salalala

Na první pohled trochu předvídatelné drama, což je i na ten druhý malinko pravda. Thomasi Vinterbergovi v něm ale nešlo o nějakou originalitu, ale spíše o sociologickou studii obyčejných lidí, kteří žijí každodenní rutinu a ta je ubíjí. Od počátku nikam nespěchá a v rozvláčném tempu rozehrává zajímavý příběh čtyř kamarádů, kteří hledají únik ze všedních dnů. Atmosféra je příjemně nostalgická a nikoli příliš temná a i v těch nejhorších momentech v ní prosvítá evidentní naděje, což je nejvíc znát na fantastickém závěru, který přece jen nabízí trochu optimismu a víry v lepší zítřky, kterou symbolizuje nejen skvělá taneční scéna. Naprosto fenomenální je také obsazení, jemuž kraluje jako vždy fantastický Mads Mikkelsen, ale i jeho zbylí tři partneři s ním perfektně drží krok a právě oni drží film nad vodou v jeho slabších chvílích, Těch rozhodně není moc, ale přece jen délka je malinko přetažená a také dopad není tak intenzivní, jak by divák od Vinterberga očekával. Druk není film o alkoholismu, je to film o tom, že člověk si někdy hledá různé berličky, jak si v životě pomoct a být společensky prospěšnější a přijímanější. Navíc se v něm pracuje s několika filozofickými tezemi Sorena Kierkegaarda, v nichž je přes všechnu zdánlivou depresivnost skrytá velká pravda. 80 %

Hodně zvláštní a divácky trochu náročnější film, který bude určitě pro evropského diváka o něco snesitelnější než pro toho amerického. Chloé Zhao nikam nespěchá a zejména v první třetině si dost zahrává s divákovou pozorností a přízní, protože tempo je extrémně pomalé, ani příběhově nikterak neohromí a nedokáže úplně zaujmout. Postupem času se to naštěstí zlepšuje a osudy jednotlivých nomádů i hlavní hrdinky jsou docela zajímavé a přidává se opravdu nádherná kamera, která sice zabírá až moc západů slunce, vypadá ale vskutku moc krásně, takže to ani tolik nevadí. Po celou dobu dokáže autorka udržet velmi specifikou posmutnělou atmosféru, kterou prohlubuje melancholická hudba, která se dostává pod kůži.  Všemu dominuje jako vždy fantastická a tentokrát i takřka civilní Frances McDormand, která na sebe nestrhává všechnu pozornost a největší kouzlo právě spočívá v její "obyčejnosti", potěší ale i to, že i zbytek obsazení sestávající většinou z neherců nijak nezklame a nikdo tu vysloveně neruší. Nomadland určitě nezaslouží onu skoro až nenávistnou vlnu, která se na něj od tuzemských kritiků vrhla, při jeho sledování je ale potřeba být přípraven na to, že celistvého příběhu se publikum nedočká a subjektivně působí delší, než ve skutečnosti je. 70 %

I po skoro dvaceti letech hodně solidní záležitost, která sice není originální, z různých klišé ale dělá svou výhodu. Curtis Hanson byl natolik zkušený režisér, že přesně věděl, co a jak chce natočit, takže se spolehl především na skoro autentickou atmosféru Detroitu, kde průmysl je to jediné, v čem může člověk pracovat, jinak je tu nuda, šeď a naprostá prázdnota. Příběh tedy ničím nepřekvapí a jede v zajetých kolejích, na druhou stranu to zas tolik nevadí, protože patosu je tu naprosté minimum a ani onen koncept z nuly hvězdou není záměrně úplně dokonaný a končí ve chvíli, kdy je k tomu našlápnuto. Ocenit se musí i to, jak tvůrce dokázal přiblížit hiphopovou komunitu i těm, kteří tuhle hudbu úplně nemusí a zvládnutí jednotlivých "battles" je opravdu výborné. Nejvíc asi překvapí Eminem v titulní roli, který je výborný, dost přirozený a natolik výrazný, že předčí i podobně dobré Kim Basinger, Brittany Murphy nebo Michaela Shannona. Bodíky navíc putují i za závěrečnou oscarovou píseň, která je dodnes naprosto parádní. Možná mohl Hanson snímek udělat trochu výraznější, protože od začátku jede ve stejném tempu, chybí mu více emocí a silnější scény a některé vedlejší linie nejsou úplně uzavřené a vyšumí do ztracena. 8 Mile asi není z těch filmů, na které by si divák nějak často vzpomněl a jmenoval je mezi těmi nejlepšími biografiemi (ať už je to v tomto směru, jak chce), jeho zhlédnutí ale rozhodně neurazí a naopak s odstupem času asi potěší tím, že se tu řeší útlak bílého kluka v černošské komunitě. 70 %

Vzhledem k tomu, že film produkoval sám Elton John, to asi lépe dopadnout nemohlo. Dexter Fletcher se z určité objektivity "vylhal" tím, že film je rámován zpovědí hlavního hrdiny na psychologické seanci, která samozřejmě může být trochu přibarvená. Občasné muzikálové vložky naštěstí nevadí, protože jsou poměrně nápadité a není jich tolik, takže i pro ty, kteří muzikál nijak nezbožňují, se dají zvládnout. Tempo je svižné a pomáhá mu i solidně rozpustilá atmosféra, z níž je leckdy znát nadhled, navíc se opírá i o showmanství samotného umělce, který svá vystoupení postavil na šílených a leckdy pořádně bizarních kostýmech. Navíc hlavní roli úžasně ztvárnil a zazpíval Taron Egerton, který se v Eltona Johna skoro převtělil, je fenomenální a úplně zastiňuje všechny ostatní. Mezi těmi ale určitě stojí za zmínku minimálně Bryce Dallas Howard a Jamie Bell. Jen je trochu škoda, že se Fletcher snaží být někdy i vážný a melancholický, což se mu úplně nedaří, protože nemá moc prostoru na to tyto situace nějak rozvést a klouže v nich po povrchu, tím pádem zbytečně rozmělňuje diváckou pozornost. V návaznosti na to by i stopáž mohla být o něco kratší a příběh komplexnější. Ve výsledku je ale Rocketman docela upřímný film, který si na nic moc nehraje a přiblíží ne úplně snadné osudy jedné z největších hvězd historie popmusic. 70 %

Pokračování Kick-Asse je hodně zvláštní film, který jako by se nedokázal rozhodnout, jak bude ve výsledku vypadat. Jeff Wadlow evidentně chce udržet určitou nadsázku a parodii, která byla v díle předchozím, ale úplně se mu to nedaří, protože humorných momentů je tu hodně málo a po většinu času se film bere moc vážně. Úplně nefunguje ani celková brutalita, která tu sice je, ale opět je dost polovičatá, protože většinu času není moc krvavá a ze řetězu se utrhne až v závěru, i proto působí hodně divně a ona absurdita z ní není tolik znát. Podobné je to i s humorem, který asi měl potenciál, ale opět ho tvůrce nedokázal využít. Pojmenovat hlavního záporáka The Motherfucker je svým způsobem vtipné, zde to ale působí tak trochu zoufale, nehumorně a svým způsobem smutně. Výsledku nepomáhá ani neustálé moralizování o hledání pravých identit a o tom, že svět není komiks. Jinak tu ale je pár moc fajn nápadů (komiksová stylizace všech mezititulků, celková vizuální stránka) a jednotlivých scén, mezi nimiž určitě vyniká závěrečná bitka a potitulková scéna, celé je to ale podivně roztříštěné. Z obsazení nejvíc vyniká Chloë Grace Moretz, která je potřebně sexy, drsná i přesvědčivá, zbytek s ní ale krok moc nedrží. Aaron Taylor-Johnson je dost unylý, Jim Carrey zoufale nevyužitý a má dost málo prostoru a role celkově mu vůbec nesedla, Mintz-Plasse úděsně přehrává a za zmínku tak už stojí jen neznámá Olga Kurkulina jako Matička Rus, která by zasloužila samostatný film. Druhý Kick-Ass určitě není špatný film, jen se ztrácí ve vlastních ambicích, neví, zda být vážný, nebo vtipný a působí jako trochu podivné nedochůdče. 60 %

Neil Marshall není dobrý vypravěč, a když se po něm chce příběh, zoufale propadá. Doomsday je směsicí všeho, co diváka napadne - od postapokalyptických thrillerů typu Útěk z L.A., 28 dní poté nebo Mad Maxe po různá fantasy. To tedy znamená, že jde o značně neoriginální podívanou, která navíc selhává v naprostém základu a budování nějaké atraktivní mytologie nebo zápletky se jí vůbec nedaří. Po první třetině přestane příběh dávat smysl, věci se tu dějí nahodile a logika tu absolutně nefunguje. Svět Skotska po šílené zombie nákaze není vůbec vysvětlen a může se v něm dít naprosto cokoliv, aniž by divák dostal byť jen ty nejzákladnější informace. Marshallovi ale o tohle asi nešlo, protože veškerou pozornost upřel na temnou a bezvýchodnou atmosféru, především ale na brutální a krvavou akci, která má svůj význam a nepůsobí samoúčelně. Jaká je pak škoda, že většina akce je špatně sestříhaná, působí hodně zmateně a chaoticky a nevyniká tak, jak by asi měla. Na druhou stranu je sympatické, že si brutalitu udrží až do konce a pár soubojů je vskutku zábavných. I Rhona Mitra v titulní roli je hodně solidní, i když nijak extra výrazná a v akci jí to poměrně sluší. Vedle ní vyniknou už snad jen Malcolm McDowell a Bob Hoskins, jejichž role jsou ale dost malé, ze záporáků stojí za vyzdvihnutí přehrávající Craig Conway. Doomsday je ve výsledku poměrně zábavný film, u kterého se nevyplatí přemýšlet, ale spíše to chce vézt se na stejné vlně jako tvůrci, užívat si brutální akci a nesmyslnost celé zápletky a konání jednotlivých postav. 60 %

Na začátku devadesátých let byl Robert Zemeckis na vrcholu formy, což potvrzuje i tento příjemně cynický počin. Od začátku je nastolena hodně svérázná atmosféra, z níž je znát velký nadhled a to, že se tvůrci neberou vůbec vážně. K tomu se přidává i dost černý humor, který je z dnešního pohledu lehce nekorektní, pořád se ale drží v určitých mezích, navíc tu zazní i několik výborných hlášek. Tempo je příjemně svižné, takže vše bez problémů utíká. Potěší i to, že i po letech jsou vizuální efekty na hodně solidní úrovni, a i když už nejsou dokonalé a je na nich zub času znát, pořád jsou velmi dobré a zábavně přestřelené. Taktéž akce, které tu není tolik, je vesměs dobrá, k tomu se přidávají i dva na žánr hodně brutální pády ze schodů, které bolí i diváka. Zemeckis prokázal i velký smysl pro odvahu, když zvolil netradiční obsazení, které ale skvěle funguje. Meryl Streep si svou roli proti typu vysloveně užívá, Bruce Willis prokazuje velký komediální potenciál, který už nikdy nikdo nevyužil a Goldie Hawn ze své nejlepší role kariéry těží úplné maximum, k nim se ve své menší roli připojuje i sexy Isabella Rossellini. Moc fajn je i nadčasový příběh o honbě za věčnou krásou a přetvářce ve "vyšší" společnosti, který je aktuální i dnes. Občas je to tedy pomalejší, zbytečně přepálené a začátek je trochu roztahaný a rozpačitý, to ale ve výsledku úplně nevadí, protože postupem času se z Death Becomes Her stává velmi dobrá žánrovka, která pobaví a potěší svou cyničností a černohumorností. 70 %

Typicky Sorkinovský příběh, v němž se hodně mluví, je třeba v něm sledovat každý dialog a není úplně snadné ho komplexně pochopit. Režírující Danny Boyle se tentokrát hodně umírnil a přizpůsobil právě scenáristovi a až na úplně poslední scénu se vyhýbá jakékoli pro sebe typické vizuální onanii a režíruje hodně střídmě, ale naprosto precizně. Každá scéna je dokonale vymyšlená, sestříhaná, prolínání flashbacků s reálnými dialogy je dynamické a zcela přesně odhalí divákovi vše potřebné, co se dělo v mezidobí mezi jednotlivými prezentacemi. I tempo je hodně slušné, i když je fakt, že v závěru už je stopáž neúměrná a divák může být trochu unaven vyvíjením neustálé pozornosti. Ta bohužel zákonitě poleví i u těch nejsoustředěnějších, protože Sorkin do scénáře zabudoval hodně technických pojmů, kterým pochopitelně rozumí jen ti, kteří se o problematiku počítačů, případně samotného Applu hlouběji zajímají, naopak v něm spousta podstatných věcí, které by poodhalovaly některé Jobsovy životní kroky, chybí. Fascinující je ovšem výtečný výkon Michaela Fassbendera, který nesleze z plátna a Jobse hraje dokonale a zobrazuje ho jako naprosto nesnesitelného génia, který bojuje sám se sebou a pro úspěch se nebojí obětovat cokoliv. I když se vedle něj objeví Kate Winslett, Seth Rogen nebo Jeff Daniels, kteří jsou velmi dobří, nikdy si pro sebe neuzmou jedinou scénu, protože Fassbender je natolik výrazný, že je všechny předčí. A je to právě on, který ve slabších momentech udrží diváka ve hře a určitou divadelnost, která z filmu občas čiší, dokáže využít ve svůj prospěch. Steve Jobs je počin, jemuž by asi divadelní prkna svědčila o něco víc, vzhledem ale k tomu, jak moc se Danny Boyle zklidnil a podřídil příběhu, vlastně vůbec nevadí, že byl nakonec zfilmován a dostane se tak k více lidem, kteří tak mohou přemýšlet i o tom, zda to celé vlastně není svérázně pojatý příběh o hledání sebe sama a otcovské zodpovědnosti. 70 %

Naprosto rutinní podívaná, jejíž zhlédnutí neurazí, když ji ale v životě neuvidíte, nic se nestane. Taylor Hackford zaujme především v hodně svižném a adrenalinovém začátku, který má náboj, potřebné tempo a výbornou akci, kterou nejspíš celou zorganizoval a natočil druhý asistent David Leitch. Postupem času ale akce ustupuje a zůstává jen klišovitý, předvídatelný a zoufale nenápaditý a občas nudný příběh o pomstě, který nemá moc co nabídnout. Letecké záběry Floridy jsou krásné, vizuálně je vše vytříbené, jenže to jaksi nemá nic navíc. Dojem kazí i to, že se film bere smrtelně vážně a odlehčení, hlášek, případně vyloženého humoru je v něm naprosté minimum. Jason Statham v hlavní roli odvádí svůj naprostý standard, což znamená, že moc nemluví, používá neměnný výraz a budí respekt, což ale k úspěchu stačí. Protihráče k sobě ovšem nemá, protože záporáci jsou zaměnitelní a ne moc výrazní, Jennifer Lopez je tradičně afektovaná, navíc je její linka zhola zbytečná a opravdu působí tak, jako kdyby ji chtěl někdo do filmu dostat násilím. I kvůli tomu je stopáž dost přetažená, protože dvě hodiny jsou na podobný žánr zkrátka hodně a minimálně dvacet minut mohlo zůstat na podlaze střižny. Parker je ve výsledku nikterak ohromující béčkoidní záležitost, která ukrátí jeden večer, druhý den ale zapadne v řadě podobných žánrovek. 60 %

Ostudně neznámé drama vyžaduje trochu zkušenějšího diváka a ještě lépe zároveň knihomila. David Hugh Jones totiž natočil film o ničem a o všem, což je na něm to nejlepší. Odvážný koncept filmu v dopisech je dodnes unikátní, a i když to zní extrémně nudně, opak je pravdou. Divadelní původ je na filmu znát, protože sestává z dialogů a odehrává se v komorním prostředí, o to víc ale vynikne celková atmosféra pomíjivosti života a toho, co je v něm vlastně důležité. Příběh velmi křehce ukazuje, že někdy je naše spřízněná duše na druhém konci světa a nemusíme ji ani vidět, abychom si uvědomili, co máme společného a jak moc si rozumíme snad po všech stránkách. Právě toto těžko uchopitelné poselství je jádrem celého filmu, proto je potřeba divácké empatie a spolupráce. Jones dobře věděl, že klíčové bude obsazení, které se povedlo na výbornou. Anthony Hopkins tu ukázal svůj totální minimalismus, v němž mu stačí opravdu málo na vyjádření veškerých emocí, oproti němu je Anne Bancroft hodně excentrická, nemá ale potřebu přehrávat a svou výstřednost udržuje uvnitř a nechá ji jen občas problesknout. Z dnešního pohledu je příjemné vidět začínající Judi Dench, která bohužel nemá tolik prostoru. Ve druhé polovině už snímek trochu ztrácí dech, malinko se opakuje a ani ono trochu nahodilé bourání čtvrté stěny nepůsobí úplně tak, jak bylo asi zamýšleno. Ve výsledku to ale moc nevadí, protože 84 Charing Cross Road je hlavně o vnitřních pocitech, životní nostalgii a jakémsi neuchopitelném pocitu toho, že všechno pomíjí a v životě je možné se spolehnout jen na několik vlastních jistot. 70 %