Po úspěšném oscarovém muzikálu Chicago, se režisér Rob Marshall pouští do další velkolepé podívané. Excelentní taneční čísla a superhvězdná herecká sestava dominují této filmové verzi proslulého brodwayského muzikálu Nine. Film nás zavede do italských Benátek, kde se režisér Guido Contini (Daniel Day Lewis) snaží dokončit svůj film. Čerstvému čtyřicátníkovi ale kazí radost nastupující krize středního věku a hlavně nedostatek inspirace. Navíc podléhá vlivu mnoha žen, které ho obklopují. Matky (Sophie Loren), manželky (Marion Cotillard), milenky (Penélope Cruz), celoživotní múzy (Nicole Kidman), kostýmní výtvarnice (Judy ... (zobrazit celý text)
Tak v první řadě je tohle film pro kino a za to mám čárku a Nine puntík navíc. Opět šlo o krizi, režisérovo potažmo mužovo, a do týhle krize bylo prostříhaný takový jakoby televariété, ovšem ultraluxusní, jenže: každá složka měla svoje vlastní zoubky jako třeba kousky stavebnice, ale ty kousky nešly tak uplně dobrovolně spasovat dohromady, takže se jim muselo pomoct trochu násilím. Emoce stříkaly z každýho okýnka, ale asi jsem seděla moc daleko, zásah jsem cítila toliko při dvou výstupech - Marion Cotillard, ale to zas pak stálo za to. Varietní čísla byla většinou originální, hudba naopak velmi povědomá, Daniel mě překvapivě neomráčil, zato Sophia Loren ... - to je Ženská !!!
Scénář: Michael Tolkin, Anthony Minghella ..
Tvůrčí krize v italském kabaretním stylu. Paralelní pohled na filmařskou beznaděj, kdy se vedle hlavní postavy střídá jedna životní žena za druhou a k tomu výstupy z filmu, oslavujícím Itálii. To vše natočené Americkým pohledem, který u srdce zrovna nebere. Ani vystoupeními, které jsou spíše v pozadí a překáží. Průměrný a spíše nepovedený cirkus.
Sebestředný režisér a jeho ženy, sny (představy) a dětství. Formulace jeho osoby od malého chlapce v křesťanské škole až po režiséra plného sexuálních fantazií bez schopnosti tvořit. Pocta italskému filmu (především Fellinimu) na americký způsob s hvězdným obsazením. Nejvíc sexy je Penélope Cruz (podvazky, korzet, tělo, vlasy...), ale překvapivě nejlepší je Marion Cotillard, která si manželku velkého režiséra vychutnala ve všech polohách (a to jsem jejího oscara moc nechápal, teď jí ho přeji). Bohužel pro mě to tentokrát Daniel Day-Lewis příliš nezvládl (hlasivky zvládají další přízvuk, ale zpěv ne...viditelně mu chybí rok dva cviku:))). Jinak je Nine docela netradiční muzikál, vystavěný na tvůrčí krizi režiséra, kterého plní fantazie a jeho ženy. V každé má kus "té", kterou potřebuje pro svou tvorbu. Ať múza, přítelkyně, manželka nebo děvka... Každou potřebuje, i když si to sám neuvědomuje. Hlavní lákadlo, muzikálová čísla, jsou... nevyrovnaná. Jedno je skvělé, druhé nudné, třetí skvělé a tak dále. Přesto jsou čísla a kostýmy precizní, především úvodní a závěrečné představení jsou až mrazivě chytré a jednoduché. Nevyrovnaný muzikál, sázející na jména a odkazy místo skutečné kvality s několika chytlavými (sexy) výstupy... PS:Proč Nine? 8 1/2+1/2? PPS:závěrečné titulky jsou netradiční, plné záběrů z nacvičování čísel:)
Pro někoho "pouze" další film Roba Marshalla... Pro někoho "pouze" další muzikál... Pro někoho pocta Fellinimu... Pro někoho úžasné "znovuzrození" zasnulého Anthonyho Minghelly, který se podílel na scénáři... Pro mě je to spojení tohodle všeho a především, jak psal Chlupis, filmem od režiséra režisérům. Hudební čísla mě trošku míjela, ale jako celek je to výborný.
Jasnej čtyřfázák. První fáze, umělcova tvůrči prázdnota, druhá fáze, umělcovo dětství, třetí fáze, umělcovi představy v podobě muzikálových scén a konečně fáze čtvrtá, umělcovi trable s babama. Samozřejmě s takhle svůdnou holčíčí partou, jaká je v tomhle filmu by měl trable i homík v důchodu. Nicméně všechny čtyři fáze se snažili hrát hlavní roli a to byl právě klíč úrazu, protože jedna fáze vytlačovala druhou, tak dlouho až vznikla fáze pátá, divaková emoční prázdnota. Herecký výkony moc chyb neměli, ale bohužel čtyři fáze Nine prostě zavraždily. Původně jsem nechtěl vyvyšovat jednu ženu na úkor druhých, protože všechny herečky co hrají v Nine jsou nádherné a talentované a třeba šarm Sophie Loren je neuvěřitelný, ale nemůžu si pomoc. Při pohledu na Penelope Cruz lituju, že nemám víc očí,abych jí úplně vykoukal. Tak je tak sexy, že z toho snad umřu.
Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus.
Ženské obsazení, které nemá v novodobé historii obdoby, doplněné o multioskarového Daniela Day-Lewise a výborného režiséra Roba Marshalla dalo vzniknout jednomu z nejnudnějších filmů a nejhorších muzikálů minimálně minulého roku. Taneční čísla, které těžko fungují už samostatně (to se snad dá říci jen o Fergie), Daniel Day-Lewis zpívající s italským přízvukem (nebo spíše snažící se zpívat), italština mísící se s angličtinou (nejednou mě z toho bolely uši), film bez příběhu, bez scénáře, jen s průměrně vymyšlenými hudebními vložkami a vatou mezi nimi. Bylo to utrpení a přesto, že si na muzikály teprve zvykám (až doposud jsem s nimi neměl problém), tak mě Nine tvrdě knokautovalo. Více zde.
Marshall: Hej Danny Day chcel by si si zahrať v muzikály oslavujúcom italské filmy? Daniel:Prečo nie aspoň ukážem, že viem hrať aj niečo citlivé... Marshall: Nicole a ty? Môže byť? Marshall: Penelope pôjdeš do toho s nami? Penelope: Pôjdem. Marshal: Chce to ešte Sofiu...júj chlavne chcem Sofiu... znudená Sofia: ak to nebude na príliš náročné, čert to ber... Marshal ešte nespokojne pošepká sekretárke: sú to veľké hviezdy 1-2 isto odmietne účasť, preto skúste ešte obvolať: Marion Cotillard, Kate Hudson, Stacy Ferguson... pre isotu..._____o pár mesiacov na filmovačke: prekvapený Marshall: Ah vy ste prišli všetky... (kurňa).. nooo tak to nejako už urobime.. ty pojdeš tu.. ty hodiš pózu takto a budeš stáť tu a Daniel bude v strede... O pár dni... Marshall: Sakra som v koncoch, plno herečiek a zvučných mien čo mám len robiť.... Na rýchlo zbúchaná myšlienka: Už viem! Urobím film o nerozhodnom režisérovi, zúfalom ako ja, kde bude pár odkazov na Felliniho, ukážem zadky všetkých dobre vyzerajúcich herečiek a snáď mi to prejde....
45% Muzikaly na filmovym platne nemam moc rad, az na vyjimky jako My fair lady je na nich hrozne videt ze vznikly pro divadlo. U Nine to plati tuplem, sterilni divadelnost cni na hony daleko, veskera muzikalova cisla se odehravaji divadelnim jevisti, mole, ci jinem podiu, choreografie nema v takovem prostoru naprosto cim prekvapit, rek bych ze bude aspon z pulky okopirovana z puvodni divadelni verze. A kdyz to neni na zivo, tak proste to co na divadle funguje, na platne selhava Pisnicky jsou az na dve vyjimky (Be Italian a Cinema Italiano) nechytlave. To co "zpiva" Judi Dench ani neni pisen, jen recituje slova na hudbu, coz je obsazeno i v dalsich hudebnic vystoupenich. Navic ke vsemu se dej hrozne vlece a je nudny a kdo videl 8 1/2 tak ho nema cim prekvapit, spis nez poctu Felinimu mi to trochu pripomina vykradacku. spis takovy upraveny remake pro Americke publikum, ktere o Felinim nejspis v zivote neslyselo. Uz proto mi prislo divne, ze by nekdo v Americe tocil poctu pro Feliniho, dyt ho tam nikdo krome par skalnich fandu nezna. Americane na cizojazycne filmy nechodi. secteno a podtrzeno jedina dobra vec na celmy filmu je Marion Cotillard ktera o nekolik trid prekonava slavnejsi kolegyne herecky i charizmatem. V Edit se mi moc nelibila, ale po Nine se zacinam tesit na jeji dalsi film.
Asi mám problém s muzikálmi...Interpreti by mali byť minimálne dobrými hercami, spevákmi a tanečníkmi súčasne. A tento zážitok som od Nine nedostala...dej ma bral, Daniel Day - Lewis a jeho ženskými popletená myseľ tiež, z herečiek sa ako tak blysla Nicol Kidman, Marion Cotillard, tie ostatné tanečné a spevácke číselká boli len ženskou exhibíciou, ktorá vyznievala na škodu neprofesionálne (v poprednom zastúpení Penélope Cruz).
Chtělo by se napsat, že Nine je nejvíc sexy snímkem, který jsem v roce 2009 viděl, ale to bych lhal sám sobě, protože o tohle se (od teď) dělí s filmem Bitch Slap (tady ovšem podobnost končí… :-)) Ještě malá poznámka: Jsem rád, že tahle devítka byla mnohem lepší, než tato 9. ____ Myslím, že Marshallovi se povedlo zachytit Itálii v tomto snímku více než dokonale. Z tohoto filmu přímo tryská uvolněnost a pohoda (samozřejmě se tam najdou i vážnější scény, kdy to tak pohodové není). Čím si mě ale film opravdu získal, bylo obsazení. Daniel Day-Lewis - perfektní režisér, který má trable. Nicole Kidman mi potvrdila, že od dob Moulin Rouge sice uplynul nějaký ten rok, ale na ní (a jejím zpěvu) to nejde vůbec poznat. Z Penélope Cruz sexappeal přímo tryskal, k sakru, ta ženská je fakt božská. Marion Cotillard mi předvedla, že vážnější polohy jí nedělají problém. Stacy Ferguson mi potvrdila fakt, že nejen že umí zpívat, ale umí také být více než sexy a přitom i hrát. Neříkám, že to bylo, bůh ví co, ale fakt mě mile překvapila. Kate Hudson - jak já ji někdy nemusím, tak tady byla roztomilá. A Judi Dench společně se Sophii Loren tomu dávaly ten správný nádech té starší (nechci napsat staré, obě dámy vypadají na svůj věk úžasně) Itálie. A i když na vrchol žánru (který pro mě představuje již zmíněný Moulin Rouge a My Fair Lady) něco chybělo, tak s čistým svědomím tomuhle svižnému, sexy a příjemnému snímku udělím 4 do ruda rozpálené hvězdy. P. S. Ne, že by na tom nějak záleželo, když Oscara vyhraje písnička "The Weary Kind", ale myslím, že písni "Be Italian" by oscarová nominace slušela více. Přesto chápu, proč tam je "Take It All".
