salalala

Ve změti mnoha hororů zaujme originálním prostředím, protože se celý odehrává v komorních prostorách pitevny a André Øvredal je naštěstí využívá na maximum a od počátku upoutá vskutku hutnou a v dobrém slova smyslu nepříjemnou atmosférou. Ta ještě postupem času houstne a v kombinaci s tím, že lekačky fungují vesměs na výbornou, jsou minimálně první dvě třetiny velice nápadité, mrazivé a neotřelé. K tomu se přidávají výborné výkony Emilea Hirsche a Briana Coxe, kteří své postavy obdařili potřebným charismatem a výtečně zvládli přechod od těžkých cyniků k psychicky zdeptaným troskám. Ocenit se musí i práce s ruchy a zvuky a taktéž některé realistické výjevy, které využívají možností pitevny a různých částí lidského těla. Samotné rozuzlení pak je v kontextu předchozího děje banální a spoléhá se na příliš klišé, v důsledku čehož není závěr tak úderný a děsivý, jak by bylo potřeba, ale jen naplňuje žánrové škatulky a požadavky. To ale nic moc nemění na tom, že je jedním z nejlepších hororů posledních let a je opravdu škoda, že se nedostal do našich kin a až ostudou je to, že se dosud nedá oficiálně sehnat alespoň na videu. 80 %

Krasinskimu patří dík za tvůrčí odvahu, s kterou v době, kdy kinům vládnou příliš hlučné komiksovky bez nápadu, natočí film, v němž se většinu času nemluví a je v něm ticho. Navíc s oním tichem fantasticky pracuje a pomocí něj tvoří hutnou a pomalu plíživou atmosféru, z níž divákovi není úplně nejlépe a je v ní cítit všudypřítomné nebezpečí. I díky pomalejšímu tempu zejména v první polovině film funguje báječně a nedá moc vydechnout a vysloveně láká k dalšímu sledování. Krasinski navíc režíruje chytře a úsporně a nechává působit onu atmosféru a nejasný vývoj celého příběhu. Komorní obsazení se mu povedlo na výbornou a Emily Blunt je výtečná, stejně tak ale i sám Krasinski a oba dětští představitelé. Absolutním vrcholem pak je scéna porodu, z níž lehce běhá mráz po zádech a je zrealizovaná, načasovaná a vypointovaná perfektně. Je pravda, že postupem času začíná přibývat nelogičností a vždy, když se na scéně objeví digitální monstra, je trochu po napětí, protože jednak jsou viditelně CGI a jednak nejsou tak děsivá, jak by asi bylo záhodno. Trochu vadí i to, že se autor nijak neobtěžuje s tím vysvětlit, jak k celé apokalypse došlo a proč lidstvo dopadlo, jak dopadlo. Samotný závěr, který evokuje spíš osmdesátková videobéčka, se k předchozímu úplně nehodí, ale budiž. A Quiet Place je ve výsledku hodně kvalitní film, který i díky krátké stopáži uteče jako voda a nemá moc hluchých míst, paradoxně by mu tak mohl nejvíc škodit jen hype, který se kolem něj vytvořil. 75 %

Standardní a zcela rutinní životopisné drama, které je točeno hlavně kvůli tomu, aby posbíralo nějaké ceny a dalo o některých tvůrcích vědět, že jsou ještě naživu a ve formě. Jestli něco Nejtemnější hodině chybí, je to režijní odvaha, Joe Wright sice spoléhá na opravdu precizní vizuální stránku a poměrně chytré a nápadité uvádění důležitých dat, nic navíc tu ale není. Celý film připomíná spíše divadelní inscenaci, protože se povětšinou odehrává ve dvou až třech prostředích a je plný tu méně, tu více zajímavých dialogů, kterých je ovšem i přes relativně svižné tempo až moc. Samostatnou kapitolou pak je naprosto famózní a brilantní Gary Oldman, jenž Churchilla hraje zcela přesně, a ačkoli jde většinou o imitaci, jeho výkon je dokonalý a Oscara za něj obdržel plným právem. Daní za to pak je, že si celý film krade pro sebe a ostatním nedává moc možností vyniknout, čemuž napomáhá i minimum prostoru, který mají. Až skoro do samotného závěru si film drží velmi dobrou úroveň a vyhýbá se kýčovitým momentům, což se ale změní v závěrečné pasáži, která ho v mých očích sráží dolů a ubírá hvězdičku z hodnocení. Sekvence v metru je patetická až běda, jen těžko uvěřitelná a působí o trochu směšněji, než byla asi zamýšlena. Celkově vzato je tedy Darkest Hour solidní lekcí z dějepisu, která ale mimo Garyho Oldmana nenabízí nic, co by nebylo v podobných filmech k vidění a víc než co jiného je sázkou na (akademickou i diváckou) jistotu. 60 %

Nevýrazné převyprávění části Nového zákona, které do podobné tematiky nepřináší nic nového. Garth Davis k příběhu přistupuje pietně a s pokorou a nesnaží se o nějakou kontroverzi nebo senzaci za každou cenu, což je nutné mu připočítat k dobru, na druhou stranu se ale tím pádem ochuzuje o atraktivnost, kterou by ovšem mohl dohnat někde jinde. To se mu ale moc nedaří, protože pomalé tempo nestrhne, dějové vaty je tu až moc a notoricky známý příběh není ničím ozvláštněn a ani vyprávění z pohledu ženy mu tolik nepomáhá. Navíc se v závěru tvůrci uchylují k nepříjemné zkratce a některé věci bez znalosti Bible nejou úplně jasné (kupříkladu tu není jasně řečeno ani naznačeno, že Jidáš Ježíše udal, takže jeho oběšení nedává moc smysl). Jestli ovšem v něčem snímek vyniká, jsou to brilantní kamera, která si s některými obrazy vskutku vyhrává a nádherná hudba, která dotváří velmi specifickou atmosféru. Vydařilo se i obsazení, neboť Rooney Mara je potřebně křehká a nevinná a Phoenix naplno rozehrává své charisma, ačkoli zrovna jeho Ježíš působí jako na permanentním tripu. Mary Magdalene určitě není špatný film a nejen na Štědrý den se ve směsi různých televizních Biblických příběhů bude vyjímat, nelze se ale ubránit dojmu, že měl na víc a mohl dopadnout o něco lépe. K tomu by ale byly zapotřebí větší odvaha a invence. 60 %

Naprosto famózní akční záležitost, kterou po šestadvaceti letech překonalo jen máloco. John Woo v ní absolutně neřeší příběh, který je prostinký, ale nabízí divákům v podstatě nepřetržitou akci, která je fantastická, má několik vrcholů a musí uspokojit všechny milovníky žánru. Vrcholem je samozřejmě závěrečná třetina v nemocnici, která má nápad, je natočená geniálně a její brutálnost, nekompromisnost a nekorektnost je z dnešního pohledu nevídaná, o to však příjemnější. Tempo je navíc natolik svižné, že v něm není moc prostoru na nudu a uteče jako voda. Yun-fat Chow byl svého času absolutní bůh a tento film to jen dokazuje, protože střílet zvládá levou zadní, ještě se u toho tváří tak zvláštně nevinně a je to těžký sympaťák, co párátko z pusy nevyndá, ať se děje cokoliv. I Tony Leung je velmi dobrý a mezi oběma pracuje svérázná chlapácká a kamarádská chemie, takže jim nelze nefandit. Po letech jsem z hodnocení ubral hvězdičku jen kvůli tomu, že ve filmu úplně chybějí emoce a ani trošku propracovanější příběh by nebyl na škodu, to, že se vůbec nemění zásobníky, až tolik neřeším, protože to k žánru tak nějak patří. Jinak je ale fantastický kousek, který zestárl jen minimálně a je pořád o několik tříd dál než ty nejlepší hollywoodské akčňáky. 90 %

Hodně zvláštní záležitost, která by se snad dala nazvat jakýmsi artovým thrillerem, pořád je to ale hodně vzdálené. Synopse je tentokrát divákovi nápomocna, protože spoustu věcí se z filmu nedozví (třeba to, že Joe je veterán z války a bývalý agent FBI), neboť Ramsay zcela záměrně pracuje pouze s náznaky a flashbacky, z nichž si musí divák sám složit finální příběh. Ten ale zdaleka na všechny otázky neodpovídá (proč si celou dobu dává Joe na hlavu pytlík?, znásilnil senátor svou vlastní dceru?) a zanechává diváky v nejistotě, která ale v tomto případě asi není úplně na místě. Autorka také zcela záměrně neukazuje brutální akci, k níž vede dlouhá příprava, vždy se soustředí až na chvíle po provedení. Spolehla se také na poměrně hutnou a nepříjemnou atmosféru, která funguje po celou dobu a dává tušit, že se kolem hlavního hrdiny děje něco nehezkého. Film ale stojí a padá na Joaquinu Phoenixovi, který je vynikající a brilantně nechává nahlédnout do nitra své postavy a zároveň táhne vše dopředu díky svému charismatu a výrazu. Oné artovosti je ale ve výsledku až moc, což se projeví zejména v závěru, který je jen těžce interpretovatelný a chybí mu nějaký zásadnější dopad. K dobru ale nutno Ramsay přičíst to, že vzhledem k pomalému tempu a prakticky nulovému ději zvolila krátkou stopáž, která je únosná a má jen minimum vysloveně prázdných momentů. You Were Never Really Here určitě není špatný film a klasický žánr se snaží pojmout trochu jinak, jen je na můj vkus až moc artový, trochu zahleděný sám do sebe a nemá potřebu s divákem jakkoli komunikovat. 60 %

Naprosto fenomenální muzikál, který se zákonitě musí líbit i těm, kteří tento žánr jinak nevyhledávají. Luhrmann tady kongeniálně spojil svět filmu a divadla, když si pomáhá šílenými střihy, svižným tempem, zrychlenými obrazy, fantastickou kamerou a hodně barevným vizuálem a z divadelního světa nechává opulentní kostýmy, bohatou výpravu, jevištní vystoupení s fenomenální choreografií a záměrně viditelné kulisy, které filmu dodávají velice specifickou atmosféru, která je úžasně dobová. Každá (ale opravdu každá) hudební scéna v sobě má tolik emocí, což se často nevidí, navíc je brilantně kombinuje, takže smích následuje smutek a melancholie a obráceně. K naprostým vrcholům patří tango na Roxanne, z něhož běhá mráz po zádech. Hudební složka pak stojí za samostatnou zmínku, protože zkombinovat songy tak rozdílných interpretů, jakými jsou Elton John, Madonna, Queen, U2, Nirvana, Sting nebo Beatles, aby to fungovalo, je nesmírně náročné a skoro nemožné, Luhrmann to ale dokázal a songy v uzpůsobených verzích dodávají filmu zcela nový rozměr a takový milostný duet, v němž v jedné dlouhé písni zazní úryvky ze songů jako All You Need Is Love, I Will Always Love You nebo Heroes, je naprostá lahůdka. Nicole Kidman i Ewan McGregor jsou fantastičtí, funguje mezi nimi potřebná chemie a navíc skoro dokonale zpívají (McGregorův hlas je naprosto úžasný), takže není problém s nimi soucítit a fandit jim. O moc pozadu ale nezůstávají ani záměrně přehrávající Jim Broadbent a Richard Roxburgh, kteří naopak zastupují onu divadelní část a vyžívají se v kostýmech a možnosti přehánět emoce, i John Leguizamo jako Toulouse-Lautrec je naprosto dokonalý. I po sedmnácti letech má Moulin Rouge obrovskou sílu a ve své postmoderní podobě plné odkazů a netradičních úprav proslulých hitů zůstal nepřekonaný. Moderní klasika. 100 %

I po třinácti letech Constantine vesměs funguje a je hodně příjemnou podívanou, která diváka vrací do doby, kdy neexistovala žádná univerza a nebylo potřeba znát dvacet předchozích filmů. Debutující Francis Lawrence se překvapivě tolik neopíral o akci, jako spíš o atmosféru a dialogy, což mu ale k úspěchu stačilo, protože po celou dobu umně buduje svérázný svět plný démonů a andělů, v němž Bůh a Ďábel rozjeli poťouchlou a zlomyslnou hru. Filmu nechybí cynismus a černý humor, což je příjemné oživení. Výtečné jsou vizuální efekty, které i v dnešní době vypadají skvěle. Reeves v hlavní roli je naprosto dokonalý a jeho nadhled a ono nenápadné charisma jsou fantastické a dodávají filmu velmi zvláštní kouzlo. Rachel Weisz je taky moc fajn, ale hraje takový svůj standard. Mnohem víc si divák zapamatuje Tildu Swinton a Petera Stormarea, kteří tu nejsou tolik, ale ve svých roličkách jsou geniální a vysloveně si je vychutnávají, z dnešního pohledu pak potěší i mladičký Shia LaBeouf. Snímek ale rozhodně není bez chyb, protože příběh v něm prakticky neexistuje a všechno jsou jen takové epizodky a nějakou podstatu dění divák pochopí až v polovině filmu, ani tempo není kdovíjak závratné a chvílemi by mohlo zrychlit, možná i stopáži by slušelo trochu prostříhat. Na Constantina se dnes trochu zapomíná, rozhodně je to ale velmi dobrá komiksové adaptace, která má rozhodně co nabídnout i modernímu, trochu zhýčkanému divákovi. 70 %

Totální scottovská rutina, která na to, jaký potenciál má, a jaký příběh vypráví, je vlastně strašně nezajímavá. Scott zvládá vytvořit perfektní dobovou atmosféru, většina scén má tempo a spád, kamera je hodně dobrá, hudební doprovod taky, jen to zkrátka jako celek moc nefunguje. Scott totiž nedokáže postavy přiblížit divákům a vůbec se nesnaží, aby se s nějakou vysloveně ztotožnili. Povedlo se mu snad jen ukázat Gettyho jako absolutního a bezcitného člověka, který by se bohatstvím nejraději zalknul a tím pádem z něj vlastně udělat hlavního záporáka filmu, protože ti, kteří by jimi měli být, mu nesahají ani po kotníky, což je dáno i jejich nevýrazným obsazením, snad jen Duris je zapamatovatelný, i když nemá moc co hrát. Jasnou trefou do černého je famózní Christopher Plummer, na něhož je radost se dívat, a který si svou postavu vysloveně užívá. Zbytek už je trochu slabší - Michelle Williams je fajn, ale moc se toho po ní vlastně nechce, Wahlberg je tu víceméně do počtu, neboť i jeho postava je zcela zbytečná. Trochu pak zarazí i fakt, že celý příběh se odehrál zřejmě o dost jinak, než je ve filmu ukázáno, což je znát zejména na konci, kdy chování postav není úplně pochopitelné a dějí se v něm trochu nelogické a bizarní věci. All the Money in the World tak do historie vstoupí hlavně jako film, který nejvíc zasáhla aféra MeToo (je zbytečné spekulovat, jaký by byl ve filmu původně obsazený Spacey), protože o moc víc toho bohužel nenabízí. 60 %

Důležitý film, u něhož naprosto chápu, proč ho chtěl Spielberg natočit. V době, kdy někteří státníci zpochybňují úlohu médií ve světě, je třeba připomínat, že jsou to pořád novináři, kteří mají odhalovat pravdu, byť je jakkoli nepříjemná. Spielberg tedy nepředvádí nic světoborného, ale od počátku jede na jistotu. Je fakt, že úvodní scéna z Vietnamu naláká na úplně jiný film, což se ale nenaplní a v drtivé většině času sledujeme konverzační drama, které má výtečnou dobovou atmosféru a zajímavé téma. Vyžaduje spíš ale trochu tolerantnějšího diváka, protože tempo je dost pomalé a příběh rozhodně není strhující, takže se Spielberg dost často utápí v množství dialogů a postav, což není úplně nejlepší. Vše tak vlastně stojí a padá na obsazení, které je perfektní a Hanks se Streep film táhnou celou dobu a jejich společné scény patří k naprostým vrcholům. Ani ostatní ale nejsou vůbec špatní, jen zkrátka stojí v pozadí, protože The Post stojí na dvou hlavních hvězdách. Spielberg jako kdyby tentokrát nechtěl na sebe strhávat velkou pozornost a vše točí jako by na volnoběh a nepřidává nic navíc. Každopádně The Post je svým poselstvím o tom, že noviny slouží lidem a ne vládám, hodně silný film a je dobře, že byl natočen. Jen asi mohl a měl být napínavější, víc strhující a zřejmě i kratší. 70 %