Režie:
Robert SedláčekScénář:
Eva KantůrkováKamera:
Jan ŠusterHudba:
Michal RatajHrají:
Viktor Zavadil, Zuzana Bydžovská, Denisa Barešová, Kristína Kanátová, Jan Vondráček, Karel Jirák, Michal Balcar, Anna Stropnická, Gabriel Cohen (více)Obsahy(1)
Film pozoruje posledních několik měsíců života Jana Palacha. Pozoruje jej na základě dostupných faktických pramenů a zároveň přemýšlí, co tomu mladému muži táhlo hlavou. Jan Palach nikomu z blízkých o svém rozhodnutí dopředu neřekl. Ani nenaznačil, že by byl něčeho takového schopen. Ve filmu prochází vztahem se svou přítelkyní Helenkou, bouřlivým kolejním životem roku 1968, soužitím s mámou doma ve Všetatech, zažije studentské brigády v Kazachstánu a Francii, chodí do školy, pozoruje a mlčí. Stejně jako se od podzimu 68 mění veřejný život, ráz ulic i výrazy lidí, stává se něco s Janem. Jak to, že si ničeho nevšimla jeho dívka, máma, spolužáci? Ještě to ráno si Jan vzal od mámy svačinu, na koleji vtipkoval se spolubydlícím a před odchodem do města se vysprchoval. Kamera po celý film sleduje Janovu tvář a snaží se zachytit okamžiky rozhodnutí… (CinemArt)
(více)Videa (2)
Recenze (390)
"Jako já mám jít protestovat, jo? Celej žhavej, vole !!" I tak by se ve zkratce dalo popsat co se dělo, když se tenkrát Palachovi zapálily lejtka a šel zapáleně za svým cílem až se z něj kouřilo. Neberte mě zle, chápu že pro někoho je hrdina, mučedník a co já vím co ještě, jen mám prostě hrozně ráda černej tumor a když si dělám prdel i ze svého tumoru, co mi zasadil semínka v mozkovně, tak Vám asi dojde, že holt na mě, tyto gesta dojem nedělají ani u Palacha ani u Husa, jehož cesta byla dlouhá, ale konečně došel na hranici. K filmu - K mému velikému, převelikému smutku se mi dočista vykouřil z hlavy, jelikož sem u něj několikrát klimbla, což bude asi tím, jak moc mě zaujal. Každopádně chápu, že lid zdejší ho asi vesměs ocení, já jakožto přivandrovalec z Vietnamu holt nemám ten správný zápal a navíc lidi, kteří dobrovolně páchají sebevraždu, i když mají dost důvodů pro které by mohli žít, prostě nepochopím. Včetně toho, že absolutně serou na své blízké a na to, jak se se ztrátou milované osoby, vyrovnají. ()
Filmová črta, která nemá jeden velký děj s jasně daným filmovým obloukem, ale je sledem jednotlivých událostí, které se snaží ukázat proces vnímání a cítění, které vedlo až k zapálení první pochodně. Naštěstí se povedlo postavu Palacha výborně prokreslit, scenáristicky i herecky a díky tomu použitý styl vyprávění funguje. Je tu hned několik scén, které jsou neskutečně silné a rozhodně to není jen závěr, ze kterého mrazí dlouho před tím, než se ozve zachrastění krabičky sirek. ()
Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. ()
Post-truth internetová doba je fakt na hovno obdobie pre život. Naša zlatá digitálna mládež dokáže mozgovo pobrať asi len memes, pokémonov a slovenský hip-hop. Tak sa úplne pokojne môže stať, že v ankete o najväčšieho Slováka dejín zvíťazí poloretardovaný velocipedista Sagan žijúci v Monaku, inteligencia je na výsmech a celkovo je to tu úžasné a krásne. Mnohé historické činy sa znevažujú, resp. sa o nich ani nevie. Tu si z komentárov rôznych mudrlantov môžeme prečítať, že v prípade Palacha sa oslavuje duševne chorý človek, čo si nevážil svoj vlastný život a ktorého čin bol úplne zbytočný. No, z pohľadu priemerného konzumného jedinca súčasnosti je asi naozaj ťažké pochopiť, že sú ľudia, pre ktorých ich vlastný život nepredstavuje tú najvyššiu hodnotu. Film samotný je vizuálne atraktívny, dobové reálie zvládnuté veľmi dobre, autori sa vyhli pátosu (pátos je niečo, čo dokáže zničiť veľa historických filmov). Celé to pôsobí mimoriadne civilne a sviežo. Záverečná scéna je mrazivá a v kombinácii so skvelou hudbou ostane divákovi ešte veľmi dlho v hlave. ()
Posledna 20 minutovka je uzasne napinava aj emotivna. Dovtedy vsak ide iba o slusny domaci nadpriemer s az prilis epizodickym rozpravanim a nie uplne dokonalou charakterizaciou titulneho hrdinu. Silna tema, remeselna sebavedomost a skvele herecke vykony obcas na dokonaly film nestacia. Na velmi dobry vsak ano. Horici ker bol ina liga. Tam sa filmovu kvalitu a silu vypovede podarilo nakombinovat predsa len obratnejsie. Ale kazdopadne palec hore a treba to povinne vidiet. 7/10 ()
Galerie (27)
Photo © CinemArt
Zajímavosti (10)
- Herec Jiří Zapletal v tomto snímku ztvárnil roli předsedy Národního shromáždění Josefa Smrkovského již potřetí, předtím ji představil v seriálu Roberta Sedláčka České století (od r. 2013), konkrétně v epizodě 1968: Musíme se dohodnout (2014) a ve filmu Dubček (2018) režiséra Laco Halamy. (majky19)
- Ve filmu zmíňený Polák, který se upálil na protest proti nájezdu vojsk Varšavské smlouvy na Československo, byl Ryszarda Siwce. Podpálil se 8. září 1968 během Centrálních dožínek na Stadionu desetiletí ve Varšavě před očima 100 000 lidí. Zemřel 12. září 1968 v nemocnici na mnohačetné popáleniny. (Duoscop)
- Jan Palach zomrel v nedeľu 19.1.1969 o 15:30, teda 3 dni po svojom čine. (Lucjen)
Reklama