Botič

S Irou Sachsem se míjíme už od roku 2012 a i Passages do tohohle fondu nakonec patří. Zahrané je to fajn, natočené taky, ale sledovat devadesát minut tyhle tři celkem nesympatické postavy je o nervy. Když jediná postava, na kterou jsem se naladil je matka, něco není v pořádku.

Nemám rád spojení “herecký koncert”, ale tomuhle se jinak říct nedá. Annette, Jodie a jejich společné výměny zejména na souši jsou paradoxně ty části, které dávají filmu odehrávajícímu se primárně ve vodě, to správné tempo.

Věci, o kterých nikdo neví, mohou trvat klidně i sto let. Trochu poetické, trochu dramatické, v posledních vteřinách naprosto zničující úder na solar. Má to sice ohňostroje v názvu, ale spíš se to mělo jmenovat Bruises. Emoceán.

Tahle pilulka obsahuje malé procento chladnokrevnosti, ale i humánnosti. Nikdy to pořádně nezarezonuje. Emily nemá moc příležitost svojí postavu někam posunout. Ten vývoj z nuly na sto je tak rychlý, že se mu poměrně těžce věří. Látka mohla mít v jiných rukách potenciál ala Erin Brokowich. Na druhou stranu to není bolestivé, jen to po sobě nezanechá silnější dojezd.

Monumentální film. Není to snadná podívaná, přeci jen strávit čtyři hodiny ve společnosti brutálních, vypočítavých, někdy až hloupých mužů je těžko zkousnutelná záležitost, ale přesto nebo právě proto, je to zatraceně silný komentář k ne úplně hezké americké historii. Po vyrolování závěrečných titulků jsem se navíc nemohl zbavit pocitu, že se zavírá jedna velká kapitola v dějinách filmu. [IMAX]

Hororové universum Mikea Flanagana je momentálně mnohem zajímavější a na emoce a myšlenky bohatší, než to, co drží v rukách James Wan nebo Ryan Murphy. Z rodinky Usherů mi nebylo dobře po těle, ale z toho co chtěl tentokrát Flanagan sdělit jsem se tetelil celou dobu, jak Carla Gugino s každou další epizodou blíže ke svému cíli.

Dlouho jsme nebyli světoví, tak už zase jsme! Aspoň na chvilku.

Jedna z mála romantických komedií od Netflixu, která má nějaký feels a je roztomilá.

Stvořitel není nijak zvlášť dobrým filmem, ale třeba takoví tvůrci Ant-Mana 3 by si z něj mohli vzít příklad. Víc Star Wars, než Blade Runner s dojezdem alá Elysium. Bez debaty pohlcující vizuál a dechberoucí asijské reálie. Jenže je to celé zprasené podivným střihem, postavami s nulovou hloubkou, příběhem a snahou o to vršit jeden rádoby cool moment za druhým bez nějakého pevnější ukotvení v prezentovaném fikčním světě.

Takový líbivý rip off Philipa K. Dicka. Hodně jsem u toho vzpomínal na Minority report, ale… Bavil jsem se. Fandil tvůrcům, protože takový projekt u nás snad nikdy nevznikl. Přemýšlel na kolik tahle sranda vyšla. A byl rád, že česká scéna vyhodila novou zajímavou tvář v podobě Andrei Mohylové. Takže na místo posměšných výkřiků typu “sci-fi Kriminálka Anděl” smekám klobouk.