou tvářičkou toho pouštního stopaře neuvěříte. Film jede docela zábavnou hru na kočku a myš, ale v závěru se shodí lacinými béčkovými nesmysly.

Irové se bez budgetu pokusili o okultní psychologii, stojící na dvou civilních postavách. Dlouhé čekání na duchařský adrenalin je o jejich interakci coby nesourodé dvojice, která se, zavřená několik měsíců v baráku na samotě, postupně poznává a propadá frustraci až šílenství. Tvůrčí záměr OK, chování postav je přirozené a nebere si servítky. Film nenudí a drží ve zvědavosti, co bude dál. Pozdější naložení s psychologickými motivy, kterými se tvůrci měli vytáhnout, ale pokulhává a jejich vyústění je neuspokojivé a naivní.

Všechny přírodovědecké dokumenty zastíněné. I kdyby šlo jenom o podmořský dokument o chobotničce a přátelství člověka s ní, vyčníval by pestrostí situací s ní zažitých a unikátní vzdělávací hodnotou. Divákovi v něm totiž nejsou fakta jenom řečené a ukázané, ale se díky autorově srdcařství a úpřimnosti spolu s ním stává jejich spoluobjevitelem. My Octopus Teacher je však emocionálním zásahem, tematickou komplexností a provázaností s životem dokumentaristy něčím mnohem více. Pokud si posledně mohl převzít dokumentárního Oscara Alex Honnold za sílu lidského ducha v lezeckém výkonu, nyní by to měl být Craig Foster za ztvárnění křehkého sblížení dvou naprosto odlišných živočišných druhů a poetické popsání sjednocujících paralel jejich životních cest.

Delikátně napsaná, zahraná a sestříhaná konverzačka o dobrých hodnotách a špatném mocenském systému, která překvapí docela banálním a na Sorkina nečekaně patetickým vyvrcholením. Highlightem filmu pro mě zůstane první dlouhá jednozáběrovka v soudní síni, následovaná statickými záběry na přítomné v pozoru po vkročení soudce do sálu.

Úvod a závěr v Kázachstánu super, ale všechno mezi tím bída, která se sice dotýká vřících společenských temat, ale skrze nenápaditou dějovou konstrukci a hloupý, nevtipný humor. A o efekt “skryté kamery”, který dělal báječným první díl, se tady snad už ani nikdo nesnažil.