JFL

Myslel jsem, že taková nezřízená erupce kreativity je možná jen v animaci a jsem strašně rád, že mě Danielové ukázali v jakém jsem žil omylu. Na druhou stranu doposud nikdo k filmovému médiu nepřistoupil s takovou hyperaktivní hravostí jako oni. Jejich meta meta dílo je sice esenciálně kinematografické (v příběhu, který vypráví, vyprávěcích postupech i referencích), ale současně v sobě zosobňuje internet ve fázi Web3, se vší jeho fascinující krásou, průkopnickým potenciálem, nelineární hypertextovostí i děsivou nepojmutelností dalece přesahující možnosti vnímání jednoho člověka. Ostatně kreativní přístup nesourodého a přitom nevídaně symbiotického tvůrčího dua Danielů sám naplňuje principy decentralizace a blockchainové provázanosti. "Všechno, všude, najednou" pokračuje v cestě vytyčené na poli celovečerních filmů animáky "Spider-Man: Paralelní světy" a "Rodina na baterky", ale jejich kondenzaci online lidové kreativity, a to jak té audiovizuální a grafické i narativní, ale bere dech a válcuje smysly právě jejich adaptováním do realizačně mnohem náročnějšího formátu hraného filmu. Možná pak ani není náhodou, že i tady se nakonec vše točí kolem rodiny, byť zcela odlišným a skvěle nápaditým stylem co se týče rodinné dynamiky ve vztahu k tradičním rolím záporáků a hrdinů, kteří musí projít vývojem, aby zlo přemohli. A krom toho "Všechno, všude, najednou" dává Michelle Yeoh její životní roli, ve které zúročuje všechny své předchozí životní role na filmovém plátně i mimo něj. ____ PS: Hodně bývá ve vztahu s "Všechno, všude, najednou" připomínán "Rick a Morty", co ovšem není adekvátní srovnání, protože film s populárním seriálem nesdílí jeho jízlivost a cynismus. Mnohem adekvátnější paralelu představuje geniální seriál "Gumballův úžasný svět", s nímž film sdílí nejen erupce kreativity a hravou nápaditost, ale také šíři své emocionální palety a vše zastřešující vřelost a srdečnost.

"Zkouška umění" dokonale zpřítomňuje paradoxy a absurdity systému, který musí stát na kvantifikaci a objektivitě, ale při tom má selektovat a následně dále formovat umělce, kteří by se jakémukoli hodnocení měli vzpírat. Ale právě proto také film vyvolává tak široké spektrum reakcí. Zvolená observační metoda představuje jeho největší přednost i úskalí. Sice se díky ní daří zachytit autentický výsek sledované reality, ale nevyhnutelně také bude diváky svádět k jejímu velmi zkratkovitému vnímání. Filmaři totiž nenechávají nikoho mluvit mimo zachycované situace, takže nenabízejí žádný komentář, glosování, konfrontaci ani znejistění. Proto "Zkouška umění" pro někoho bude jízlivou satirou, depresivním hororem, nebo hurónskou komedií exploatující předsudky. Záleží pouze na tom, jak každý divák vnímá umění, umělce a individua/lity obecně. Při tom ale vedle obrazu samotného procesu příjimaček a zábavného kontrastu jednotlivců v rámci systému dokument nastiňuje také různorodost přístupů k umění, které vždy je směsí osobitosti (opravdové i domnělé) a dobových faktorů. Nicméně ve finále zůstává jedním z předaných dojmů také nepříjemné zpřítomnění faktu, že když shromáždíte haldu unikátních lidí, tak namísto jejich ojedinělosti nevyhnutelně budou vystupovat jejich společné rysy, které pak působí jako výraz uniformity a klišovitosti.

Čím je Caraxova "Annette" pro muzikály, tím je "Ada" pro islandské festivalové filmy - se vším dobrým, špatným, emocionálním, bizarním, osobitým i konceptuálním. Ale o to větší smysl má film vidět na festivalu v plném sále a sledovat reakce publika, které se s filmem pere, nasedá mu na lopatu napínání v první třetině, následně propuká v úlevný smích a skrz něj paradoxně přistupuje na pravidla hry veskrze vážného filmu.

"Annette" můžeme označit za Caraxovy "Southland Tales" - také vzbuzuje velká očekávání, kterým se vzpouzí, také představuje osobitou a sveřepě konceptuální vizi, kterou je snadné smést i naplňující vykládat, a také jde umanutě proti proudům, tváří se zarytě vážně a současně přináší niterně atypický a podvratný spektákl, který ale stejnou měrou obnažuje i adoruje všechny spektákly. Když  už k "Annette" hledáme paralely a zanoříme se hlouběji do Caraxovy cinefilie, můžeme dojít třeba také k Jacquesovi Demymu a jeho utltra kýčovitým a současně nenápadně sebereflexivním a totálně sebejistým muzikálům, které vedle dobové nové vlny vypadaly nesoudně a při tom byly právě svou umanutou formálností a umělostí esenciálně novovlnné. Podobně i Caraxovo zpracování scénáře od Sparks vypráví v jádru banální příběh, v tomto případě o bulvarizované romanci ze světa šoubyznysu plný velkých emocí. Přičemž nám ho předkládá ohlodaný nejen na dřeň, ale také na jeho esenciální teatrálnost, sebestřednou pompéznost a performativnost. Jestliže v "Holy Motors" ukázal film jako médium klamu a iluzí, byť současně na ně pěl ódy a povyšoval samotného nahého krále na okouzlujícího fénixe, v "Annette" nám neustále zpřítomňuje umělost, nereálnost a neživost své opery ze světa alt-popových videoklipů. Filmy, které nám nedají to, po čem toužíme, jsou vlastně v něčem nejupřímnější i nečekaně fascinující.

Takový polovysušený SpongeBob pro čtyřicátníky, kteří si utahují z šedesátníků, kde imaginaci nahrazují šprochy o kozách a kde největší transgrese spočívá v tom, že si uvědomíte, že koukáte na biják o vaší mámě.

Verhoeven celou svou tvorbu zasvětil tomu, že do sakrálních (žánrových) světů navracel profánní (excesivně fyzické i emocionální) aspekty, které z nich byly vytlačeny předchozí tradicí. Jeho (snad jen prozatím) poslední film pak představuje skvostné završení této tendence, když po hollywoodských žánrech i národních historických milnících a lokálních společenských fenoménech obrátil svou pozornost k samotné církvi. "Benedetta" tak přináší jízlivě úsměvnou dekonstrukci církve jako pragmatického aparátu založeného na iluzi naděje. Stejně jako v předchozích filmech také tentokrát Verhoevenovo dílo nabízí zdánlivě jednorozměrnou podívanou. Ale za touto žánrově zcela funkční a pro mnohé pobuřující, zavilou i zábavnou povrchní vrstvou se jen o stupínek hlouběji nachází širé pole podnětných rovin. Pro někoho tak "Benedetta" zůstane cynickou či dokonce exploatační a objektivizující prasárničkou, ale pro jiné bude  mimo jiné důmyslným portrétem úžasně mnohoznačné titulní postavy. Skrze ni se osobní i organizovaná víra odhaluje jako nástroj institucionální i osobní moci a paradoxně v rámci určitého dějinného kontextu i možné emancipace, byť pouze ve smyslu kariérním a existenčním, ale příznačně nikoli co do osobní svobody. A také skrze vývoj hrdinky ukazuje, že spirituální jurodivost a tělesný orgasmus k sobě mají blíže, než si mnozí chtějí přiznat.

Solidní recyklace mýtu původního "Candymana" pro současnou dobu, která ale nejen v porovnání s fenomenálním a v rámci žánru silně atypickým originálem vyznívá apelativně a doslovně. Klasika nechávala pozvolna nahlodávat základy reality a racionality, dramaturgicky pracovala s pohledem zvenčí, který současně problematizovala, a promyšleným způsobem tematizovala, rozvíjela i analyzovala fenomén městských legend, až se sama stala jednou z nich. Nový "Candyman" se naopak spoléhá na současné schéma kombinace efektních brutalit a okázalého chytračení. Scénář podnětným způsobem vyzdvihuje motiv jmen a jejich významu pro vyprávění i identitu a ikonografii komunity. Samotné vyprávění pak staví kolem bolesti a traumata Afroameričanů coby jednotlivců i komunity. Díky tomu silně rezonuje s tématy, která pro ně byla dlouhodobě žitou zkušeností a zbytku světa je znovu zpřítomnily protesty a hlavně debaty po zabití Breonny Taylor a George Floyda. Tím se sice film zbavuje obecnějšího přesahu, ale činí to za cenu výmluvné aktuální emancipace. Candyman coby postava se tak stává amalgámem jmen, tváří, křivd a bolesti. Pohled zevnitř mu sice neumožňuje se rozlétnout jako originálu, ale na druhou stranu mu to dává sílu výmluvnosti.

Když člověk vytěsní jméno režiséra, zůstává "Demonik" solidním nízkorozpočtovým hororem s několika fajn nápady a dobře stupňovanou atmosférou znepokojivé hrůzy. Jenže málokdo je ochotný smířit svá očekávání vůči novému celovečeráku režiséra famózního "District 9" s tím, že uvidí nikoli jeho další sci-fi spektákl, nýbrž kutilský projekt, který si Blomkamp zacáloval z vlastní kapsy a spíchnul s pár blízkými spolupracovníky během pandemické uzávěry. Navíc je z filmu cítit technologické hračičkovství a ambice trochu si v rámci narativního projektu zablbnout s různými módy vizuality. Právě v těchto aspektech se Blmkamp na filmu nejvíce propisuje, ale současně je patrné, že scénáři nevěnoval zdaleka tolik pozornosti jako blbnutí s technologií volumetric capture a jejímu aplikování pro potřeby filmu. Jak paradoxně sám říkal, film by měl být schopný fungovat sám o sobě bez znalosti kontextu jeho vzniku. To je současně velká pravda, ale také jen zbožné přání.

Zíral jsem do díry, ona zase zírala na mě. Já pak zavřel oči, a už jsme si toho moc neřekli.

Bude to znít zaujatě, ale běžte na to do kina. Jedině tam totiž "Duna" správně duní a naplní svou podstatu krajně senzorického díla. Impozantní výjevy gargantuovských proporcí, kde lidské postavy zpřítomňují svou malost vůči rozlehlému okolnímu prostoru, který se marně pokouší si podmanit, se snoubí s takřka permanentním zvukovým masivem, který dotváří hmatatelnou drtivost i poetickou krásu zdejších světů. Důsledná estetická dramaturgie perfektně drží na otěžích svrchované vize všechny kreativní talenty jednotlivých složek filmu. V tom ostatně spočívá podstata a výjimečnost Villeneuva v porovnání s většinou režisérů podepsaných pod vysokorozpočtovými projekty posledních dekád. Tvůrci jako třeba Luc Besson, ale i George Lucas se nechají snadno omámit svými spolupracovníky a zabydlí své filmy přehršle drobnostmi, které na sebe strhávají pozonost na úkor celku. Villeneuve naopak snese srovnání se Stanleym Kubrickem, Davidem Fincherem a dalšími tvůrci, kteří dokáží vytyčit jednotnou vizi a ostatní plně využít v pro její naplnění. Ústřední dějová linie je v zásadě jednoduchá a především předkládá potenciál pro následné rozvíjení, i povdvracení v souladu s Herbertovou ságou. Zdánlivě prostinký příběh o příchodu mesiáše je už zde nahlodáván motivem víry a náboženství coby mocenského konstruktu pracujícího s prefabrikovanými příběhy, kde se osobnosti jednotlivců rozmělňují a podrobují vytyčenému a vsugerovanému osudu. Villeneuve již ve svém předchozím filmu "Blade Runner 2049" geniálně rozdrolil mýtus vyvolenosti, na němž tak zásadně staví západní (pop)kultura. V případě "Duny" ale spřádá rozsáhlý epos, kde první film teprve nechává vyklíčit semínka, z nichž následně porostou stromy dalšího (či dalších) filmů. Nelze se tak divit režisérovým obavám, že by v současné situaci film na sebe nevydělal v kinech a jeho přes několik filmů se klenoucí vize by byla utnuta ve fázi rozpuku. Toto je vskutku jen začátek a je tak vzrušující být jeho svědky.