Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Krimi
  • Horor

Recenze (1 342)

plakát

Čas probuzení (1990) 

Možná trochu opomíjený, ale velmi silný film, který ale mohl dopadnout o něco lépe. Samotná tematika je natolik atraktivní a extrémně zajímavá, že Penny Marshall zase tolik dělat nemusela. To ale nijak nesnižuje její práci, protože atmosféra je naprosto výborná a hluboce lidské poselství funguje parádně a je až dojemné, když divák sleduje hrdiny, kterým dá doktor naději v normální život, aby o ni po pár dnech zase přišli a navíc si toho byli vědomi. Autorce se daří zachytit i jakousi pomíjivost běžného života, v němž opravdu nevíme, kdy se stane něco, co nám znemožní dělat běžné věci a uvrhne nás v boj s úplnou podstatou existence. Herecké výkony jsou pochopitelně precizní a Robin Williams s Robertem de Nirem tu předvádějí něco fenomenálního, kdy zejména druhý jmenovaný podobnou roli nikdy předtím ani potom neměl a poradil si s ní až mrazivě reálně. Jediné, co zásadně kazí dojem, je zoufale pomalé tempo, v němž jsou chvíle, kdy se neděje vůbec nic a celý film působí zdlouhavě a občas i nudně. I z toho důvodu by výsledku rozhodně prospěla o něco kratší stopáž. Awakenings je i po letech silná podívaná, která není lacině dojemná a donutí diváka se zamyslet nad tím, zda většina životních starostí není úplně malicherná. Zároveň je to ten druh filmu, který dnes v nabídkách hodně chybí a moc se netočí. 75 %

plakát

Jack Reacher: Poslední výstřel (2012) 

Velmi zvláštní počin, který sice na jednu stranu působí oldschoolově, na druhou stranu se ale McQuarrie uchýlil k několika rozhodnutím, která se nezdají být úplně nejšťastnější. Tím nejzásadnějším bylo prozrazení pachatele hned v úvodní scéně, která je nesmírně stylová, atmosférická, nápaditá a napínavá, jenže v kontextu pozdějšího děje postrádá význam, protože diváka ochudila o další napětí a ze zápletky dost ubrala. Tvůrce se taky nedokáže rozhodnout, zda točí seriózní podívanou, nebo částečnou komedii, čehož největším důkazem je koupelnová bitka, o níž divák netuší, co si myslet, protože vypadá jako z grotesky, ale natočená je tak, že vtipná být úplně nemá. Hodně bizarní je i záporák v podání Wernera Herzoga, který tu nemá jasné uplatnění, navíc poměrně přehrává a vypadá jako z úplně jiného filmu. Jinak ale McQuarrie nemá problém s akcí, která je příjemně syrová a realistická, jen je jí tu málo, umí vykonstruovat příběh tak, aby byl atraktivní a spoléhá se na pomalejší tempo, které v tomto případě nevadí. Tom Cruise hlavní roli zvládá, jen se do ní zoufale nehodí, protože Jack Reacher má být dle předlohy kus chlapa, který vzbuzuje respekt jen tím, že vejde do místnosti, což Cruise opravdu není, Rosamund Pike je velmi dobrá, zbytek osazenstva už tu pouze existuje, což platí i o Jaii Courtneym, jehož záporák je nevýrazný a necharismatický. Jack Reacher je tak s odstupem deseti let poměrně příjemnou žánrovkou, která ale neudělala díru do světa, svůj účel splní, není ale úplně divácky přívětivá a divák u ní nikdy moc neví, na čem je. 70 %

plakát

Promlčeno (2022) 

Trochu rozpačitá moralitka, které po technické stránce nelze vyčítat skoro nic. Snímek má potřebnou atmosféru, pokud o něm divák nic neví, tak i zajímavě rozjetou zápletku, která skrývá nějaké tajemství, tempo je hodně solidní a ubíhá dopředu, navíc je to celé příjemně komorní. Je zkrátka znát, že Robert Sedláček absolutně nemá problém pracovat s minimálními prostředky a svůj snímek umístit do tří prostředí, která nejsou nijak opulentní a naopak si udržují nastolenou komornost. Potíž přichází se samotným příběhem, který je sice dobře rozehrán, jenže jeho konstrukt je trochu podivný a asi ne úplně důvěryhodný (těžko věřit tomu, že jakýkoli rozhlas by nechal tak velký prostor člověku, o němž dopředu ví málo a netuší ani, co jim chce vyprávět). S tím pak souvisí i pozvolné odhalování pravdy, která je divácky atraktivní, opět ale platí, že vypravěč toho ví až moc, aniž by bylo zřejmé, jak ke všemu došel, případně od koho se vše dozvěděl. Taktéž postavy dvou policistů jsou spíše takové figurky než plnohodnotné charaktery a jejich linie nikam moc nevede. Příliš uspokojivý není ani závěr, který je nedořečený a od úplné odplaty hlavního hrdiny je docela daleko (výjimkou je tedy naopak doslovný závěrečný titulek). Karel Roden v hlavní roli je velmi dobrý, což se dá říct i o Barboře Bočkové, ostatní už tolik prostoru nemají a o nějakém výkonu už se dá mluvit jen u Denisy Barešové a Vilmy Cibulkové. Promlčeno je ve výsledku příjemnou a nenápadnou jednohubkou, která se snaží o společenský přesah, zapomíná při tom ale na uspokojivé uzavření osudů všech hrdinů. 60 %

plakát

Tři vteřiny (2019) 

Je znát, že Andrea di Stefano není až tak zkušený režisér a tvůrce, protože The Informer má slušný potenciál, který ale úplně nevyužil. Ke vší škodě je tím nejlepším na celém filmu samotný úvod se zpackanou akcí, který má napětí, potřebně hutnou atmosféru a relativně nečekaný průběh. Postupem času se ale bohužel opírá o klasická žánrová klišé, která ve své podstatě nevadí, jen jsou využívaná naprosto standardně a nepřekvapivě. A je to škoda, protože scény, které by mohly být napínavé, kvůli nim moc nefungují a příliš nezaujmou. Překvapivě sterilní je i vězeňská linie, která je zvládnutá až moc rychle a samotný útěk z vězení je překotný a asi ne úplně důvěryhodný. Naštěstí tu je solidní Joel Kinnaman, který ze svého (anti)hrdiny dělá relativního sympaťáka a nemá problém ani s akcí, které tu ale zase tolik není. Z ostatních je výrazná snad jen Rosamund Pike, protože Clive Owen nemá tolik prostoru a od počátku je jasné, že hlavně on bude tím hlavním záporákem, Common je spíš zajímavý než nějak extra výborný. Ve výsledku tak je The Informer slušná žánrovka, která má solidně našlápnuto, ale svůj potenciál utopí v chybějící režijní odvaze a velkém množství očekávaných klišé. 70 %

plakát

Hranice lásky (2022) 

Hodně sympatický pokus o jiný český film, který sice nefunguje stoprocentně, ale nedá se říct, že by vyzněl do prázdna. Od začátku je vidět, že debutant Tomasz Winski má cit pro komponování jednotlivých scén, dokáže zachytit to podstatné a nemá potřebu se divákům podbízet lacinými vizuálními pozlátky a naopak se snaží, aby vše vypadalo co nejrealističtěji. To platí i o erotických scénách, které jsou velmi přirozené a rozhodně nemají diváka nějak vzrušit a zbytečně rozptylovat, což ale nemění nic na tom, že s postupující stopáží jich je tu přece jen moc. I herci jsou výborní a mezi Hanou Vagnerovou a Matyášem Řezníčkem funguje perfektní chemie a zejména Řezníček je ve svém minimalismu až fantastický. O ostatních se pak nedá moc mluvit, protože ti už mají spíše větší camea, z nichž žádné zásadně nezaujme. Škoda je, že celý příběh je až moc předvídatelný a vesměs povrchní, protože nepronikne do hloubky postav, řeší víceméně to samé a není schopen nějaké katarze, která by byla potřeba. Také samotný závěr mohl být jasnější, k divákovi upřímnější (když už se tvůrci ohánějí upřímností) a nezůstat jen u pochyb o tom, zda jde o představu, nebo realitu. Veškeré výtky ale nic nemění na tom, že Hranice lásky jsou sympatickým pokusem o jinou cestu české kinematografie, kterou je ukrutně potřeba najít. 60 %

plakát

Mimořádná událost (2022) 

Takhle to dopadá, když má tvůrce hrozně moc inspirace a pokusí se to nacpat do jednoho filmu. Jiří Havelka je nepochybně inteligentní člověk, protože je znát, že má cit pro kompozici jednotlivých záběrů, umí vymyslet zajímavý a relativně vtipný příběh a nemá potřeby se prvoplánově vnucovat divákům. Jenomže doplácí na to, že motivů má v Mimořádné události přespříliš, vrší jednu scénku za druhou, aniž by je byl schopen nějak propojit. Dost často se uchyluje k těm nejjednodušším stereotypům a klišé, která jsou až otravná, nikdy je ale nedokáže moc někam dovést. Dá se rozumět tomu, že na malém prostoru chtěl zachytit co nejvíc lidských vlastností, moc se mu to ale nepodařilo, protože všechny zvraty jsou tak nějak očekávané a opět tu chybí postava, která by byla ve své podstatě normální, racionálně uvažující a nepodléhala předsudkům. Atmosféru snímku pak výrazně narušuje politická rovina, která je zhola zbytečná, působí jen jako laciná parodie na nejvyšší vládní činitele (červený svetr) a absolutně nic z ní nevyplyne. Nejvíce pak funguje kritika mediálního světa a sociálních sítí, ta je ale zase nedotažená a dost povrchní. Z hvězdného ansámblu nejvíc upoutají Igor Chmela, Jenovéfa Boková a úchvatně slizký Jaroslav Plesl, jehož inspirace Kopfrkinglem je ale opět příliš tlačená a trochu prvoplánová. Mimořádná událost rozhodně není špatný film, u kterého je diváku stydno, zároveň ale svůj potenciál trochu promrhala, protože se v ní toho autor snaží říct tolik, že ve výsledku neřekne vůbec nic. 60 %

plakát

Parfém: Příběh vraha (2006) 

Po šestnácti letech snímek nezestárl ani o kousek a pořád je naprosto fascinující a do značné míry se vymyká ostatním filmům. Tom Tykwer v něm dokázal něco nemyslitelného - přenést na diváka intenzivní zážitky z vůní, které supluje opulentní a chvílemi opojná vizuální stránka, která nemá chybu. Vizuální ladění je vskutku fascinující, samotná práce s barevným spektrem, nádherná kamera, která se "mazlí" s každým detailem a podobně velkolepá výprava posouvají zážitek na úplně jinou úroveň. K tomu přispívá i takřka autentická atmosféra špinavého a místy nechutného středověku, jehož dekadence je cítit z každého záběru. Pomáhá i nikterak svižné tempo, v němž Tykwer zcela záměrně pomalu představuje klíčové postavy, a ačkoli se toho zase tolik neděje, nedá se říct, že by se snímek výrazně vlekl. V hlavní roli upoutá zvláštně charismatický, nemluvný a částečně děsivý Ben Whishaw, který celý snímek táhne sám, protože ačkoli Alan Rickman a Dustin Hoffman svůj relativně malý prostor využívají na maximum, pořád jsou tu hodně málo. Jediný problém je se samotným příběhem, který je místy klišovitý, jindy zase hodně zkratkovitý a trochu v něm vypadává logika a je navíc zakončen prazvláštním finále, které je někde na pomezí bizarní fantasy a jakési metafory, která ale tak úplně nefunguje a není úplně jasné, co jí tvůrci zamýšleli. Možná i z toho důvodu je v závěru znatelná trochu přetažená délka, která mohla být o takových patnáct minut bez větších potíží pokrácena. Perfume: The Story of a Murderer nicméně funguje i po letech a svým podáním je pořád unikátní a rozhodně naláká na přečtení předlohy. 75 %

plakát

Collateral (2004) 

Po osmnácti letech vynikající Mannův thriller pětihvězdičkové hodnocení neobhájil, ale chyběl jen kousek. První dvě třetiny jsou fenomenální, pulzující atmosféra nočního a anonymního velkoměsta funguje výtečně a v kombinaci s digitální kamerou, která se k podobnému ladění dokonale hodí, tvoří naprosto jedinečný zážitek. Akčních scén tu není tolik, když už se ale stanou, jsou typicky "mannovské" a jejich vrcholem je scéna v klubu, která i díky fantastickému soundtracku (který ale provází úplně celý film) a tradičně realistickým zvukům působí uvěřitelně a autenticky, scéna v jazzovém klubu je zase ukázkou minimalismu a výborné práce s napětím. Tom Cruise je naprosto vynikající a až na výjimky se vyhýbá svým typickým křečovitým manýrám a dodnes je role Vincenta tou asi nejzvláštnější a nejvíce se vyjímající v jeho filmografii, Jamie Foxx je jako jeho naprostý opak podobně fantastický a jejich kooperace je výborná. Hvězdičku pak sráží samotný závěr, který je až moc velkým konstruktem a zbytečně využívá klišé, která se do něj úplně nehodí a oproti předchozímu dění působí malinko nelogicky. Collateral patří k těm několika nemnoha filmům, které jsou nadčasové, protože svým stylem, snímáním i nápadem fungují dlouho po natočení a mají co dát i další divácké generaci. A vůbec nevadí, že po letech od premiéry už není tak dokonalý, jak jsem tehdy myslel. 85 %

plakát

Jack Ryan: V utajení (2014) 

Kenneth Branagh je nejsilnější v dialogových a komornějších scénách, proto jeho pokusy natočit akční film končí rozpačitě. I v jakémsi originu Jacka Ryana je to znát, protože třeba scéna v restauraci má potřebný náboj, napětí a je natočená velmi dobře, ačkoli se v ní jen mluví. Jakmile se ale přejde k akci, je to výrazně slabší, protože i když akce není rozhodně odfláknutá, chybí jí větší tempo a asi i lepší choreografie, možná i trochu syrovosti a stylovosti, protože je celkově nevýrazná. A to vlastně platí o filmu jako takovém, protože příběh není moc zajímavý, je v něm poměrně dost nelogičností, vzhledem ke střídmé stopáži se v něm některé zvraty a proměny odehrají až moc rychle a bez bližšího vysvětlení, tím pádem nepůsobí úplně důvěryhodně a špionážní zápletka není vůbec tak atraktivní, jak se zprvu zdá. Nevýrazný je i hlavní hrdina, který postrádá charisma a určité "rošťáctví", o které se Chris Pine viditelně snaží, ale moc se mu nedaří a zároveň nemá moc co hrát, totéž ostatně platí o Keiře Knightley, na jejíž postavě je nejzajímavější to, že dokáže svého muže ve službách CIA bez problémů najít na druhém konci světa, překvapivě málo výrazný je i sám režisér jako oldschoolový ruský záporák, který není bohužel ani zábavný. Nejlepší ze všeho pak vychází Kevin Costner jakožto mentor, kterému stačí jen zapojit své charisma. Body pak strhává i neuspokojivé finále, v němž SPOILER absolutně nedojde na finální střet a vše je vyřešeno jako by mimochodem KONEC SPOILERU. Jack Ryan: Shadow Recruit je v celé sáze krok do slepé uličky, na který se velmi brzy zapomnělo a možná měl i o něco vyšší ambice, jen je nedokázal naplnit, protože v něm je všechno tak nějak napůl. 60 %

plakát

Přepadení 13. okrsku (2005) 

Solidní záležitost, která má hodně slušnou první polovinu. Od první minuty nastoluje Jean-Francois Richet hutnou atmosféru, v níž si výrazně pomáhá umístěním děje do silvestrovského dne, protože padající sníh, všudypřítomná zima a odlehlá policejní stanice dělají svoje a celou trochu klaustrofobní náladu jen umocňují. Nemá navíc problém s akcí, která je přehledná, v rámci možností syrová (SPOILER: a poprava jedné z hlavních postav je nečekaná, o to povedenější a působivější KONEC SPOILERU). Upadat film začne ve druhé polovině, kdy je rádoby šokující zvrat poměrně dost naznačován a většina diváků ho odhalí dřív, než to udělají samotní tvůrci, takže pak už není tak působivý, jak byl asi zamýšlen. I vzhledem k nepochopitelně zpomalenému tempu se na povrch dere vícero nelogičností a najednou se to celé dost táhne. Na čtyřech hvězdách film udrží herecká sestava, která je výborná a zejména napětí mezi Ethanem Hawkem a Laurencem Fishburnem je vynikající a oba si své role vysloveně užívají, přidávají se k nim i Maria Bello i Drea de Matteo, jen Gabriel Byrne mohl dostat víc prostoru a být o něco démoničtější. Assault on Precinct 13 je hodně solidní thriller, který nejvíc doplácí na to, že by rád byl chytřejší, než ve výsledku je, a proto je v závěru spíš rozpačitý. 70 %