Hal_Moore

Skvěle Sidney, po Dokažte mi vinu jsi mi opět ukázal, že dokážeš o několik generací mladším kolegům z branže natrhnout zadek. Než ďábel zjistí, že seš mrtvej jsem okamžitě doporučil spoustě mých kamarádů (podobně jako V Bruggách), že o tento zážitek by neměli přijít. Herecky excelující obsazení je takovou tou pomyslnou třešničkou na dortu, vlastně ono to jen jako třešnička působí, ve skutečnosti jde o stavební kámen celého díla, i když mi Ethan připadal, že se marně snaží dohnat parádně rozjetého Hoffmana a Finneyho, jeho výkon se mi taktéž zamlouval. Jako třešničku bych tedy raději zvolil Marisu Tomei, která ve tři a čtyřiceti strčí do kapsy jakoukoli mladou kost. Momenty, kdy je na scéně nahoře bez, jsou eroticky nabité asi stejně jako její scény z Wrestlera. Kdo však v mých očích stoupá stále výš je muž za oponou - Carter Burwell. Už jeho doprovod k V Bruggách jsem doslova žral, tohle je snad ještě lepší. Zatím se zdá, že Než ďábel zjistí... nemá snad žádnou chybu, mě však z extáze vytrhla závěrečná desetiminutovka, kdy se z Hoffmana stala úplně jiná postava a její počínání mi připadalo vzhledem k předchozímu průběhu naprosto nereálné. Otevřený konec sice potěší, vzhledem k faktu, že se vlastně žádné pokračování nechystá a ani nikdy nebylo v plánu, byl bych raději za uzavřenou kapitolu. Takhle zase jen za 4*, Sidney.

Jestli se někdo z herců v současné době dostává pomalu ale jistě mezi mé nejoblíbenější, zcela určitě je jím právě Javier Bardem, který je v každém filmu naprosto odlišný, a přesto vždy podá tak přesvědčivý a fantastický výkon, že mu Hollywoodská smetánka může jen a jen závidět. Tentokráte je Javier homosexuálním spisovatelem v komunistické Kubě. Spolu s ním jsou diváci svědky nechutných poměrů Castrova režimu, jeho nesmyslné averzi vůči poezii a kultuře jako takové, k homosexuálům a k lidské svobodě. Julian Schnabel vytvořil film, na který se i po třetím zhlédnutí dívám jako na svědectví jednoho (ale nikoliv jediného) stále trvajícího teroru vůči svobodě lidského projevu, vyjadřování a v neposlední řadě svobodě jako takové. V mých očích jde snad o nejlepší film roku 2000.

Velice nudná jednohubka, která snad krom výkonu hlavní představitelky a scénáře nemá co nabídnout. Zajímavé scény film téměř postrádá (vyjma pasáže s baseballem, a to díky raným rolím Clinta Howarda, Dennise Quaida a Mela Gibsona) a scény ze světa dívčiny fantazie neskutečně ruší a iritují. Část z léčebny je o něco snesitelnější, ale také nejde o žádný vyložený zázrak. Jednou a dost.

Ženské obsazení, které nemá v novodobé historii obdoby, doplněné o multioskarového Daniela Day-Lewise a výborného režiséra Roba Marshalla dalo vzniknout jednomu z nejnudnějších filmů a nejhorších muzikálů minimálně minulého roku. Taneční čísla, které těžko fungují už samostatně (to se snad dá říci jen o Fergie), Daniel Day-Lewis zpívající s italským přízvukem (nebo spíše snažící se zpívat), italština mísící se s angličtinou (nejednou mě z toho bolely uši), film bez příběhu, bez scénáře, jen s průměrně vymyšlenými hudebními vložkami a vatou mezi nimi. Bylo to utrpení a přesto, že si na muzikály teprve zvykám (až doposud jsem s nimi neměl problém), tak mě Nine tvrdě knokautovalo. Více zde.

Čtyři hvězdičky za čtyři naprosto fascinující scény. Vezmu to pěkně popořadě. (1) Masturbující a kozenky vystavující Eva Mendes, svíjející se na gauči za zvuků Blondie, pořádně nažhavila na nadcházející old school policejní drama s vydatnou porcí atmosféry, která vrcholí (2) někde uprostřed filmu během naprosto realistické a na zádech husí kůži tvořící automobilové honičky za vydatného deště, zvukově zvýrazněných pohybů stěračů a téměř ikonického záběru zevnitř auta střílejícího Roberta Duvalla. (3) Absolutním dusnem pak zavání scéna příjezdu Joaquina Phoenixe na místo, kde se všechno to ruské svinstvo vaří. Krve by se ve mě během sledování nedořezal a pomalu i já, nejen Phoenix, potřeboval alespoň roušku, nebo rovnou respirátor. (4) Nesmím samozřejmě zapomenout na závěrečnou přestřelku a následnou katarzi při Phoenixově postavě nořící se z kouřem zahalené obrazovky. Všechny tyto scény jsou propojeny dějem, který postrádá nějaká větší překvapení a směle kráčí v již dávno vytyčených kolejích, tento jednoduchý příběh ale vyprávějí bezchybné herecké výkony (škoda končícího Phoenixe) a atmosférická hudba. Velké překvapení a málem maximální hodnocení, jen tak dále Jamesi.

Potemnělou místností se line cigaretový kouř, ve vzduchu je cítit zapálený tabák. Občas do pokoje skrz žaluzie nakoukne slunce, aby na malý moment osvětlilo psací stůl. Ze sluchátek je slyšet hlas Genea Hackmana, pokojem se zase rozléhá zvuk kostek ledu, narážejícího do skla, zatímco se mezi nimi proplétá právě nalévaná whiskey. Venku praží slunce, je neskutečné vedro. Na monitoru se právě objevuje nahá osmnáctiletá Melanie Griffith. Divák, stejně jako Hackman, pohledem neuhýbá. Kdepak, pořádně si lokne whiskey a zapálí si další cigaretu. Na film jako je Night Moves si prostě musíte připravit atmosféru. Atmosféra, o tom celém to je. Gene Hackman (mimochodem v jednom ze svých nejlepších výkonů) představuje klasického, z počátku bezstarostného hrdinu let sedmdesátých, který nejde pro suchou hlášku daleko za každé situace. Příběh je na první pohled jednoduchý, až na ten druhý člověk zjistí, že je v něm něco více. Film noir je přesně můj šálek kávy a Arthur Penn splnil prakticky vše, co od dobrého filmu očekávám.

Tenhle film je zábavnější, než jsem si myslel že může být. Nebyl jsem si jistý, jak se na plátně ukáží zkušenosti ze Saturday Night Live, ale dopadlo to velmi dobře. Richard Grieco byl jako terapeut skvělý. Hodinu a čtvrt dlouhá zábava. A také skvělá hudba. Doporučuji.

Spojení královny a krále současného amerického televizního světa komedie dalo vzniknout mírně nadprůměrné akční komedii bez zapamatováníhodné scény či vynikajícího vtipu. Tvůrci evidentně nevěděli, zda hrát podle not Steva Carella nebo podle Tiny Fey. Vznikl tak paskvil z univerzálního humoru, který nesedí ani jednomu z hlavních představitelů. Za břicho jsem se popadal jen jednou, a to při scénkách u závěrečných titulků, což je pro komedii s hvězdným obsazením automaticky špatné vysvědčení. Vítězně tak z celého klání vychází až ten třetí vzadu. Marky Mark (Mark Wahlberg) si snad jako jediný roli evidentně užil a jako jediný působí nenuceně. S takovým hereckým obsazením mělo Noční rande rozhodně navíc. Raději si znovu pustím agenta Smarta.

Nejlepší Scrat v historii :-) Geniální provedení tolikrát ohraného cestování časem, vtipná scéna střídá druhou, bránice dostala zabrat.

Romantická komedie silně kopírující Čtyři svatby a jeden pohřeb. Hugh Grant hraje to své, Julia Roberts se sladce usmívá a je roztomilá. Ale je to sranda. Jedna z nejlepších romantických komedií vůbec.