Botič

Některé filmy by měly dostat speciální uznání za to, že se natáčely v průběhu jedné z nejsilnějších pandemických vln v Čechách a dopadly celkem koukatelně. Armáda lupičů je jedním z nich.

Letní Berlín, momentky z Postdamer Platzu, Warschauer Straße nebo Treptower Parku jak nafocené na analogový foťák a dialogy o vztazích, sexu, rodičovství nebo víře. Milá připomínka jednoho podobného, dneska už časem vybledlého, dne.

Blockbuster s poselstvím a silně bušícím srdcem, kterému snad i ta nálepka MARVEL tak trochu škodí. Nádherný historický výlet napříč tisíciletími stojící na dialozích mezi hodně různorodou skupinkou hrdinů. Jsem zvědavý, jak se na tuhle fázi bude nahlížet zpětně. Zda jako na snadno rozbitelnou, jako stolek z podzimní kolekce IKEA, a nebo jako na silnou páteř pro další vývoj MARVEL universa. Já svůj tip mám.

Ted Lasso is life.

Stejným dílem silný film, jak pro mužskou část publika, tak i tu ženskou. Ze začátku možná trochu nemotorně načrtnuté, ale s přibývajícími minutami z toho Ridley Scott pod tlakem vytváří diamant. Jodie Comer a Ben Affleck adepti na spoustu cen. Běžte na to, než Poslední souboj z kin zmizí úplně. Tohle si velké plátno zaslouží.

Zelený rytíř je hodně podivný, ale v něčem dost fascinující, fantasy road trip. Hlavu mi to úplně neutrhlo, ale i tak se tenhle Zelený rytíř může hrdě zařadit po bok Pohádky pohádek.

Michael Myers lapený v komediálních vodách. Chápu Greenovo dilema, kam se hnout s příběhem ve chvíli, kdy předchozí díl poslal Laurie na střídačku, ale řešení, které nabízí je vyloženě parodické.

Epický výboj z daleké budoucnosti plný silných vjemů pro mysl a zrak. Všichni odevzdaní a vyděšení na cestě k jedné revoluci. I přes to, že Denis Villeneuve jen tak lehce surfuje po jednotlivých tématech, jak po písečných dunách, stačí to k tomu, aby se do mojí mysli zavrtal nejeden červ. Baví mě se ve světě Duny ztrácet a přemýšlet o tom, jak je tenhle téměř šedesát let starý příběh najednou hodně aktuální.

V No Time to Die je snad všechno. Monstrózní film, kde Fukunaga valí do diváků páté přes deváté. Úvod to má vystřižený jak z francouzského hororu a pak se rozjede akce, emoce, akce, emoce, tu něco málo pro milovníky oldschool Bondovek, tu zase něco více pro současného diváka, který chce vidět jako Bonda ženu a jako sidekicka gaye. Tohle rozkročení mezi novým a starým ale vytváří místy zvláštní vacuum. Natočené je to nádherně, ale na konci se mi jen chtělo říct, že je dobře, že se toho Vesper nedožila.

Pro mě víc Noc v muzeu, než Ocelové pěsti. Fajn blbina, kterou nemám potřebu vidět znovu.