Sunwise

Příjemná oddechová komedie, s výborným (a pohledným) Hughem Grantem v hlavní roli. Shlédla jsem pár dní po přečtení knižní předlohy, a přestože je děj oproti knize přesunut do současnosti a došlo proto ke změně spousty reálií, a navíc tvůrci "překopali" dost podstatně celý závěr, myslím, že se jim podařilo charakter a myšlenky knihy na plátno přenést dobře a přesvědčivě.

Staří známí čeští a dobří čeští herci ve vysoké koncentraci, což samo o sobě většinou zaručuje minimálně příjemnou hodinku a půl, když už ne něco víc. Na druhou stranu ale absence děje nebo dokonce nějaké hlubší myšlenky. Tak tři až čtyři hvězdičky...

Příjemná oddechovka. Film jsem si dala den poté, co jsem dočetla stejnojmennou knižní předlohu Nicka Hornbyho, a toto pořadí doporučuji, protože oproti knize plné introspektivního hloubání hlavního hrdiny Roba film je (a nutně musí být) poněkud oploštělý. Z herců mě nejvíc nadchla Iben Hjejle v roli Robovy přítelkyně, a příjemně mě překvapil Jack Black, který mi sice asi nikdy nebude sympatický, ale do rolí lehce slizkých a otravných tlouštíků se prostě fakt hodí. Jako ilustrace ke knize na nedělní odpoledne je tenhle film ideální, a půl bodu navrch dávám za nápaditě zpracované závěrečné titulky. Čtyři a půl *

Mezi českými filmy spíše podprůměrný kousek. Snad proto, že nemá skoro žádný děj, který by stál za zmínku, možná i proto, že Macháčka i Lišku a jejich schopnost dobře hrát už známe, a čekáme od dobrého filmu víc, než že v něm budou obsazeni tihle dva.

Předesílám, že hodnotím z pozice člověka, který fanouškem U2 není, a ani je nemá nijak zvlášť naposlouchané (tj. znám pár největších hitů, a tím to hasne). Prvních cca 20 minut v IMAXu mi málem vypadly oči z důlků, je to prostě zážitek, (skoro) jako na koncertě, ale z mnohem větší blízkosti, pak už se ale záběry (detaily hudebníků - hudebníci přes poskakující dav - poskakující dav) začaly opakovat a já se začala trochu nudit. Nicméně, kdyby podobným způsobem byl natočen koncert některé z mých oblíbenějších kapel, neváhala bych ani minutu a šla do IMAXu znovu.

Naprosté nadšení! Nádherné záběry, působivá hudba a hlavně úžasný komentář Davida Attenborough, po jehož britském přízvuku, suchém humoru, a schopnosti dodat veškerým dějům na plátně dramatický rozměr, se mi bude stýskat. Pokud mě některý díl nudil, bylo to způsobeno pro mě nezajímavým tématem (např. Jeskyně, nebo Shallow seas patřily k podle mého názoru nejslabším kouskům), jinak si ale myslím, že byly všechny zpracovány stejně kvalitně. Oceňuji schopnost vtáhnout diváka i biologie neznalého do děje, poukázat na zajímavosti, zdramatizovat každodenní život přírody. A moc jsem si užila i dva díly "filmu o filmu", musím říct, že všechny tvůrce za jejich trpělivost, odhodlání a odvahu obdivuju.

Krásný film, který umí zahrát na city, je správně fantastický, pobaví i rozpláče. Ráda si ho dám někdy znovu.

Trošku jsem se nudila... ale zčásti nejspíš proto, že jsem díky sledování filmu v původním znění bez titulků nepochytila všechny vtípky a drobné nuance. Až se budu dívat na Allena příště, přidám titulky a třeba to bude lepší.

O Dylanovi nevím skoro nic... a byla asi chyba pouštět si I´m Not There takto nepřipravená. Věřím, že kdybych si předem přečetla alespoň stručný životopis, ale ještě lépe pořádnou biografii, užila bych si tenhle film mnohem víc. Takhle jsem se dost ztrácela, nechápala... trochu se nudila (hlavně u černobílých pasáží ze 60. let, u filosofických úvah, které byly přeci jen trochu moc dlouhé)... dobře bavila hereckým výkonem Ch. Balea a H. Ledgera, a taky toho malého černouška... nestíhala vnímat texty písní a děj zároveň... Opravdu nudit a těšit se na konec jsem se začala až po nějaké hodině a 45ti minutách filmu, a pokud si ho někdy pustím znovu a více obeznámena se životem toho, o němž vypráví, třeba si užiju ještě víc.

O Andy Warholovi jsem dosud nevěděla skoro nic, a o existenci Edie Sedgwick už vůbec ne. V tomto směru mi snímek rozšířil obzory, a to poměrně příjemným, nenudícím způsobem. Užívala jsem si hlavně pěknou tvářičku Sienny Miller, neméně pohledného Haydena Christensena coby Boba Dylana, naproti tomu Andy Warhol byl vylíčen velmi odpudivě, jako bezskrupulózní požitkář, který se stará jen sám o sebe... přesvědčivě zahraný, nechtěla bych se s ním potkat v reálu. Proměna Edie z všemi obdivované hvězdy ve zdrogovanou trosku proběhla velmi rychle, téměř nepostřehnuta... ale byla dost působivá, tísnivá a depresivní. Líbil se mi i způsob vyprávění, kde se prolínaly tři časové roviny...