xxmartinxx

Série 1 - 100% Série 2 - 90% Série 3 - 90% In Treatment je naprostý seriálový zákusek, který dokazuje, že i v televizi jde dělat hodnotné věci. Výborný Byrne a silné dialogy. Moje malá závislost.

Rozhodně je pravda, že se Ztraceni časem utrhli ze řetězu a taky je pravda, že tvůrci fanouškův v podstatě otevřeně lhali do očí, aby se vyhnuli vlastním slepým uličkám. Přesto jde o televizní událost, jaká nemá dodnes srovnání a vzrušení přicházející s každou novou epizodou je něco nepopsatelného - i když nezpochybnitelná kvalita prvních epizod se časem proměnila v ne moc dobře řízený cirkus.

První série - 100% Druhá série - 100% Třetí série - 100% Čtvrtá série - 90% Pátá série - 85% Šestá série - 100% Sedmá série - 90% Osmá série - 85% Devátá série - 40/// Scrubs jsou moje srdcovka, která mi vždycky zvedne náladu. Když nepočítám nepovedený pokus o spin-offní devátou řadu, drží si kvalitu a vtip. Takhle jsem se nenasmál snad nikde. Skvěle (i když do extrému) vyprofilované postavy jsem si zamiloval, s hrdiny se smál a občas i smutnil a osmička byla důstojné zakončení. Devítku ignorovat!

Mix vděčného humoru, žánrové odvážnosti a existenciální brutality. Neumím si představit, jak by to šlo udělat líp. Tam, kde se Futurama zastavila a vzpomněla si, že je komedie, je Rick a Morty dotažený do puntíku. Na konci některých epizod (1/6 a její vygradovaný konec bez úniku! 1/10, která po je po odhalení pointy v důsledku absolutně zvrácená! 2/4 jako útok na cokoliv, čemu věříte! 2/6 jako nejznepokojivější satiru jakéhokoliv systému!) mrazí v zádech i přes nálož povedených vtipů. Vesmír nebyl nikdy větší, člověk menší a přitom není nic, co by to v téhle komedii zlehčovalo - humor je cynický, hořký, nedopřává únik. A ten kousek sentimentu, který se občas objeví, je nakonec velmi uvěřitelný. Skvělé.

Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby von Trier místo pětihodinového seriálu natočil tříhodinový film, bylo by to ještě o něco lepší. Jinak ale skvělá podívaná.

Velmi konzistentní seriál, který sice reflektuje desatero přikázání, ale krom prvního dílu není nasáklý křesťanskou tematikou, což je (právě vzhledem k prvnímu dílu) jedině dobře. Dekalog je záměrně schematický a modelový, ale přepjatý naštěstí jen místy. Mrzí mě, že se díly víc neproplétaly, byly tu jen náznaky, jež nabízely mnohem znatelnější hrátky s promícháním osudů. Víc v komentářích k jednotlivým dílům.

Ta in-your-face filosofie a přepjatost anime je stejně strašně cool. Silný námět a hodně machrování všemi směry - nic víc asi nepotřebuju, aby mě to chytlo. Na Death Note je navíc fascinující ten procedurální fetiš, který ho prostupuje. Prvních 17 dílů je geniálních, pak jde úroveň rapidně dolů. Můj plný počet tedy patří tomuto segmentu.

Po skvělých Dirties, kde byly všechny ty indie manýry mnohem opodstatněnější, se Johnson posunul k Operaci Avalanche, která byla v podstatě totéž, jen míň soudržná a logicky i míň zajímavá a originální. U Nirvana the Band the Show se bez okolků pustil do příjemného blbnutí na téma splynutí filmu a reality, kterému chybí přesah Dirties, ale zato přetéká pozitivním nábojem (ne že by to bylo prázdné, jen jsou jasné priority). Když už geekovinu plnou popkulturní meta nálože, tak takhle - je to záměrně přetažený svět, kde se dá jen blbnout a užívat si své divnosti tak moc, že vlastně nic jiného není důležité - proto se třeba nemusí vysvětlovat, proč dva cca. třicetiletí chlápci zřejmě nemají žádnou práci ani zájmy, ale zároveň jim nechybí prostředky, aby prostě existovali a mysleli na naivně krásné pitomosti. Je to určitá nadrealita bez starostí a bez povinností (obzvlášť v posledním dílu už to opravdu přesáhne do surreálna), která nepůsobí pokrytecky, ale prostě jen upřímně nedospěle. Druhá série se chvíli hledala, ale našla se.

Twilight Zone nejsou jen černé historky, je to něco jako americká verze Erbenovy Kytice. Lidé jsou opakovaně nepřiměřeně trestáni za zprotivení proti osudu, za aroganci, snahu získat něco víc, odmítnout určený směr. Místo série křesťanských hodnot tu dominuje víra v americký sen a sebedefinici ve jménu jeho naplnění. Přitom ale ne ve smyslu aktivní propagandy těchto hodnot, Serling byl naopak vnímaný jako progreaivní tvůrce a opak konzervativce. Jde spíš o vžitou víru v pracovitost a přiměřenou odměnu, kterou si možná při psaní scénáře ani neuvědomoval. Nakonec, při méně politickém čtení, jde většinu zápletek vnímat jednoduše jako vrozený strach z nekontrolovaného individualuzmu - ne ve smyslu "individualizmus je zlý", ale "nebezpečný a nejistý", což je nakonec vnitřní strach mnoha lidí - možná tím spíš těch, kteří v individualizmus věří. V nějaké z epizod Twilight Zone se hrdinové dočkají trestu za přílišnou aktivitu i pasivitu, zvědavost i apatii, hlasitost i tichost, introverzi i extroverzi - prakticky za vše, čímž může být člověk definován, se v Twilight Zone dočká trestu, což by mohlo být vnímáno jako vrcholně cynické, ale právě proto volím ono připodobnění k Erbenovi, který nakonec taky končí u toho, že je člověk potrestaný prakticky za vše, čím nějak nabývá na jedinečnosti. Je taky vtipné, kolik historek je založeno na pointě, jak špatně se člověk má, když se mu splní všechna přání - v jedné je to doslova peklo, čili opak trestu je ještě větší trest. Rozhoduju se pak nečíst to jako pamflet vybízející k tomu "nečinit volby" ani potřít kritiku reálného kapitalismu (několik kusých epizod, především A Stop at Willoughby, nabízí možná nevědomky dokonce tvrdou kritiku kapitalismu), ale naopak sebereflektivní pochopení, že jakákoliv volba má své následky a měli bychom se naučit s tím počítat a přijmout to. Škoda, že se to vše manifestuje pořád v rámci amerického nukleárního systému, určitou bariéru Serling nedokázal překročit a jeho bajky vždy zůstávají uvnitř, neumí se na věc podívat opravdu zvenčí a neumí nabídnout pohled na svět, který přesahuje mantru USA. Samozřejmě je při podobných čteních taky třeba brát v potaz, že jde o víc než půlstoletí starý seriál - jsme dnes celkem jinde. Jako určitá časová kapsle je to ale fascinující. Některé epizody jsou samozřejmě trochu naivní, jiné absurdní, ale některé si v sobě zároveň zachovávají kus univerzálního tápání. Je to nepochybně fenomén a jeden z nejvlivnějších televizních produktů - určitě stojí za pozornost. Žádná další z podobných antalogií, co znám, od Věřte nevěřte po Black Mirror, každopádně nedokázala zdaleka totéž.

Chtěl jsem se podívat na jeden z pověstných velkých televizních projektů před-quality TV éry, abych si potvrdil, že velké románové vysokorozpočtové produkce imitující kinofolmy vznikaly už hodně dlouho. A je to opravdu působivé, rozmáchlé, vtahující dílo. Neduhů tu pár je. Časové skoky jsou občas trochu nepřehledné, několik týdnů někdy přeskočí ze střihu na střih, aniž by stihla dohrát hudba z předchozí scény. Popřípadě je scéna koncipována tak, že se s postavami loučíme na začátku nějaké jejich cesty (a scéna je skutečně emocionálně koncipovaná jako opouštění těch postav), ale hned v další scéně je sledujeme přijíždět na místo. Je naprosto patrné, že původně měla být mezi ty dvě scény vložena nějaké sledující jinou dějovou linii. Vzniklé zmatení určitě není záměrné - na takhle nákladné a náročné produkci je podivné, že její střih nedokáže následovat základní pravidla. A druhá věc je, že děj trpí na neuvěřitelná náhodná setkání, divoký západ jako by byl dvacet lidí, kteří se neustále potkávají. Ale to jsou celkem méně důležité nebo snadno odpustitelné věci - jinak to je velmi příjemné pokoukání, které se nebojí několika nečekaně tvrdých zvratů. A emocionální nálož čtvrtého dílu, který přitom zvládá nesklouznout ke kýči (protože nikdy zcela nepodléhá westernové sentimentalitě - naopak se ji nebojí napadat) je určitě jeden z televizních vrcholů. Je to jeden z těch filmů/seriálů, které dokážou vtáhnout tak moc, že člověk ten svět a ty postavy nechce opustit (přesto se rozhodně neplánuju koukat na žádný ze sequelů ani prequelů, ten silný dojem může jít jedině dolů). Už dlouho se mi nestalo ten pocit u něčeho cítit. 4 a 1/2