salalala

Hodně sympatický pokus o jiný český film, který sice nefunguje stoprocentně, ale nedá se říct, že by vyzněl do prázdna. Od začátku je vidět, že debutant Tomasz Winski má cit pro komponování jednotlivých scén, dokáže zachytit to podstatné a nemá potřebu se divákům podbízet lacinými vizuálními pozlátky a naopak se snaží, aby vše vypadalo co nejrealističtěji. To platí i o erotických scénách, které jsou velmi přirozené a rozhodně nemají diváka nějak vzrušit a zbytečně rozptylovat, což ale nemění nic na tom, že s postupující stopáží jich je tu přece jen moc. I herci jsou výborní a mezi Hanou Vagnerovou a Matyášem Řezníčkem funguje perfektní chemie a zejména Řezníček je ve svém minimalismu až fantastický. O ostatních se pak nedá moc mluvit, protože ti už mají spíše větší camea, z nichž žádné zásadně nezaujme. Škoda je, že celý příběh je až moc předvídatelný a vesměs povrchní, protože nepronikne do hloubky postav, řeší víceméně to samé a není schopen nějaké katarze, která by byla potřeba. Také samotný závěr mohl být jasnější, k divákovi upřímnější (když už se tvůrci ohánějí upřímností) a nezůstat jen u pochyb o tom, zda jde o představu, nebo realitu. Veškeré výtky ale nic nemění na tom, že Hranice lásky jsou sympatickým pokusem o jinou cestu české kinematografie, kterou je ukrutně potřeba najít. 60 %

Takhle to dopadá, když má tvůrce hrozně moc inspirace a pokusí se to nacpat do jednoho filmu. Jiří Havelka je nepochybně inteligentní člověk, protože je znát, že má cit pro kompozici jednotlivých záběrů, umí vymyslet zajímavý a relativně vtipný příběh a nemá potřeby se prvoplánově vnucovat divákům. Jenomže doplácí na to, že motivů má v Mimořádné události přespříliš, vrší jednu scénku za druhou, aniž by je byl schopen nějak propojit. Dost často se uchyluje k těm nejjednodušším stereotypům a klišé, která jsou až otravná, nikdy je ale nedokáže moc někam dovést. Dá se rozumět tomu, že na malém prostoru chtěl zachytit co nejvíc lidských vlastností, moc se mu to ale nepodařilo, protože všechny zvraty jsou tak nějak očekávané a opět tu chybí postava, která by byla ve své podstatě normální, racionálně uvažující a nepodléhala předsudkům. Atmosféru snímku pak výrazně narušuje politická rovina, která je zhola zbytečná, působí jen jako laciná parodie na nejvyšší vládní činitele (červený svetr) a absolutně nic z ní nevyplyne. Nejvíce pak funguje kritika mediálního světa a sociálních sítí, ta je ale zase nedotažená a dost povrchní. Z hvězdného ansámblu nejvíc upoutají Igor Chmela, Jenovéfa Boková a úchvatně slizký Jaroslav Plesl, jehož inspirace Kopfrkinglem je ale opět příliš tlačená a trochu prvoplánová. Mimořádná událost rozhodně není špatný film, u kterého je diváku stydno, zároveň ale svůj potenciál trochu promrhala, protože se v ní toho autor snaží říct tolik, že ve výsledku neřekne vůbec nic. 60 %

Po šestnácti letech snímek nezestárl ani o kousek a pořád je naprosto fascinující a do značné míry se vymyká ostatním filmům. Tom Tykwer v něm dokázal něco nemyslitelného - přenést na diváka intenzivní zážitky z vůní, které supluje opulentní a chvílemi opojná vizuální stránka, která nemá chybu. Vizuální ladění je vskutku fascinující, samotná práce s barevným spektrem, nádherná kamera, která se "mazlí" s každým detailem a podobně velkolepá výprava posouvají zážitek na úplně jinou úroveň. K tomu přispívá i takřka autentická atmosféra špinavého a místy nechutného středověku, jehož dekadence je cítit z každého záběru. Pomáhá i nikterak svižné tempo, v němž Tykwer zcela záměrně pomalu představuje klíčové postavy, a ačkoli se toho zase tolik neděje, nedá se říct, že by se snímek výrazně vlekl. V hlavní roli upoutá zvláštně charismatický, nemluvný a částečně děsivý Ben Whishaw, který celý snímek táhne sám, protože ačkoli Alan Rickman a Dustin Hoffman svůj relativně malý prostor využívají na maximum, pořád jsou tu hodně málo. Jediný problém je se samotným příběhem, který je místy klišovitý, jindy zase hodně zkratkovitý a trochu v něm vypadává logika a je navíc zakončen prazvláštním finále, které je někde na pomezí bizarní fantasy a jakési metafory, která ale tak úplně nefunguje a není úplně jasné, co jí tvůrci zamýšleli. Možná i z toho důvodu je v závěru znatelná trochu přetažená délka, která mohla být o takových patnáct minut bez větších potíží pokrácena. Perfume: The Story of a Murderer nicméně funguje i po letech a svým podáním je pořád unikátní a rozhodně naláká na přečtení předlohy. 75 %

Po osmnácti letech vynikající Mannův thriller pětihvězdičkové hodnocení neobhájil, ale chyběl jen kousek. První dvě třetiny jsou fenomenální, pulzující atmosféra nočního a anonymního velkoměsta funguje výtečně a v kombinaci s digitální kamerou, která se k podobnému ladění dokonale hodí, tvoří naprosto jedinečný zážitek. Akčních scén tu není tolik, když už se ale stanou, jsou typicky "mannovské" a jejich vrcholem je scéna v klubu, která i díky fantastickému soundtracku (který ale provází úplně celý film) a tradičně realistickým zvukům působí uvěřitelně a autenticky, scéna v jazzovém klubu je zase ukázkou minimalismu a výborné práce s napětím. Tom Cruise je naprosto vynikající a až na výjimky se vyhýbá svým typickým křečovitým manýrám a dodnes je role Vincenta tou asi nejzvláštnější a nejvíce se vyjímající v jeho filmografii, Jamie Foxx je jako jeho naprostý opak podobně fantastický a jejich kooperace je výborná. Hvězdičku pak sráží samotný závěr, který je až moc velkým konstruktem a zbytečně využívá klišé, která se do něj úplně nehodí a oproti předchozímu dění působí malinko nelogicky. Collateral patří k těm několika nemnoha filmům, které jsou nadčasové, protože svým stylem, snímáním i nápadem fungují dlouho po natočení a mají co dát i další divácké generaci. A vůbec nevadí, že po letech od premiéry už není tak dokonalý, jak jsem tehdy myslel. 85 %

Kenneth Branagh je nejsilnější v dialogových a komornějších scénách, proto jeho pokusy natočit akční film končí rozpačitě. I v jakémsi originu Jacka Ryana je to znát, protože třeba scéna v restauraci má potřebný náboj, napětí a je natočená velmi dobře, ačkoli se v ní jen mluví. Jakmile se ale přejde k akci, je to výrazně slabší, protože i když akce není rozhodně odfláknutá, chybí jí větší tempo a asi i lepší choreografie, možná i trochu syrovosti a stylovosti, protože je celkově nevýrazná. A to vlastně platí o filmu jako takovém, protože příběh není moc zajímavý, je v něm poměrně dost nelogičností, vzhledem ke střídmé stopáži se v něm některé zvraty a proměny odehrají až moc rychle a bez bližšího vysvětlení, tím pádem nepůsobí úplně důvěryhodně a špionážní zápletka není vůbec tak atraktivní, jak se zprvu zdá. Nevýrazný je i hlavní hrdina, který postrádá charisma a určité "rošťáctví", o které se Chris Pine viditelně snaží, ale moc se mu nedaří a zároveň nemá moc co hrát, totéž ostatně platí o Keiře Knightley, na jejíž postavě je nejzajímavější to, že dokáže svého muže ve službách CIA bez problémů najít na druhém konci světa, překvapivě málo výrazný je i sám režisér jako oldschoolový ruský záporák, který není bohužel ani zábavný. Nejlepší ze všeho pak vychází Kevin Costner jakožto mentor, kterému stačí jen zapojit své charisma. Body pak strhává i neuspokojivé finále, v němž SPOILER absolutně nedojde na finální střet a vše je vyřešeno jako by mimochodem KONEC SPOILERU. Jack Ryan: Shadow Recruit je v celé sáze krok do slepé uličky, na který se velmi brzy zapomnělo a možná měl i o něco vyšší ambice, jen je nedokázal naplnit, protože v něm je všechno tak nějak napůl. 60 %

Solidní záležitost, která má hodně slušnou první polovinu. Od první minuty nastoluje Jean-Francois Richet hutnou atmosféru, v níž si výrazně pomáhá umístěním děje do silvestrovského dne, protože padající sníh, všudypřítomná zima a odlehlá policejní stanice dělají svoje a celou trochu klaustrofobní náladu jen umocňují. Nemá navíc problém s akcí, která je přehledná, v rámci možností syrová (SPOILER: a poprava jedné z hlavních postav je nečekaná, o to povedenější a působivější KONEC SPOILERU). Upadat film začne ve druhé polovině, kdy je rádoby šokující zvrat poměrně dost naznačován a většina diváků ho odhalí dřív, než to udělají samotní tvůrci, takže pak už není tak působivý, jak byl asi zamýšlen. I vzhledem k nepochopitelně zpomalenému tempu se na povrch dere vícero nelogičností a najednou se to celé dost táhne. Na čtyřech hvězdách film udrží herecká sestava, která je výborná a zejména napětí mezi Ethanem Hawkem a Laurencem Fishburnem je vynikající a oba si své role vysloveně užívají, přidávají se k nim i Maria Bello i Drea de Matteo, jen Gabriel Byrne mohl dostat víc prostoru a být o něco démoničtější. Assault on Precinct 13 je hodně solidní thriller, který nejvíc doplácí na to, že by rád byl chytřejší, než ve výsledku je, a proto je v závěru spíš rozpačitý. 70 %

Svým způsobem unikát a naprosté zjevení v zakonzervovaném tuzemském rybníčku. Adam Sedlák zavádí diváky do světa, v němž by se asi nikdo nechtěl ocitnout a dělá to opravdu stylově, protože tempo je chvílemi až zběsilé, vizuál vynikající a ocenit se musí i obrazový humor (až geniální prostříhávání AZ kvizu s procesem "řezání" drog a přirovnávání k pejskovi s kočičkou a jejich pečení dortu), který je v našich končinách nevídaný. Potřebně šlape i atmosféra, která těká podobně jako postavy na drogách, k čemuž pochopitelně přispívá i klipovitý střih, který k nočním klubům a současné mladé generaci patří. Překvapením je velmi dobrý Adam Mišík v titulní roli, který potlačil svoje manýry a nesympatičnost a obstál, naprosto fenomenální je ale Marsell Bendig, který je natolik zajímavý, bezprostřední a přirozený, že by snad zasloužil vlastní film. V závěru se sice tvůrce uchýlí k přílišnému moralizování a konec je možná až moc doslovný a fatální, to ale v kontextu předchozího dění tolik nevadí, protože BANGER. je vskutku vynikajícím počinem, který u nás nemá obdoby a jen dokazuje, že i v našich podmínkách se dají točit progresivní filmy, které sice masy diváků nenalákají, ale uspokojí choutky těch náročnějších. 80 %

Jakmile se Roman Polanski pohybuje v rovině mysteriózního thrilleru, je všechno moc dobré, protože atmosféra je fantastická, pomalu houstne a přináší další a další nejasnosti, zároveň ale skládá dohromady několik střípků, které slibují zajímavé vyvrcholení. K tomu si pomáhá výtečným soundtrackem, atraktivním střídáním lokací i poměrně svižným tempem. Spolehnout se může na výborného Johnnyho Deppa, který tu hraje něco trochu jiného, je příjemně civilní a nestrhává na sebe veškerou pozornost, pomáhá mu i Emmanuelle Seigner se svým zvláštním charisma a v závěru pak i Frank Langella. Jakmile ale tvůrce přejde v satanský horor, jde kvalita o dost dolů a najednou je to celé zvláštně roztahané, trochu nelogické, zajímavá atmosféra mizí a vypadá to zbytečně béčkově. Pointa je pak hodně bizarní, nejasná a ne úplně vysvětlená, takže dost rozpačitá. The Ninth Gate je tak film dvou polovin - zatímco ta první je vydařená a rozehrává zajímavý příběh, tak druhá je nepříliš zajímavá a tak trochu prvoplánová. 60 %

Trochu neprávem zapomenutý počin doplácí na to, že je prezentován jako detektivka, ve výsledku ale jde o psychologické drama. Sean Penn rozhodně nikam nespěchá a je schopen vymyslet a zrealizovat fenomenální scénu, která funguje jen obrazem (sdělení rodičům, že dcera zemřela, kdy není slyšet vůbec nic, ale je tu úplně všechno; moment, kdy se malá holčička setkává s pravděpodobným pachatelem a divák vše sleduje skrz okno) a celkově výborně pracuje s postavami a s atmosférou, která je celou dobu tajemná a posmutnělá. Na druhou stranu ale volí opravdu extrémně pomalé tempo a záběrů na rybařícího hlavního hrdinu je přece jen až moc a celkově celá pasáž s přesunem do jiného města je dost zdlouhavá a vzhledem k tomu, že se v ní toho tolik neděje, až úmorná. Jack Nicholson v hlavní roli je perfektní a naprosto civilní, což je u něj trochu nezvyklé, jméno režiséra pak zajistilo přísun hvězdných účastníků i v těch nejmenších rolích (z těch asi nejvíce vyčnívá výborný Benicio Del Toro), což je moc fajn. Problémem je nicméně snaha o detektivní linii, která moc nefunguje a je lehce zbytečná, což je vidět v samotném závěru, který má k uspokojivému vysvětlení v rámci žánru hodně daleko a tím pádem malinko zklame. Kdyby The Pledge bylo psychologickým dramatem a rezignovalo na "masově" přijatelnější detektivní linii, bylo by hodnocení o hvězdičku lepší, takto to musí být za tři a 60 %.

Hodně zvláštní film a nevyužitý potenciál. Pablo Larraín zaslouží ocenit za to, že do něj šel naprosto nemainstreamově a asi natočil přesně to, co chtěl, na druhou stranu právě to mu ale paradoxně uškodilo. Jeho přístup, kdy hlavní hrdinku skoro neustále zabírá detailně kamerou, je dost odvážný a nepovedl se úplně zrealizovat. Kvůli tomu snímek postrádá hlubší emoce, působí dost povrchně a o situaci, která nastala po atentátu na JFK, neříká prakticky nic. Samostatnou kapitolou pak je Natalie Portman v hlavní roli, která se viditelně snaží, jenže její kreace je spíše imitací, která z Jackie dělá postavu na hraně snesitelnosti a její křečovitost a jakási zvláštní upjatost je chvílemi hodně otravná. Výsledku úplně neprospělo ani střídání různých časových rovin, v nichž je zpočátku těžké se orientovat a ta se zpovídáním se knězi působí jen jakožto určité prvoplánové alibi a ospravedlnění všeho, co Jackie do doby pohřbu dělala. Larraín je naopak nejsilnější v zachycení dobové atmosféry, která je naprosto precizní, v až dokumentární rekonstrukci reportáže o procházce Bílým domem a v nastínění napětí mezi odcházející první dámou a nastupujícím prezidentským manželským párem, které je upozaděné, ale citelné a o to působivější. Jackie rozhodně není špatný film a je na něm znát, že jeho tvůrce si na něm dal hodně záležet a šel jinou cestou než podobné žánrovky, riskoval v něm ale přece jen až moc a je zbytečně divácky odtažitý. 60 %