Noc patří nám

Velmi kvalitní thriller s perfektním hereckým cástingem, dusnou atmosférou a zajímavou zápletkou. Od začátku do konce film doprovází styl, brutalita, ruská mafie, drogy a spousta skvělých scén, obzvlášť skvěle vygradovaná scéna v drogovém doupěti či naháněčka v dešti. Kdo neviděl ihned dohnat. Za mě hodně velká spokojenost. 80% (12.05.2014)

Už úvodná jemne erotická scéna podfarbená hitom Heart of Glass od skupiny Blondie nastavuje kurz filmu priamo do osídiel uvoľnenej atmosféry nočných klubov. Dá sa povedať, že scenár pôsobí trocha predvídateľne, a to najmä v jeho druhej časti, keď sa znepriatelené strany dostávajú do priamej konfrontácie. Prvú časť vypĺňa ortodoxne opojná atmosféra, ktorú Gray podfarbil jednak dobovou hudbou, jednak množstvom citlivo použitých spomalených záberov, či režisérsky výborne zvládnutými scénami, z ktorých vyniká najmä skľučujúca naháňačka v lejaku. (10.12.2012)

Jak vidno, docela rozporuplné názory padají na tenhle film. Pro mě je až s podivem, co se SVÝM scénářem, který místy překvapivě tahá za uši (aneb rodina je základem všeho), dokázal na plátně zatím nepříliš proklepnutý James Gray. Projevil se jeho cit nejen pro vedení herců a sugestivní navození atmosféry, ale i um vtáhnout nás do dob kriminálek ze „staré“ školy. Provozovatel proslulého newyorského klubu Bobby se vyzná v lidech a touhle prací žije, takže je logické, že si brzy získá sympatie ruských bossů. A zároveň chce věřit, že jeho šéfové jsou čistí jako koks, který občas se svojí portorikánskou přítelkyní rekreačně šňupe. Stýká se s vlivnými lidmi a jejich „jiné“ obchody nechce znát. Navíc ani on sám nemá právě čisté svědomí, protože jeho rodina kope za policejní sbor, který chce „noční život“ New Yorku vyčistit od obchodu s narkotiky. A jelikož jsme v končících letech osmdesátých, Bobbyho neutralita se v těchhle časem zrovna nevyplácí. Brooklynské drama bez překvapivých zvratů se tak zaměřuje právě na postavu rozkolísaného Bobbyho, přičemž i přes svojí přímočarost a (přiznejme si) jednoduchost neztrácí na lesku a napětí a alespoň já netrpělivě vyčkával na další a další scénu. Gray v tom prostě umí chodit, odpustíte mu i diskutabilní momenty (neuskutečněný převoz zločince; změna příjmení snad není dostatečná na to, aby si mafiánští hlavouni neověřili Bobbyho kořeny atp.) a necháte se kolébat osudy jednotlivých hrdinů. Právě oba bratři si musí zažít svoje, aby si k sobě našli cestu. Je to zásluha i samotných herců – takoví Joaquin Phoenix nebo Robert Duvall jsou letitou hereckou jistotou, kdo ale potěší – to byste nečekali – je Eva Mendes. Tahle podceňovaná kráska zdárně osciluje mezi koketkou z životem tepajícího baru a psychicky zdecimovanou ženou, která z lásky k Bobbymu riskuje ztrátu vlastní identity i života. 70%. (03.06.2008)

Velká očekávání vkládaná do novinky Jamese Graye NOC PATŘÍ NÁM se bohužel nenaplnila: film je, zejména co se obsahu týče, starosvětský do té míry, že až hraničí se sebeparodií. Navazuje na „poctivé“ policejní filmy 70. a 80. let, lpící na tradičních hodnotách rodinné sounáležitosti a učebnicových mravních zásadach, jenže tím, že je bere tak nějak automaticky [tj. rozvolnila se vazba mezi těmito hodnotami a jejich potřebou, stal se z nich ve vzduchu plovoucí karatelský imperativ, dobrý filmařský mrav, tradice, která nemusí odolávat zkouškám času] a navíc je koncentruje do mírně absurdních rozměrů, nadsazuje tyto hodnoty do poněkud nadživotního, mírně trapného tvaru. (15.03.2008)

Už úvodná pomalým jazzom nabitá scéna čiernobielych policajných fotografií z New Yorku a nasledujúca, v ktorej si Eva Méndez užíva život, napovedá, že We Own the Night nebude len takou obyčajnou policajti vs banditi drámou a tak sa aj stalo. James Gray naservíroval impozantne natočenú snímku o rivalite dvoch bratov z opozitných barikád zákona, s vymaznanou kamerou, scénografiou a s hudobnou zložkou naloženou až po okraj. Ruská mafia v New Yorku, respektíve v Brighton Beach, je vďačnou témou am. filmov a tu je utilizovaná priam perfektne, podobne ako o rok neskôr v GTA IV, inšpirovanou Balabanovým opusom Brat 2, alebo rovno práve debutovým majsterštikom J. Graya Malá Odessa. Áno, WOtN v logike párkrát fatálne zakopáva a o dejovej komplexnosti kalibru napr. s týmto totálne nezmyselne porovnávaného filmu Skrytá identita nemôže byť ani reč (hoci bolo načrtnutých mnoho zaujímavých charakterových vlastností, žiadne nešli moc do hĺbky), ku tomu lepšiemu z krimi žánru určite patrí a po stránke štylizácie k tomu najlepšiemu. Odporúčania rozhodne namieste a celá sekvencia z drogovej nory & daždivá naháňačka patria bez ťažkého váhania do vitrínky kinematografie... ♪♫ (23.3.2017) (x) (23.9.2023) (23.09.2023)