salalala

Guillermo del Toro natočil Crimson Peak především pro sebe a zaryté fanoušky gotického hororu, což je vidět na konceptu snímání jednotlivostí a předělech mezi jednotlivými scénami, které evokují archaickou filmařinu. Z tohoto hlediska je to svým způsobem fajn a nelze to autorovi nepřát, jenže ve všem tom opojení a snaze o různé odkazy a opravdu moc hezké vizuální stránce zapomněl na dramaturga, který by mu byl schopen říct, že první polovina je zbytečně zdlouhavá a pomalá a je klasickou lovestory, která moc nikam nevede a je dost očekávaná. Když se děj přesune na titulní Crimson Peak, je to o něco lepší, protože děsivá a hutná atmosféra odlehlého a starého sídla funguje báječně a tempo je rázem o něco svižnější. Opět ale platí, že příběh je vesměs předvídatelný, bez většího překvapení a bohužel nefunguje ani duchařská část, která na někoho může působit až nechtěně směšně. Potěšující je naopak to, že del Toro se nebojí krvavých scén a naservíruje dvě opravdu výživné, které z nastoleného stereotypu příjemně vytrhnou. I v těch nejslabších momentech ale naštěstí snímek drží nad vodou výborné obsazení, protože titulní trojúhelník Mia Wasikowska, Jessica Chastain a Tom Hiddleston je perfektní, všichni jsou naprosto skvělí a zejména Chastain si roli absolutní mrchy vysloveně užívá. Crimson Peak asi nejvíc doplácí na jméno svého tvůrce, od kterého divák čeká automaticky něco víc než jen víceméně tuctovou žánrovku, která je tak trochu do sebe zahleděná, občas nedává smysl a plně ji ocení jen pár ryzích znalců gotických hororů. 60 %

Poměrně melancholická a docela těžko žánrově zařaditelná záležitost, která má blízko k romanci, zároveň v ní ale nechybí výrazné dramatické a komické prvky, které se výborně doplňují. Sofia Coppola moc dobře věděla, co dělá a z Tokia udělala třetího zásadního hrdinu snímku, protože atmosféra tohoto velkoměsta, které na západního diváka působí krásně i exoticky, funguje naprosto bravurně. Stejně tak humor, který vzniká z totální odlišnosti kultur, je inteligentní, chytrý a má daleko k prvoplánovitosti, k níž by se asi uchýlila většina tvůrců. Velký význam má i pomalejší tempo, v němž vzniká prostor na absolutní soužití s postavami a vnímání velmi specifické melancholie, která se táhne celým filmem. Ten by nebyl tak působivý bez dokonalého obsazení, které se povedlo, protože Bill Murray a Scarlett Johansson jsou výteční, chemie mezi nimi funguje parádně a jejich platonický vztah, který jim ale oběma dá mnohem víc, je zachycen citlivě a velmi křehce. Lost in Translation je plný fenomenálních momentů a objektivně se dá říct, že takhle netradičních a uvěřitelných romancí od té doby moc nevzniklo, a když má divák tu správnou náladu, může se do něj velmi snadno zamilovat a považovat za jeden z nejlepších filmů, co kdy viděl. Střízlivějším pohledem k dokonalosti cosi chybí, možná nějaká emočně silnější a vybočující scéna, která by dokázala diváka úplně uzemnit. 80 %

Poměrně příjemná záležitost, která ale zpočátku dost drhne. Ona "náborová" část, kdy se schyluje k hlavní akci a postavy se dávají dohromady, nemá až zas takový náboj a Robert Zemeckis v ní překvapivě tápe, protože jí nedokáže dodat potřebné tempo a zajímavost. Nicméně mu fungují skvělá dobová atmosféra, nadšení hlavního hrdiny a celkový vizuál, který je perfektní. Když ovšem dojde na samotný přechod, kvalita jde rázem nahoru, protože to, co tu Zemeckis společně s Wolským předvádějí, je fenomenální a vidět ty kamerové průhledy v IMAXu, asi by mi z toho úplně dobře nebylo, protože už na monitoru počítače vyvolávají závratě a ne zcela příjemný pocit. Najednou má snímek spád a je zajímavý a vlastně vůbec nevadí, že jde o kompletně digitálně vytvořené prostředí, které je poznat jen v určitých záběrech. Joseph Gordon-Levitt sice vypadá divně, což mu ale nebrání v tom být výborný, a i když jeho postava je dost egomaniak, dokáže jí dodat takové kouzlo, že si určité divácké sympatie získá. Právě on je tím nejvýraznějším, protože ostatní, byť skvělí (Charlotte Le Bon, Ben Kingsley, James Badge Dale), nemají takový prostor a možnosti předvést něco výjimečného. V druhém plánu se navíc dá celý snímek chápat jako pocta Dvojčatům a pietu za ně, což je moc fajn a absolutně to neruší. The Walk je tak ve výsledku zdařilý počin, jemuž by ale prospěla o něco kratší stopáž a zajímavější první polovina. 70 %

Baz Luhrmann je kýčař, což prokázal i u adaptace slavného románu F. S. Fitzgeralda. Celá úvodní polovina je přehlídkou opulentní, avšak viditelně digitální výpravy, v níž barvy jen září a zní hodně zajímavá hudba, která sestává z moderních hitů, což působí zvláštně, nikoli ale nijak špatně. Atmosféra dvacátých let funguje naprosto perfektně a je z ní znát určitá dekadence té doby, celková povrchnost a určité pozlátko. Vizuálně je zkrátka radost pohledět na krásné kostýmy a kameru, která se vyžívá v různých detailech. Problém je v tom, že zároveň v této části absentuje jakýkoli nosný příběh a střídají se tu jen výjevy z různých oslav, které nemají větší smysl a o hrdinech toho moc neřeknou. Až ve druhé polovině se začne rozvíjet příběh o nešťastné lásce, která končí víceméně tragicky. Od té chvíle najednou snímek chytá druhý dech, má spád a určitá sociální satira, o kterou se předtím pokouší, vyplouvá na povrch a vesměs funguje. To je dáno i přesnými hereckými výkony, protože Leonardo DiCaprio je zcela přesným představitelem tajemné a snobské postavy zbohatlíka, Tobey Maguire jako naivní mladík je taktéž výborný, k nim se přidávají velmi dobří Carey Mulligan, Elizabeth Debicki a Joel Edgerton. Je ale pravda, že stopáž je notně přepálená a snímek se někdy hodně táhne a de facto ho zachraňuje právě závěrečná třetina, v níž se začne něco dít, a která je něčím víc než jen povrchní ukázkou povrchní doby, v níž platila trochu jiná pravidla. The Great Gatsby je solidní adaptace literární klasiky, které by ale slušela větší dějová propracovanost a o něco mírnější kýčovitost. 70 %

I po dvaceti letech jde o solidní parodii, která je ale zacyklená ve své době. Bez alespoň základní znalosti parodovaných děl zbude divákovi jen pár opravdu povedených vtípků, hlášek a z pohledu současné doby i příjemná nekorektnost. Se znalostí parodovaných děl se pochopitelně pobaví o něco víc, i když jsou očekávaně parodovány ty úplně nejikoničtější scény ze všech filmů, nicméně většinou je to docela vtipné, ačkoli přepálené. Děj nemá smysl řešit, protože jde vesměs o sérii různých náhodných událostí, které postrádají jakoukoli logiku a jsou jen záminkou pro humorné situace, naštěstí vše odsýpá natolik svižně, že to tolik nevadí. Obsazení není vůbec špatné, ale všichni dost přehrávají, což je po chvíli otravné a nějaká alespoň minimálně sympatická postava se tu vůbec nenajde. Keenen Ivory Wayans bohužel nemá soudnost a vysloveně vulgárních a fekálních vtipů je tu přes míru a někdy jsou navíc dost trapné, na druhou stranu to dokáže vyvážit tím, že parodované scény prakticky cituje i stylem natáčení, čímž to trochu kompenzuje. Nelze mu vyčítat, že Scary Movie je pro teenagery, když paroduje vesměs teenagerské horory, jen je asi pravda, že by to mohlo být o něco sofistikovanější a chytřejší. Scary Movie asi současného diváka moc nezíská, protože spousta vtipů půjde mimo něj, pro ty starší je ale příjemnou nostalgickou připomínkou dob, kdy byly podobné snímky populární a nebraly si moc servítky a navíc potěší, že i po letech docela obstojí. Samozřejmě s trochou tolerance. 60 %

Je zajímavé, že zrovna ryzí blockbuster a prostřední díl indianajonesovské trilogie je tím nejtemnějším, co kdy Spielberg natočil, přitom ale není depresivní. Když se člověk dočte, že Spielberg i Lucas procházeli tehdy dost těžkým životním obdobím, všechno mu to sepne, protože ten výsledek tomu odpovídá. Spielberg jede od začátku hodně přímočaře, příběh moc neřeší a jen za sebe vrší různé epizody, které jsou jen záminkou k výborné akci a humoru, který sice někdy trochu vázne, povětšinou ale funguje. Do toho se pak prolínají překvapivě gore záběry (rituály woodoo, ještě bijící srdce vytažené z těla, lezoucí hmyz, hadi, krokodýli) s temnými exotickými náboženskými praktikami, které mají své kouzlo a potřebnou atmosféru, která sice není hororová, ale určitý nádech přece jen má. Lokací tu sice oproti prvnímu dílu není tolik, jelikož jsou ale exotické, mají svoje kouzlo a přímo z nich vane nádech neznámého dobrodružství. A i když se pátrá po soškách, které zrovna nic moc neznamenají a jsou jen lokální ikonou, nijak to nevadí. Harrison Ford je naprosto suverénní, tentokrát našel i skvělého záporáka v démonickém Amrishi Purim, jen ta Kate Capshaw je na hraně snesitelnosti a jejího pištění, kvílení a občasného přehrávání je v závěru až moc. Z dnešního pohledu už neobstojí triková stránka, která je viditelně digitální a použité dvojprojekce jsou někdy ukrutně vidět, což dojem trochu kazí, ne ale tolik. O něco horší je trochu přetažená stopáž, nevyrovnané tempo a možná až zbytečně přepálená akce, jejíž nahodilé vyústění a popírání veškerých zákonitostí může být pro někoho nechtěně směšné. Indiana Jones and the Temple of Doom je o něco horší než předchozí díl, pořád ale jde o solidní zábavu s překvapivě temným nádechem, který ji možná zachraňuje od průměru. 70 %

Je až fascinující, jak moc je Kill Bill vol. 2 odlišný od prvního dílu. I tady sice skládá Tarantino poctu svým oblíbeným samurajským filmům, westernům a bůhvíčemu ještě, ale dělá to úplně jinak. Akce je tu naprosté minimum, když už se dostaví, stojí to ovšem za to (fenomenální bitka v karavanu) a důraz je kladen na dokonale napsané dialogy, které se krásně poslouchají, objasní motivaci postav a navíc po celou dobu baví. Chybět nesmí ani černý humor, který funguje výborně a přijde v těch správných chvílích a celé to má velmi specifickou atmosféru, která se sice u každé scény mění, nikdy ale ne k horšímu a vždy je zcela přesná. Zmínit je potřeba i hudbu, která tedy tentokrát nemá nějaký výrazný hit a nesestává z písničkového soundtracku, je ale stejně působivá a poměrně minimalistická. Uma Thurman je naprosto vynikající, Daryl Hannah si svou roli vysloveně užívá, Michael Madsen nezklame a David Carradine je velmi dobrý a co ztrácí občas na výkonu, nahrazuje charismatem. Stopáž je asi trochu přepálená a dialogů je přece jen někdy moc, není to ale nic, co by mělo výrazně rušit. Kill Bill vol. 2 je typický Tarantino své doby, a i když je totálně rozdílný od dílu předchozího, je kvalitativně de facto srovnatelný, a pokud divák nebude čekat krvavou lázeň a epický finální střet, nezklame ho. 70 %

Poctivé novinářské drama, které připomíná ty nejlepší žánrovky. Od počátku je jasné, že příběh bude atraktivní a na diváka pomalu padá atmosféra konspirací, intrik a různých politických triků. Kevin Macdonald nemá problém s tempem, které je poměrně svižné, k tomu posléze přidává solidní akci, která ale není tím nejdůležitějším. Tím je jednoznačně pečlivé rozplétání celé kauzy, které je zachyceno detailně a jen potvrzuje, že investigativní žurnalistika je důležitá, ale musí se umět dělat a jedinec jí musí hodně obětovat. Výsledku výrazně pomáhá skvělé obsazení, v němž je hodně výrazný Russell Crowe, báječně s ním drží krok Rachel McAdams a později se k nim přidává hláškující Helen Mirren, horší je to s Benem Affleckem, jemuž frajírkovská poloha sedí dokonale, má-li ale ztvárnit nějaké emoce, je to dost toporné a absolutně nedůvěryhodné, což dojem trochu sráží. O ostatních nemá smysl se rozepisovat, protože jsou tu chvilku, i když tehdy ne tak známý Jason Bateman z dnešního pohledu potěší zcela jinou úlohou, než v jaké se později proslavil. Jestli něco ubírá hvězdičku a dvacet procent dolů, je to přetažená délka, s níž souvisí zbytečně překombinovaný závěr, který chtěl asi trochu šokovat a být před divákem, úplně se mu to ale nepovedlo, takže rozhodně není tak působivý. State of Play je i po letech jedním z nejlepších novinářských dramat, které po miléniu vzniklo, a i když někdy postrádá logiku a určité věci jsou v něm trochu idealizované, pořád je výborné. 80 %

Velice zvláštní a notně sentimentální počin, který není určen cynickému divákovi. Tuzemské publikum postavu pana Rogerse nezná a je dost zajímavé, že jeho vystoupení můžou na někoho působit opravdu dost bizarně a jeho charakter se celou dobu pohybuje mezi laskavým a dobromyslným strýčkem a skrytým násilníkem, protože jeho úlisnost a dobráctví vypadají až nebezpečně. Tom Hanks tuto polohu vyhmátl naprosto dokonale a je to právě on, kdo drží snímek nad vodou, i když tu tolik není, ačkoli je hlavním hybatelem dění. Matthew Rhys tak výrazný není a Chris Cooper nemá moc prostoru, aby se k něčemu zásadnímu rozehrál. Marielle Heller jinak jede celou dobu na jistotu, protože od počátku nasazuje pomalejší tempo a melancholickou atmosféru, z níž je jasné, že se bude hrát na city. To se postupem stopáže samozřejmě děje čím dál častěji, ale málokdy to úplně vyjde, protože vše je očekávané, nepřekvapivé a dost utahané. Chybí tu jakýkoli výraznější moment, který by vytrhl z až přílišného a laciného sentimentu a prvoplánového poselství, které je bohužel jasné po pár úvodních minutách. A Beautiful Day in the Neighborhood není vysloveně špatný film, ale k tuzemskému divákovi, který není poznamenán pořady pana Rogerse, si bude hledat cestu těžko, protože nemá moc co nabídnout a je až moc prvoplánový. 60 %

Pro ty, kdo znají původní hollywoodskou předlohu, je remake naprosto zbytečný, poněvadž nemá co nabídnout. Pro novou generaci ale jde o celkem solidní podívanou, v níž se Antoine Fuqua od svého vzoru moc neodchyluje a příběhově de facto postupuje jedna ku jedné. Ani několikrát zmiňované politicky korektní postavy vůbec nevadí, spíš zamrzí práce s nimi, protože žádná není nikterak zvlášť zajímavá, vesměs postrádají charisma a motivaci a nejsou prakticky vůbec využité. I z toho důvodu pak finále není tak působivé a emocionálně vůbec nefunguje. Fuqua je naštěstí natolik zkušený, že westernová atmosféra je parádní, akce má spád, jen jí zoufale chybí trošku drsnější rating a většina hlášek se také nemíjí účinkem. Možná překvapivě jsou nejvýraznějšími představiteli Ethan Hawke a Vincent D’Onorfio, Denzel Washington je standardně dobrý, zbytek už bohužel nemá moc co hrát, což platí zejména o nevýrazném Chrisi Prattovi a ke vší škodě i o záporákovi Peteru Sarsgaardovi, který vůbec není děsivý a někdy působí až nechtěně směšně. Možná škoda i přepálené stopáže, protože po náborové části film trochu drhne a rozjede se pořádně až v závěrečné akci, která je velmi dobrá, ale v napětí a atmosféře ani náhodou nepřekoná tu úplně úvodní, což je pro celý film tak trochu signifikantní. The Magnificent Seven není úplně špatný počin, skončil ale někde na půli cesty a pořádně ho ocení jen ti, kteří zůstávají nepolíbeni předobrazem a klasickými westerny. 60 %