danliofer

Toto představení jsem zhlédla na platformě MírPlay a byla jsem velmi mile překvapena, a to jak výkony herců, tak réžisérským a scénickým pojetím. Dost mi to evokovalo současné britské divadlo, které jsem měla možnost vidět naživo. I to je pro mě známkou toho, že je možno udělat divadelní hru tak, aby se skrze ni divák dostal do jiné reality. A to, že to zafungovalo zpětně i v online verzi, je pro mě důkazem velmi mistrně odvedené divadlení práce. Díky moc platformě MírPlay za uvedení televizního záznamu, díky němuž si můžou představení vychutnat diváci odkudkoliv.

Film na téma, které je v mnoha zemích stál velkým tabu, a to včetně Gruzie. Hlavnímu aktérovi bych uvěřila cokoliv. Občas na mě ale šla z filmu určitá prázdnota a taky deprese jakési gruzínské bezvýchodnosti. Na jednu stranu hrdost na svou kulturu a její tradice a na druhou žádná vize lepšího života ve vlastní zemi, i za to filmu přidávám tu pátou hvězdu. Jen chci pevně věřit, že Gruzie svou cestu najde. Ráda na tu zemi vzpomínám a byla bych ráda, kdyby si Gruzíni uvědomili, že vlastním pokladem je vlastní kultura, a to včetně akceptování těch, kteří by ji rádi (re)prezentovali, ač třeba jinak sexuálně orientovaní.

Už jsem těch verzí původního italského scénáře viděla několik a každý má své kouzlo v závislosti na národním koloritu toho kterého ztvárnění. Ruská verze mi byla blízká i jazykem a též trochu jiným zakončením než původní italská, a to hlavně s ohledem na pár s tchyní. Určitě doporučuji zhlédnout, případně si porovnat s pár dalšími verzemi :-) Ještě mě zaujal ten fakt, že hlavní mužské kvarteto ztvárnilo reálné komické kvarteto Kvartet I. I to se promítlo do skvělých slovních hříček a nástřelů na ně.

Normálně mě hokej vůbec nezajímá. Ani "namakaný" řeči. Co mě vlastně u toho dostalo a donutilo to sjet obojí (jak první, tak druhou sérii) skoro na jeden zátah, je to, jak absurdně je to všechno namíchané. Vím, že je tím Petr Kolečko už pověstný, ale u mě osobně to prostě funguje na výbornou a je nakonec úplně jedno, který režisér mu to režíruje (ať Lajnu či Most). Ten mix je prostě tak výživný, že nemůžu odolat. I to, jak se trefuje do různých klišé, bourá je a zase pře(s)tavuje, kdy jeden vůbec neví, kam se to všechno vyvine, že by si i bál vsadit na to, čím to skončí. Navíc jsem si u toho uvědomila, jak je to v současné seriálové produkci všech těch Růžových zahrad, Ulic či Slunečných super závan svěžího proudícího vzduchu, i proto už se moc těším na něco dalšího z dílny Kolečka a režisérů, kteří ty jeho gejzíry nápadů převedou do "reálu". Třeba teď naposledy spolupráce Vladimíra Skórky a Petra Kolečka na sKORO NA mizině mě přivedla právě k Lajně, přičemž po loňském Mostu pro mě osobně prostě zase trefa do seriálového černého :-) P. S. Jiří Langmajer v roli trenéra absolutní špica, jak dokáže ustát to lavírování mezi přehnanou tvrdostí a přehnanou změkčilostí, aniž by z toho vyšel jako totální idiot :D

Myslím, že až tak kritičtí být k tomu filmu nemusíme. Dle mého soudu docela dost zachytil z toho současného českého občas dost zapšklého rybníčku. Samozřejmě bych panu Hanzlíkovi ubrala na patetičnosti projevu, ale jinak jako letní oddechovka dobré :-)

Po zhlédnutí Malých žen natočených v roce 1994 jsem se trochu obávala stejného díla v novém kabátě a ve výsledku musím uznat, že mé obavy byly velmi liché. Režisérka verze z roku 2019 si poradila s předlohou naprosto bravurně. Jsem ráda, že nenatočila dílo chronologicky, ale retrospektivně, což mu dodalo na originalitě, navíc jej odlišuje od verze z roku 1994, kterou má též moc ráda. Po zkušenostech se zfilmováním jednoho díla vícero autory docházím pomalu k závěru, že je to nakrásně fascinující, jak si každý režisér dokáže ve stejném díle vypíchnout to své, čímž se může divák jen a jen obohatit o další úhly pohledu.

To prostě nevymyslíš... Kam pořád ti Korejci chodí na takové absolutně nereálné a přesto uvěřitelné scénáře :D

Miniaturní filmový bonbonek na velmi závažné téma, které ve výsledku zasáhne všechny zúčastněné. Jako by už pak nikdy nic nebylo tak jako předtím. Jako by se spálily všechny dosavadní jistoty a veškerá důvěra. Film končí v momentě, kdy v reálném životě lidé musí jít dál a musí tuto situaci v sobě nějak zpracovat. Je to vlastně šance k pochopení některých osobních pohnutek, přehmatů, nedokonalostí, a to nejen u sebe, ale i u těch ostatních. Jedině takto z toho mohou všichni vyjít nějakým způsobem očištěni, posíleni... Memento pro všechny zúčastněné... Krásný minimalistický film! A opět si tu postesknu jako už tolikrát, proč v současné české kinematografii na něco podobného člověk narazí zřídka kdy... a pokud, vždy je to podáno způsobem, který se bojí jít na dřeň, který shodí závažnost problému nějakou karikaturou, nějakým "úsměvným nadhledem"... Bohužel nadhled a prozření může nastat jen skrze katarzi a pochopení závažnosti problému. Aspoň že máme dokument V síti, který tuto problematiku aspoň trochu mapuje napřímo, i když na trochu jiném případu...

Původně jsem chtěla dát jen dvě hvězdičky, protože jsem se výjimečně při filmu Q. T. fakt nudila. Ne, výkony Leonarda i Brada byly super, ale mezi docela vtipnými scénami byly opravdu nudné pasáže, snad že nesdílím s Quentinem nostalgii po "starých dobrých hollywoodských" šedesátkách. V poslední třetině to do sebe naštěstí zaklaplo po tarantinovsku a to se prosím nikdy nevyžívám v těch jeho morbidkách. Takže za tu poslední třetinu třetí hvězdička. Pro mě osobně nejnudnější Tarantinův film. Celkově však, co se týče kamery, hudby a přenesení té atmosféry přelomu šedesátek a sedmdesátek, velmi zdařilé. Tu náladu vystihli tvůrci opravdu skvěle. Možná i proto pro mě trochu prázdná nudná hlušinka :D

Film, ze kterého až mrazí. Skvělý scénář, herecké výkony, kamera i hudba. Vše plyne v ostrém tempu plném kontrastních situací s katarzí na konci.