E.T.Martin

Nadčasovost Blade Runnera je nesporná. Není však pouze výsledkem geniální práce Ridleyho Scotta a jeho týmu. Jedním z pilířů této nadčasovosti je inspirace v literárním díle Philipa K. Dicka, který už od padesátých let chrlil jednu schizofrenní a klaustrofobickou vizi budoucího světa za druhou. Je až podivuhodné, kolik z jeho představ se dnes stává realitou. Ridley Scott si kromě příběhu vzal z jeho knih to nejlepší a stvořil pochmurný filmový svět, v temnotách se topící Los Angeles budoucnosti. Opět podobně jako v o tři roky starším Vetřelci ukázal, že je mistrem mizanscény, a i zde posunuje hranice filmové výpravy o několik kroků vpřed. Velkou devízou je také nejednoznačnost příběhu a nespočetné množství jeho interpretací, ale i to je prvek typický pro tvorbu P. K. Dicka. Avšak žádný z těchto faktorů sám nedělá dobrý film. V Blade Runnerovi ale skvěle fungují i další prvky: hudba, herecké výkony, a především vyprávění příběhu, což u Ridleyho Scotta není vždy pravidlem. Výsledkem je geniální kousek patřící do zlatého fondu světové kinematografie.

Nevím, zda nemá Harry Brown blíže k Babímu létu či k Lake Eden než ke Grand Torinu. U Grand Torina totiž spočívá celé těžiště vyprávění v příběhu, v Harryho Brownovi se ale divákova pozornost pohybuje více vrstvami. Máme zde krimi pátrání, sociálně kritickou sondu (zobrazení vykořeněné mládeže mi připomnělo právě Lake Eden) nebo obraz osamělého stárnutí (podobně jako naše Babí léto). Kvůli této mnohosti se emocionální dopad snímku rozptyluje a divácký zážitek je tím o jeden rozměr chudší (ale ne o tolik). Velmi dobrý film, v dnešní mainstreamové produkci silný nadprůměr.

Specifický žánr výpravných dobrodružných filmů se silnou příměsí romantiky má v Posledním Mohykánu zdatného představitele. Je zároveň připomenutím faktu, že tento žánr už umírá na úbytě a podobně laděných snímků vzniká stále méně. Což by možná ani nevadilo tolik jakož i to, že ve filmovém světě ubývá takových kladných hrdinů, jaké právě Poslední Mohykán nabízí. Sokolí Oko či Unkas jsou pokračovatelé čistých nepodmíněných hrdinů z rodu Vinettoua, Mirka Dušína či George Baileyho. Dnes již dobrodružný film takových hrdinů mnoho nepřináší. Buď je pohání především touha po pomstě (Gladiátor či Statečné srdce), povinnost (Pán prstenů), nebo potřeba vyřešit problémy s vlastním osobnostním vývojem (Star Wars či Austrálie). Anebo jsou hrdinové irončtí (Indiana Jones) či morálně zcela zvrácení (Piráti z Karibiku). Zpátky ale k Poslednímu Mohykánovi. Michael Mann odvádí dobrou práci. Ve filmu, který jej dostal na opravdové výsluní, ukázal, že jeho velkou silou jsou a budou krásné propracované záběry, díky nimž se sledování snímku stává pastvou pro oči. Jako každý dobrodružně romantický film i Poslední Mohykán musí balancovat na hraně kýče, a po většinu času se mu to daří na výbornou. Nevím, zda za občasné překročení hranic k přílišné patetičnosti může knižní předloha nebo práce filmařů, ale právě těchto pár okamžiků zaškobrnutí ve vyprávění jinak dobře natočeného snímku, může za to, že nedávám plný počet.

Znepokojivé drama o tajemných a temných řekách protékajících lidským vědomím. Eastwood je ukázněný režisér, takřka minimalistický, nepotřebuje akční scény ani oslnivé obrazy, aby diváka navzdory až rozvláčnému tempu vyprávění vtáhl a okouzlil. Veškerá síla spočívá v příběhu a v perfektním vykreslení postav. To by se mu samozřejmě nepodařilo tak dobře, kdyby mu v tom nepomáhaly vynikající herecké výkony všech hlavních i většiny vedlejších hrdinů. *** Kromě lidského příběhu, který vychází z umného proplétání krimi a dramatu, lze film vnímat také jako obraz duše bílé Ameriky - země, která vyrostla na tvrdém sebeprosazování vlastních zájmů, k čemuž samozřejmě patří i vraždy a zabíjení, a obraz toho, jak tyto kořeny dodnes ovlivňují postoje a život dnešních obyčejných Američanů.

Co chceme od sci-fi filmů? Vyprávění velkolepého příběhu, v němž se zachraňuje svět nebo celý vesmír? Vizi světa budoucnosti, plnou předpovědí a představ, jak se může naše lidská civilizace vyvinout? Komiksově barvitý svět plný bizarních postaviček, ve kterém je všechno možné? Prostor, ve kterém dostane fantazie dostatek místa pro svůj rozlet? Kouzlo Bessonova Pátého elementu spočívá v tom, že obsahuje příměs z každého ze zmíněných elementů. A samozřejmě nechybí element nejdůležitější - láska. Pokud ani toto nestačí, je tady ještě humor a nadhled. Díky tomu všemu je Pátý element takřka snovou esencí sci-fi žánru přelomu 20. a 21. století. Dokonalé!

Nadržené pako Seth, stydlín Evan a dědinský Fogell vyrážejí na noční cestu svým městem, aby si sehnáním alkoholu na party získali přízeň svých vyvolených. Netradiční teenagerská road movie plná potrhlých vtipů a místy až přehnaným množstvím sprosťáren. Některé vtipy a situace jsou geniální, jiné spíše průměrné, průměrný je i můj dojem z filmu. 65%

Jako malý kluk jsem miloval filmy jako Zloděj z Bagdádu či Arabské dobrodružství, které se inspirovaly příběhy z tisíce a jedné noci. Když jsem se rozhodl podívat se na Prince z Persie, zahodil jsem předem veškerá očekávání a doufal jsem, že dostanu aspoň trochu snesitelný dobrodružný příběh s kapkou orientální příchutě. Bohužel nedostal jsem ani jediné, dokonce je mi teď zatěžko nazvat Prince z Persie skutečným filmem. Spíše mi přišlo, že se dívám na rozsáhlý trailer k počítačové hře s ukázkami všemožného skákání po střechách a zdech s velmi špatně odvyprávěným příběhem, kde hrdina prakticky pouze putuje od jednoho levelu ke druhému. Film asi pouze jen pro fanoušky hry.

Naštěstí jsem si dobře přečetl anotaci k filmu, a tak jsem na rozdíl od některých místních dostal přesně to, co film sliboval. A ani chvilku jsem se nenudil. Jednoduché postapokalyptické béčko, které ve mně vyvolalo vzpomínky na levné americké či italské sci-fi produkce osmdesátých let. Jasně, není to žádný filmařský zázrak, ale o to zřejmě nikomu z tvůrců ani nešlo. Spíše o klukovskou zábavu, při níž, pokud přistoupíte na pravidla hry, nebudete zklamáni. Mile mě překvapil herecký výkon Paula Bettanyho, který svou postavu ani v nejmenším neironizoval, a to snímku jen prospělo. Líbilo se mi i spojení postapokalyptického světa s prvky westernu, což jsou v obou případech mé oblíbené filmové (i literární) světy. Celkově 65 %, ale ze sympatií dávám za čtyři hvězdy.

Od hororu divák většinou čeká, že v něm budou určitá klišé, že příběh nebude nijak zvlášť originální, a často nejsou vyžadovány ani oskarové herecké výkony. Stačí jedno: dosáhnout toho, aby se divák pořádně bál. Věřím, že v době, kdy televizní zpravodajství nabízí daleko větší morbidity než většina hrůzostrašných filmů, to je pořádně těžký úkol. Nízký počet hororových filmů, u kterých se bát lze, o tom svědčí dost názorně. Možná i proto je Insidious v současné produkci takovým zjevením. Skrýváním neznámého, postupným dávkováním hrůzy, pouhými náznaky nebo naopak infarktovými lekačkami, dokáže diváka dokonale vyděsit. Čímž splňuje úkol jedna filmového hororu. Pokud se chcete dívat sami a za tmy, doporučuji pouze v místě, kde je blízká nemocnice.

Zack Snyder je sympatický režisér, který umí točit vizuálně výrazné filmy. "Třístovka" nebo Strážci jsou toho dobrým příkladem. Ne zcela dobře mu ale jde vyprávění příběhu. U dvou výše zmíněných to ještě šlo - oba byly postaveny na silných komiksových předlohách. U sovích strážců Snyder také čerpá z literární předlohy, tentokrát s dětské knížky. Možná proto film trpí takovou rozpolceností: jedna tvář připomíná nekonečné dětské animované seriály s užvatlanými hrdiny, druhá tvář chce mít výraz plnohodnoté hrdinské fantasy. Kdyby zůstalo jen u té druhé, dám klidně za pět, protože příběh dvou bratrů, z nichž každý se postaví na jinou stranu fronty, je opravdu povedený. Ony zmíněné dětské pasáže ale srážejí celkové vyznězní snímku na kolena. Procentuálně vyjádřeno by to bylo zhruba na čísle 65, hvězdičkově zakrouhluji ze sympatie o jeden bod navíce - na čtyři.