kiddo

Než mi hošani začali v dialozích explicitně sdělovat témata i charakterizaci, protože bůhvíproč usoudili, že jsem úplně blbá, byli vynikající kombinací deadpoolovského humoru postaršeného z inteligentního puberťáka v šestnácti na inteligentního puberťáka v devatenácti a invenčního "coby kdyby to bylo ve skutečnosti" s pořádnou dávkou fujky korporátu a bleh marketingu, jen bez té ubíjející millarovské pózy (kde by si například takoví Hughie a Starlight u Millara ani neškrtli a jejich utrpení by bylo samo o sobě pointou, jaká je snaha o to být dobrý člověk trapná, trestu zaslouženíhodná ptákovina, tam je to u chlapců jen začátek na cestě ke zjištění, že ne, oni ti cyničtí nihilističtí čuráci, co mi ničej život, přece jen nemají pravdu). Ke konci se ty dojáčky a upřímně myšlená poselství sice poněkud nakupí, ale na druhou stranu, pošťouchnutí do toho, jak je ten fikční kult pomsty a kulervoucnosti ve skutečnosti trapný, nucený a zničující, nelze po dekádě, kdy nám Hra o trůny vymývala mozky, neocenit. PS: spajsky jsem naposled upřímně poslouchala v osmi, takže těžký nedík.

"Dyk voni ti Japonci nám na to budou dejchat, radši dejte vědět a my to s klukama vod hasičů budem mít za jedno vodpoledne vyvěšený." Nejlepší zážitek z brněnských Dvou světů.

The monster I created to protect the kid inside me is hard to manage.

Někdy je holt snadnější tvrdit, že jsem kamarádovi žral mozek, než přiznat, že jsem pro něj prostě jen normálně brečel.

Po hodně dlouhé době konečně zase jednou horor (no, spíš černá komedie), který si klade otázku: je rodina něco, co stojí za to v životě mít? Spoiler: lol

Střelené přesně doprostřed mezi Wicker Man originál a Wicker Man remake. Upřímněji se v sále nejspíš až do konce roku řehnit nebudu.

Miss you. PS: J.K. Simmons jako Jonah Jameson jako Alex Jones potěšil. PPS: lituju nešťastníky, kteří do Prahy vyrazí speciálně za festivalem světla.

It’s just that whenever I’m here I feel like a bad person. Kdo čeká detektivkové drama ve stylu Gone Girl, ať to radši ani nezapíná. Příběhem nejsou vraždy, osobní konfrontace, ba ani město s tradičně twinpeaksovským nádechem, příběhem jsou protagonistčina naakumulovaná traumata podávaná takřka výhradně nedějově, formou permanentních prostřihů a krátkých flashbacků. Díky tomu se ze seriálu stává patrně nejbezprostřednější a nejpřesnější zprostředkování konceptu psychologického spouštěče, jaké jsem ve vizuálních médiích kdy viděla. A tak ačkoli na povrchu v rovině zápletky se zdánlivě nic neděje, v nemalé míře i díky vynikající Adamsové, z jejíhož každého pohledu vane nepohodlí, deprese a vystresovanost, je každá vteřina natřískaná emocionálním kontextem a i ty nejbanálnější interakce působí jako frontální útok, který má člověk chuť půl dne vydýchávat na gauči s kakaem.

Moje vzrůstající tendence nacházet romanťyku v jednoznačně neromanťyckých záležitostech mě nepřestává znepokojovat. Vejlet do L.A. je kánon.

K totálnímu kingovskému pastiši tomu chybí jen prepubertální gangbang. Nicméně za úchyly jsme pořád, protože stejně všichni se zatajeným dechem čekáme, až si dvě děcka dají pusu, #MilevenIsMyCrack. 2. série: Jako dospěláci dodneška čekají na svůj dopis z Bradavic, já odteď čekám, až mě Steve adoptuje.