Luckameli

Přenesení divadelní hry - zejména komedie - na filmové plátno je vždy rizikem. To, co na jevišti funguje bez problémů, působí před kamerou často příliš strojeně, teatrálně, nepřirozeně... V tomhle případě ale vše dopadlo na výbornou. Po komediích Rumors a Promises, Promises bylo Barefoot in the Park mým třetím a doposud nejvtipnějším setkáním s vybroušenými dialogy Neila Simona. Již samotné zasazení příběhu dvou novomanželů do bytu, ke kterému vede nekonečné množství schodů („Vždyť to není tak vysoko, mami!“ - „Myslela jsem, že to nezvládnu. Kdybych znala někoho ve 3. patře, šla bych na návštěvu tam.“), je obklopen spoustou podivínských sousedů („Manželé Boscovi jsou rozkošný mladý párek, čirou náhodou stejného pohlaví a nikdo neví, kterého.“) a k jehož hlavním přednostem patří absence vany, nefunkční topení, díra ve střešním okně a ložnice umístěná v šatně, nabízí mnoho komických situací samo o sobě. Vše pak korunuje skvělé obsazení - škrobený Redford a potrhlá Fonda jako zamilovaní Paul a Corie, uťáplá Mildred Natwick jako Coriina matka a nepřekonatelný Charles Boyer jako svůdník Modrovous. Sečteno podtrženo, příjemná zábava, kterou mohu jen doporučit.

Vlastně nevím, v čem byl problém - skvěle napsané hry se ujal dobrý režisér a obsadil do ní naše špičkové herce, vše přizdobil skvělou hudbou a zajímavě řešenou scénou i kostýmy. Přesto mám dojem, jakoby tomu ve výsledku něco chybělo. Něco, co by mě přimělo, abych se na to v budoucnu s chutí podívala znovu.

Prvních cca 15, 20 minut jsem jen nezúčastněně sledovala zmatené dění-nedění na plátně a marně se snažila přistoupit na Parnassovu hru. Zlom přišel až s postavou Tonyho Shepherda (vynikající Ledger, jedinečný Depp, poněkud nevýrazný Law, ale o to přesvědčivější Farrell) a já se nechala unášet skvostnými surrealistickými představami Terryho Gilliama až do konce. Těžko říct, jak by dopadla původní verze filmu, ale osobně se nemůžu zbavit dojmu, že mu tohle „nouzové řešení“ vlastně pomohlo. Ať tak či tak - well done, Terry!