salalala

Po dekádě od vzniku se dá říct, že The Cabin in the Woods je typická Goddardovina. Příběh je rozehrán naprosto parádně, zcela záměrně pracuje s těmi nejhoršími hororovými klišé, představuje ty nejtradičnější postavy a vše se odehrává v domě odříznutém od světa. Goddard ovšem vše posouvá do metaroviny jakousi satirickou linkou, která by měla být reflexí populárním reality shows, což se mu daří. Atmosféra funguje báječně, dialogy jsou relativně vtipné a černý humor je potřebně absurdní, předně ale hodně vtipný. Poslední čtvrtina už se ale zvrhne v něco naprosto nečekaného a místo uspokojivé pointy tvůrce servíruje bizarní odkazy na legendární horory, rezignuje na jakoukoliv logiku a spoléhá na první signální, v níž se bojuje se zombies, tečou potoky krve, objevuje se hned několik záporáků a mnoho konců. Z herců stojí za zmínku tehdy ne tak známý Chris Hemsworth a poměrně zajímavá Kristen Connolly, o cameu Sigourney Weaver nemá moc smysl se hlouběji bavit. The Cabin in the Woods má solidní potenciál, který ale nedokázal úplně využít, protože se stal trochu obětí toho, co reflektuje, neboť nelogičností je v něm překvapivě dost a samotný závěr je sice fanouškovským snem, zároveň je ale trochu alibistický, protože nenabídne uspokojivé vysvětlení. 60 %

Naprosto standardní drama, které vůbec ničím nepřekvapí a už od úvodních minut je jasné, jakým směrem se bude ubírat. Gavin O’Connor tentokráte jede spíše na jistotu a diváky nedokáže úplně strhnout, protože se trochu zbytečně drží při zemi. I když je film z basketbalového prostředí, samotné zápasy nejsou moc zajímavé, chybí jim náboj a napětí a nemají ten adrenalin, který by asi měly mít. Dáno to může být tím, že snímek není primárně o sportu jako spíš o postavě samotného trenéra, který bojuje se svými démony a hledá cestu ven ze svého alkoholismu. Je až fascinující, jak se O’Connor po celou dobu drží zpátky a diváka nikdy úplně emočně nezasáhne a nepředloží byť jen jedinou emočně silnou scénu, která by ho "odrovnala". Prostor tak nechává Benu Affleckovi, který je v hlavní roli na své poměry více než dobrý a velmi pravděpodobně moc nehraje, jen emocionální scény mu stále nejdou a působí v nich hodně toporně. Je to ale právě on, kdo drží snímek nad vodou v těch nejslabších momentech a dokáže přenést přes tunu klišé a naprosto očekávaný vývoj. The Way Back je vesměs obyčejný počin, který byl v určité životní etapě pro Afflecka hodně důležitý, kdo ale zná předchozí O’Connorovy filmy bude spíše zklamán, protože tady se moc neprojevil a působil více jako nájemný režisér, jemuž na výsledku až tak nezáleží. 60 %

Nebetyčná hovězina, k níž toho nejde moc napsat. Jon Turteltaub je naprostý rutinér, což dokazuje skoro každým svým filmem. První polovina ještě má celkem spád a je i relativně napínavá, protože hrozba z hlubin se jen vynořuje a není vidět, tudíž i atmosféra je vesměs hodně solidní. Jakmile se odhalí žraločí identita, snímek padá dolů, protože, i když digitální triky jsou solidní a ústřední monstrum nevypadá vůbec směšně, ačkoli je jeho digitální původ znát, najednou nemá na co lákat, akce je ryze průměrná, sem tam někdo zahláškuje, nicméně nic zásadního a výrazného. Jestli něco těžce chybí, jsou to přehnaně brutální a krvavé scény, které by výsledku jednoznačně pomohly, takhle je to ale nechtěně legrační. Na ryzím průměru tak snímek drží charismatický Jason Statham, který si to rozdá s obřím žralokem, což je asi tím nejabsurdnějším, co lze vidět, ale svým způsobem je to zábavné, hodně zajímavá Bingbing Li, která s ním má zajímavou chemii, a pár slušných hlášek. The Meg je přiznaně neambiciózní béčko, které nikoho nemůže překvapit, zároveň ale patří k tomu lepšímu, co se v tomto subžánru dá vidět. To ale zároveň neznamená, že jde o dobrý film. 50 %

Rozmáchlá, avšak příjemně staromilská adaptace klasické detektivky, jejíž nějakou verzi viděl někdy asi každý. I proto je sympatické, že Kenneth Branagh na ni jde trochu jinak a ve velmi pomalém tempu představí i minulost samotného Poirota, což je mimochodem nejlepší část filmu, které černobílá kamera dokonale sedne. Výstavba příběhu je pečlivá, protože ke zločinu dojde až po hodině, během níž se ale divák moc nenudí, protože výprava a lokace starého Egypta jsou úchvatné a celková vizuální stránka včetně nádherné kamery, která se nebojí ani majestátních podvodních záběrů, je výborná. Zde již několikrát zmiňovaná korektnost, kdy některé postavy změnily barvu pleti a sexuální orientaci, úplně nevadí, protože není na sílu a působí naprosto přirozeně (ačkoli se dá pochopit, že znalec předlohy z ní asi nadšený nebude). Kenneth Branagh je v titulní roli naprosto suverénní, což se nedá říct o zbytku obsazení, protože Gal Gadot zkrátka hrát neumí, Russell Brand je takřka k nepoznání a je lehce toporný, vyčnívá snad jen Emma Mackey, která v sobě tu osudovost a svůdnost zkrátka má. Za zmínku pak stojí i na nějakou dobu poslední velká role Armieho Hammera, který se nevyhýbá přehrávání a není tak charismatický, jak by asi měl být. Death on the Nile je velmi dobrá adaptace, jejíž vizuální stránka je uchvacující a částečně kompenzuje několik příběhových lapsů a lehkou překombinovanost. 70 %

Oldschoolový akční počin, který je tak trochu jako zjevení, protože se podobné záležitosti už moc netočí. Guy Ritchie v něm trochu popřel sám sebe a rezignoval na tradiční zběsilé střihy, místo kterých se soustředil na opravdu hutnou a temnou atmosféru, v níž není ani stopy po jeho tradičním černém humoru. Od úvodních minut je vesměs jasné, že divák sleduje ultravážný počin, který je podobně nazlobený jako jeho hlavní hrdina a autor naštěstí ani na chvilku neuhne a servíruje syrovou a téměř realistickou akci, v níž se nešetří krví a brutalitou. Vesměs jednoduchý a klišovitý příběh o pomstě ozvláštňuje tím, že se ho snaží vyprávět nelineárně a z několika pohledů, což je ale trochu problém, protože tím pádem působí zbytečně překombinovaně a část kouzla mizí, neboť se divák musí soustředit na různé kličky. Naštěstí to ale tolik nevadí, protože akce je potřebně syrová a závěr v podobě jedné dlouhé přestřelky je opravdu výborný, jen je možná škoda, že jednu z úvodních akčních scén, které je nádherně nekompromisní, už režisér nepřekoná. Jason Statham v hlavní roli je naprosto dokonalý, protože podobné nemluvné polohy, v nichž nestřídá moc výrazů, mu parádně sedí, a naprosto zastiňuje všechno ostatní, z nichž za zmínku stojí snad jen relativně dobrý Scott Eastwood. Wrath of Man je hodně příjemným překvapením, které vypadá, jako by vypadlo ze sedmdesátých let, kdy se na něj nedostalo a teď ho někdo oprášil a bez větších inovací představil modernímu divákovi. 75 %

Typická adaptace románu Johna le Carrého, který ve svých knihách spoléhá na realističnost, složitost a čtenářskou náročnost. Asi ani sám Fernando Meirelles netušil, že po sedmnácti letech od vzniku bude jeho film aktuálnější než kdy dřív a byznys farmaceutických firem bude probírán celosvětově, ne jen v Africe. Od počátku je jasné, že půjde o civilní a apelativní drama, které bude klást důraz na charaktery, propracovaný děj a atmosféru. Všechno tu funguje vesměs výborně, protože tematika je dost atraktivní, africké lokace malebné a nádherné, titulní postavy zajímavé a polodokumentární styl poměrně vtahující. Je ale škoda, že Meirelles nevypráví chronologicky, protože flashbacky zbytečně matou, rozptylují pozornost a chvilku trvá, než si je divák správně časově zařadí. Lehkým problémem pak je délka, protože tempo je hodně pomalé, rozjezd dost rozvláčný a někomu se může jevit až nudný. Postupem času se ale komplikovaný příběh rozjede a je relativně napínavý, protože nebezpečí číhá na každém rohu, v závěru ale opět nepochopitelně zvolní a ten není tak strhující, jak by asi zasloužil. Tím pádem film nepůsobí celistvě a naopak dost chladně a odtažitě, což je škoda. Ralph Fiennes a Rachel Weisz jsou naprosto vynikající a jejich minimalismus je úchvatný, nikdo jiný, snad jen s výjimkou Dannyho Hustona, už moc prostoru nemá, na druhou stranu nikdo nijak nezklame. The Constant Gardener je velmi dobrý počin, který má co říct i dnes, jen by asi potřeboval být trochu komplexnější, přímočařejší a svižnější. 75 %

Ve své hlouposti strašlivě ubíjející film, který je naprostou esencí toho nejhoršího / nejlepšího (záleží na úhlu pohledu) od Rolanda Emmericha, který už jen vykrádá sám sebe, aniž by to kamkoli vedlo. Od úvodu je jasné, že se vracíme do devadesátých let a první poloviny nového milénia, kdy byl tento tvůrce německého původu na vrcholu, jenže dnes je jiná doba a podobné filmy už moc neobstojí. Scénář nemá smysl řešit, protože je záměrně hloupoučký a tupý a fyzikální zákony pochopitelně popírá, což by asi tolik nevadilo, protože to přece jen znalejší divák očekává. Problém je v tom, že po celou dobu je to zoufale nudné, všechny postavy jsou děsivě nezajímavé, hlášky úplně nefungují a ani triky, i když velmi slušné, nejsou úplně ohromující a jejich digitální původ je na nich leckdy dost vidět. Tempo je sice poměrně svižné a nedá se říct, že by děj neodsýpal, znovu ale platí, že stereotypnost a předvídatelnost jsou v tomhle případě ubíjející. Ne moc hvězdné, ale solidní obsazení nemá moc co hrát, a i když se Halle Berry, Patrick Wilson a John Bradley snaží, ze svých postav výrazné neudělají a jejich osud de facto nikoho moc nezajímá. Ocenit se dá snad jen velmi dobrý úvod a Emmerichova soudnost co se stopáže týče, protože být snímek o pár minut delší, byl by už nesnesitelný. Moonfall je typickým příkladem filmu, na který se za chvíli zapomene a i přes jeho rádoby epičnost by mu více slušelo místo někde na VOD. 40 %

Bohdan Sláma si přece jen uzmul až moc velkou porci a snahu o kroniku jedné pohraniční obce úplně nezvládl. Zásadní problém je v tom, že na jeden film je až moc postav, osudů a řeší se dlouhý časový úsek. Téma, jak ho Sláma nastolil, by vyžadovalo spíše seriál, který by dokázal s charaktery pracovat obratněji a nejspíš by vysvětlil i mnoho dějinných konotací, které tu zásadně chybějí. Ve filmové podobě tak zůstaly jen střípky, které si divák, jenž musí být navíc znalý historie, musí domýšlet a skládat dohromady, což není úplně dobrá cesta k úspěchu. Černobílá kamera má snímku dodávat jakýsi punc dobovosti a rádoby dokumentárnosti, jenže se nelze ubránit dojmu, že Sláma ji nevyužil na maximum a není tak nádherná a kontrastní, jak by mohla být. Příběh je zcela zbytečně roztahaný do zhruba dvanácti let, o nichž neřekne vůbec nic a opravdu vyžaduje znalost všech souvislostí. Možná i proto scény, které byly potenciálně silné a nedá se pochybovat o tom, že na papíře silně vypadaly, nakonec nejsou tak působivé a dějí se jen tak mimochodem a bohužel i tak trochu očekávaně. Z mnoha událostí a nějakých osobních podzápletek nevyplyne vůbec nic a jejich zařazení postrádá smysl. Ačkoli je film obsazen výborně a ne tak okoukanými tvářemi, vlivem množství nerozvinutých a epizodních postav se o nějakém hlubším hereckým výkonu dá mluvit jen u výborné Magdalény Borové, která dokáže všechny emoce vyjádřit pouhým pohledem a mluví naprosto minimálně, a snad ještě u Csongora Kassaie, jehož postava aspiruje na tu nejtragičtější v celém filmu, opět ale platí, že není úplně dotažená. I stopáž mohla být o něco kratší, protože dlouhé záběry v první polovině nikam nevedou, působí samoúčelně a už tak pomalé tempo ještě víc zpomalují. Výsledku se ale rozhodně nedá upřít silná tematika, několik působivých momentů i opravdu stísněná a depresivní atmosféra obce, v níž se všichni znají, zároveň se ale navzájem bojí, protože neví, co od druhého čekat. Bohdan Sláma určitě zaslouží uznání, že se do takhle těžké látky pustil a v našem malém rybníčku se pokusil po vizuální a technické stránce jít nevyšlapanou cestou, jenže jeho ambice asi byly větší, než dokázal zvládnout a Krajina ve stínu tak skončila někde na půli cesty. 60 %

Značně nevyrovnaný počin, v němž jako by si Peter Jackson testoval, co vlastně divák snese a co on jako režisér dokáže. Nejvíc mu paradoxně škodí snaha o jakousi vyváženost humoru a serióznosti, která tu asi objektivně je, nějak moc ale nefunguje. Duchařská atmosféra je fajn a v komických chvílích film působí lehce a hravě, v těch vážnějších ale drhne a rozjede se de facto až na konci. K silným stránkám nepochybně patří triky, které jsou i z dnešního pohledu velmi dobré a asi nejvíc je na nich znát produkční ruka Roberta Zemeckise a to, že se zrovna v těchto momentech tvůrci neberou moc vážně, jim jedině prospívá. V poslední třetině ale legrace ubývá a objevují se tu i docela brutální scény, což k předchozí náladě moc nesedí, na druhou stranu jsou dobře zvládnuté a zápletka se sériovým vrahem je naprosto bezproblémová. Potěší pak také určité parodické momenty, které si střílí z několika tehdejších hollywoodských hitů i žánrových klišé. Michael J. Fox v hlavní roli odvádí svůj naprostý standard, Trini Alvarado je taktéž velmi dobrá, nejvýraznější je ale rozhodně úděsně slizký a lehce přehrávající Jeffrey Combs, který si prazvláštního agenta vysloveně užívá. The Frighteners je ve výsledku docela solidní záležitost, která je ale zbytečně přestřelená, někdy nedává moc smysl a je spíš o režisérově fanouškovství a nadšení než o nějaké velké filmařině. Možná ale právě proto za vidění stojí. 60 %

Ačkoli Grinch v tuzemsku asi nikdy nezdomácní a pořád ho zná relativně málo lidí, je zajímavé se s ním seznámit, protože se na něm dá docela dobře pochopit rozdíl mezi evropskou a anglo-americkou kulturou a vnímáním Vánoc. Těžko říct, jaká je knižní předloha, filmová podoba je nicméně v dobrém slova smyslu bizarní, zvláštní a unikátní. Největší problém spočívá asi v tom, že nikdy není úplně jasné, zda Ron Howard točí komedii a z kýčovitosti Vánoc si nepokrytě střílí, nebo se bere smrtelně vážně. Tomu odpovídá i atmosféra, která je částečně pohodová, částečně ale až podivně "úchylná", čemuž samozřejmě odpovídá i stylizace postav, které vypadají dost divně. Howard si nicméně dal záležet na skvělé výpravě, která je hravá, barevná, opulentní a taktéž kýčovitá, což ale odpovídá americkým Vánocům jako takovým, příliš nezaostaly ani perfektní masky, na nichž je vidět velká práce a soustředění i na ten sebemenší detail. Je pravda, že ona stylizace a přeslazenost jsou někdy otravné, právě v těch chvílích ale drží snímek nad vodou jednak svižné tempo, v němž se pořád něco děje a ani chvilku nezvolní a druhak až geniálně a naprosto trefně přehrávající Jim Carrey, který si titulní roli vysloveně užívá a i přes bohatou masku využívá obličejové grimasy a jeho podání Grinche je svým způsobem neodolatelné. Bonusem navíc pak je vypravěč Anthony Hopkins, jenž všemu dodává až "dědečkovské" kouzlo a recitování veršů v jeho podání zní skvěle. Závěrečnou pointu, která asi dojem trochu zkazí, i když je očekávaná, je pak nutné brát jako úlitbu dětskému divákovi, pro něhož je film přes všechny odbočky určen především. How the Grinch Stole Christmas je jeden z nejoriginálnějších vánočních filmů, a i když asi mohl být ironičtější a jemné satirické prvky více rozvést, ve výsledku za vidění stojí, protože je příjemným opozitem všem až nechutně pozitivním pohádkám. 60 %