werush

Moje hodnocení asi spíš odráží můj vztah k Meghan a Harrymu :)

Ne že by to bylo v kontextu tématu, našich dějin, všech spíše sociologických, psychologickych, hodnotových nebo naopak uměleckých otázek ke kterým film vybízí nějak důležité ale donedávna, pokud vím, platil takový úzus že filmový představitel reálné postavy je minimálně o trochu atraktivnější než jeho předloha a za b typově mu není úplně vzdálený.

Přidávám se k táboru znechucenému počtem zobrazených pohlavních styků a taky si budu Němcovou pamatovat jako vyrovnanou, moudrou, nesobeckou asexuální bytost jak jsem si ji v dětství vysnila a na tenhle seriál zapomenu jen co ho dokoukám a přečtu si všechny komentáře, protože teď nemám až tak moc příležitostí se skvěle pobavit nějakým sofistikovanějším způsobem.

Film sám o sobě je výborný - dynamický, strhující, nervy drásající (na mě až příliš) ale odkaz Victora Huga normálně zneužívá, nechci zabředávat do ožehavých otázek současnosti ale Javert v Bídnících reprezentoval přísný řád a jeho slepé dodržování. Problém ghett současné Francie nepramení z pedantského prosazování moci.

Jeden z mých nejsilnějších zážitků z kina (úplně nejsilnější bude úplně provždy animák o původně šťastné velrybě, která se v průběhu času stávala z nějakých důvodů, které si nepamatuji stále méně a méně šťastnou, ke konci plavala ropnými skvrnami v moři čímž dosáhla bezútěšnost vrcholu a finále si nepamatuju, dost možná jsem ho vytěsnila, subjektivně trval film tři nebo čtyři hodiny a byla jsem na něm se školkou nebo v první třídě nebo ve druhé třídě se školou?). Promítal se v rámci filmového klubu v Jihlavě a na filmový klub bylo teda plno, řekla bych, že polovina diváků šla přímo na tento film, druhá přišla jako každé pondělí na filmový klub, což byla ta problematičtější polovina, protože po tom co vás při zběsilém útěku s hysterickými výkřiky pošlape několik lidí jste vytrženi z děje hned dvakrát, za prvé fyzicky, za druhé vlastními myšlenkami jestli nejste tak trochu necitelná zrůda, že se na něco takového vydržíte dívat, v čemž Vás utvrzují i pohledy lidí, kteří na vás v téměř pravidelných intervalech padají. Po konci filmu tři typické představitelky žen ve středním věku ze státní správy vedle mě, které si přišly v zásadě popovídat se skleničkou vína v ruce před filmem, díky kterému se měly cítit nejspíš trochu více kulturně, jenom zíraly s otevřenou pusou a pak jedna řekla: "příště budu vybírat film já". To v zásadě vše, co si po dvou letech pamatuju. Většina symboliky mi unikala protože jsem ateistka a ignorantka.

Tak jako proč ne, jen nevím co to má společného s Plath.

Střízlivé, umírněné, o komplikovaných vztazích narušených lidí, hodně se tam mluví a to mám ráda. Zábavné je už jen to, že charaktery jsou trochu jiné než jste mohli vidět někde kdekoliv jinde. Tím pádem i uvěřitelnější. Nebo aspoň pro mne, podobně dysfunkční rodinu jsem naposledy viděla, když jsem byla na návštěvě u rodičů někdy před třemi lety. Poprvé se mi u filmu stalo, že bych viděla něco, co tak připomíná typický rozhovor mě a matky (Stiller a Hoffman) nebo mě a sestry (Stiller a Sandler). Film stojí na promyšleném scénáři a hereckých výkonech, herecké výkony (pro mě hlavně Stillera) byly celkem úžasné. "It´s funny, Ihave never been interested in having kids. Maybe once... no, not even once."

C´est super.

Lepší než Love song i Once. Love song si vlastně ani moc nepamatuju a Once byl o strašně citlivých a sentimentálních lidech, tklivé hudbě, nenaplněné lásce, těžkostech života a smutku a nebyl moc esteticky příjemný. Sing street je o období života, kdy ještě nemáte žádné šrámy a jdete do všeho naplno, kdy se zamilujete a žádná překážka není dost velká, aby vám zabránila získat milovanou osobu, nehledáte si záminky proč něco nejde, víte že jde vlastně všechno, o tom, že možná umřete, ale každý nebo starší sourozenec přinejmenším by chtěl být na vašem místě. Realistický a současně optimistický film. Protože to jde. Krásné.

Co je nejlepší věc v tvém životě? Láska. A po ní? Sex. A teď ty dvě věci zkombinuj.