Hudba:
Michal PavlíčekObsahy(1)
Višňový sad je poslední hrou Antona Pavloviče Čechova. I když o ní tvrdil, že ji psal jako komedii, je to hra sice groteskní, ale také velmi smutná. Je to hra o konci světa tradičních jistot a pevných morálních hodnot, po kterém nastupuje věk pragmatismu a bezohlednosti. Všeobecně známý příběh točící se kolem prodeje jednoho zanedbaného panství a zmarněných a současně tak komických osudů jeho obyvatel, vypráví v inscenaci režiséra Vladimíra Morávka také o podstatných otázkách, které nám klade moderní svět. Co je krásné a co je praktické, co je a co není užitečné, co je zvažování a co je nerozhodnost? Vypráví o síle a únavě ze světa, o cti a podvodech, o trapnosti, nadějích a iluzích, o touze dorozumět se a také - především - o lásce. Višňový sad Vladimíra Morávka nastudovaný se souborem Divadla na Vinohradech nabízí zcela mimořádné herecké výkony. Ať už Jiřiny Jiráskové v postavě guvernantky Charlotty, která současně celou inscenací provází, Viktora Preisse v roli Gajeva, Martina Stropnického coby ctižádostivého Lopachina a samozřejmě Dagmar Havlové v hlavní roli majitelky panství Raněvské, která byla za tento výkon nominována v roce 2008 na prestižní Cenu Alfréda Radoka. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (28)
Hvězdné obsazení není záruka úspěchu (proto nejspíš taky tato inscenace ani není v červených číslech). Tak předně Veškrnová-Havlová se tak moc snažila, až tu roli přehrála a Jiřina Jirásková je na roli šansoniérky a narátorky už příliš stará. Viktora Preisse jsem si tam skoro nevšiml, jak byl nevýraznej. Všechny tyto herce mám celkem rád a všichni mě zklamali. Velmi příjemně mě zase překvapili herci, které (coby herce) neznám skoro vůbec; podle mého všechny postavy zcela zastínil svým výkonem Martin Stropnický jako slizký mizera a taky Ilja Racek jako stařičký sluha. ()
Fíííha! Herecká "cukr - kává - limonáda", perfektní intonace, hlááás, kterej neuspává a úcta k divadlu. Zajímavé, že si nepřipadám jako mamlas, když TO píšu, což je vyjímečná událost, ale po dlouhé době jsem se odprostil od všednosti, stoupl si před zrcadlo a jak bych měl držet jazyk za zuby a nenapsat to, tak najednou jsem cítil sílu z těch všech mistrovských hereckých es, jal jsem si vyzkoušet své nejapné herecké umění, neumětelství navzdory. Tohle jsem měl naposledy z Hrušinského Kopfrkingla. Nebudu za poseru, mě se to prostě líbilo. Především pak Havlová (nom. na Alfréda Radoka), která za sebou zanechala masku "té, co se přihnala na Hrad" a místo toho vložila všechnu bolest do Raněvské. Pokud vím, višně jsou červené. Proto přihazuju, řkouc: víc takovejch.... ()
Musím přiznat, že samotná hra mě příjemně překvapila a zaujala mnohem víc než čtená z knížky, výborné bylo i přehnaně expresivní herectví Dagmar Havlové, které naprosto jasně zobrazovalo povahu Raněvské - radši vše na efekt, reálně, materialisticky, než si prožít cokoliv uvnitř. Naprosto chápu, že pan Morávek si dokázal představit hru jen s ní a každoročně jí psal dopisy. Zaujala mě i Pavla Tomicová, jako Varja byla otravně upjatá, vystresovaná, na druhou stranu praktická a realistická, přesně tak, jak to Čechov zamýšlel, Martin Stropnický se zase proměnil ve slizkého ambiciózního Lopachina. Jen mě mrzí, že kromě velmi dobrých hereckých výkonů a skvěle zpracované Čechovovy hry, mi představení nic moc nepřineslo, 'inovace' v podobě Jiřiny Jiráskové, která si z role Charlotty 'odskočila' uvádět hru, mi přišla spíš navíc. Višňový sad se zpracovává už nějaký ten pátek a chtělo by to přece jenom něco nového, zvlášť od jinak originálního Vladimíra Morávka. ()
Pojmout Čechova brechtovsky německy (i Ciganskaja zvjezda zařazená do inscenace, původně zpívaná Michalkovem v Kruté romanci, zní tak germánsky tvrdě) kabaretně (podtržená Pavlíčkovou neinvenční minimalistickou hudbou) expresionisticky (v projevu Ilji Racka až parodizujícím) mi přišlo samoúčelné a mimo duch díla. ()
Zhruba rok od chvíle, co jsem si "Višnový sad" nahrála, jsem ho dodívala, na pokračování, po čvrthodinách, s velikým sebezapřením a s úlevou, že dílo smáznu z hd. Nevhodně pojatá a obsazená hra, kterou Jiřina Jirásková s těžkým, nemístným afektem utopila. Z kina jsem odešla jen jednou, z divadla, baletu nebo opery nikdy. Prostě nikdy. Ale tuto inscenaci bych nevydržela dodívat, přestože je to neslušné. ()
Reklama