divi7

Včera ve 22.00 jsem byl v kině svědkem završení tohoto neuvěřitelného 10-ti letého MARVELOVSKÉHO FILMOVÉHO UNIVERSA v podobě velkolepého 3 hodinového snímku AVENGERS ENDGAME.. A musím říct, že se důstojnějšího a lepšího zakončení ani nemohli Avengers dočkat. Na tento film napěchovaný akcí a audiovizuálními efekty by bylo možná pár výtek, ale vcelku to byl nezapomenutelný komiksový filmový zážitek a povinnost každého komiksového fandy a fandy MCU.

Vůbec jsem neměl tušení jak tohle anime hodnotit. Pokud bych se totiž na něj měl dívat jako na sci-fi, dal bych ***. Ale já jsem se na Plastic memories díval spíše jako na romantické drama a tím také tenhle třináctidílný kousek je. Pravdou je, že se mi do tohoto anime ze začátku moc nechtělo. Hlavně vlivem nevábného hodnocení. Jenže jsem jej začal čím dál více vídat v různých žebříčkách top emotional anime. Hned od prvního dílu jsem věděl, že je to něco pro mě. Láska mezi androidem a člověkem odsouzená k zániku. Dobře jsem udělal, že jsem dal Plastic memories šanci. Příběh se točí kolem mladého Tsukasy, který je přijat do firmy, kde lidé spolu s androidy odebírají dosluhující androidy od jejich majitelů. Problémem je, že je majitelé berou spíše jako členy rodiny, a tak je velmi emotivní sledovat například loučení staré ženy s holčičkou androidem, která byla 9 let prakticky její vnučkou. Tsukasa začíná pracovat s androidkou Islou (kterou jsem si mimochodem hned v prvním díle oblíbit), do které se na první pohled zamiluje. Isla by ráda opětovala jeho city, ale POZOR SPOILER za pár týdnů také doslouží a budou jí vymazány všechny vzpomínky, nechce Tsukasu ranit, a tak se radši od něj snaží držet zpátky. I když mi v určitých pasážích připadalo, že se dívám na telenovelu, vůbec mi to nevadilo. Navíc vztah dvou zamilovaných hrdinů Tsukasy a Isly považuji za jeden z nejkrásnějších vztahů v japonských anime. Jelikož mám rád happy end, tak mne trochu mrzel smutný, ale pravda nevyhnutelný závěr tohoto jinak krásného počinu.

V první řadě bych chtěl říct, že jsem si nikdy nemyslel že budu někdy sledovat slice of life anime. No, Clannad moje rozhodnutí závratně změnilo. První série je spíše takové seznámení se s příběhem a postavami, kterých není málo, což mě osobně nevadilo, neboť jsem si hned po druhém dílu všechny postavy naprosto oblíbil. Navíc se první série odehrává ve školním prostředí. To mě osobně přijde na tomto žánru anime velmi atraktivní. Příběh zamilovaného páru Okazakiho a Nagisi je jeden z nejhezčích, co jsem měl možnost vidět. Přesto je zde i pár opravdu silných srdceryvných scén, ve kterých pochopíme, že každou postavu provází nějaký smutný životní příběh. Stále ale mluvím o Clannad prví sérii. Clannad after story je ale něco naprosto jiného. Tohle je už hotové drama, kde oko nezůstane suché. Naši hrdinové už vyšli školu a zařadili se do společnosti. Okazaki a Nagisa se navic chtějí vzít a mít dítě. Jenže nic není tak růžové jak se zdá. Okazakiho čekají opravdu velmi těžké chvíle plné utrpení. Já osobně jsem v druhé polovině Clannad after story přes slzy skoro neviděl. A protože jsem si velmi oblíbil postavu Nagisi, o to těžší byla pro mě druhé polovina tohoto anime. A když už jsem si myslel, že Okazakiho utrpení už musí skončit, tak začal i velmi smutný příběh Okazakiho a Nagisiny dcery Ushio. To mě naprosto emočně uzemnilo. Nechci zde psát žádné spoilery. Pokud máte rádi anime dramata s VELMI VELMI VELMI silným emotivním příběhem, toto si nesmíte nechat ujít. Jen si připravte ubrousky na sušení slz.

Nádherné postavy v překrásném anime pro všechny, kteří si rádi popláčou. Tohle jsem vážně nečekal. Ze začátku to opravdu vypadá, jako slice of life anime, kde se toho moc neděje. Tohle se mi ale na anime líbí. V první polovině se seznámíte s postavami, ke kterým si postupem času vytvoříte citovou vazbu a v druhé polovině začíná pravé drama, kde ani jedno oko nezůstane suché. Vše podtrhuje lehké misteriózno. Poslední čtyři díly, to už je vodopád slz. Já osobně jsem rád za pěkný happy ending. PS: Ayu patří do mých top nejoblíbenějších anime postav.

Tak toto je něco. Takhle emotivní anime se jen tak nevidí. Taková emotivní zkouška! Rozhodně nedávejte na první dojem a zkuste překousnout prvních asi 8 dílů, kdy se v podstatě jen seznamujete s velmi sympatickými postavami a zajímavým druhem stroje času (což mě osobně nevadí, jelikož náměty cestování časem mám velmi rád). Rozhodně nebudete litovat. Po osmé epizodě začíná děj nabírat na oprátkach, od velmi emotivního dvanáctého dílu stoupá strmě nahoru a závěr, včetně asi nejromantičtějšího vyznání lásky co jsem viděl, naprosto úžasný. Vše podtrhuje krásná animace a chytře propracovaný příběh s romantickým nádechem. Pro fanoušky anime prostě povinnost. PS: Makise Kurisu je moje nejoblíbenější anime postava.

Před nějakou dobou jsem podnikl "pouť" za hledáním nejemotivnějšího anime. Ze začátku se mi snímek Anohana nějak vyhýbal. Pak jsem jej ale začal vídat na různých příčkách a ve videích "Top emotional anime series" Bylo už jen otázkou času, kdy se na toto anime podívám. Jak už tu bylo psáno, hodně záleží i na tom, z jakého úhlu pohledu se budete na Memnu dívat. Já osobně jsem ji viděl jako krásného ducha s obrovským srdcem a díky tomu jsem si Anohanu hodně užíval. Ano, Ano hi mita hana no namae o bokutači wa mada širanai se rozjíždí celkem pomalu a člověk opravdu někdy netrpělivě čeká, co se bude dít. Ano, některé emoce vám mohou připadat jakoby nucené a ano, některé charaktery vám nemusí zrovna sednout ( u mě to byl například Poppo), ale závěrečné dvě epizody a hlavně scéna POZOR SPOILER kdy se Memna zjeví všem najednou, vás naprosto emotivně odzbrojí. Za mě rozhodně ***+

Naprosto ultimátní akční podívaná a parodie na superhrdiny všeho druhu v jednom balíčku. Vše provází neuvěřitelné akční sekvence. Mám rád anime a od teď je Saitama moje nejoblíbenější postava v tomhle žánru. PS: SERIOUS PUNCH na konci souboje Saitamy s Borosem mě málem vyvrátil ze židle.

Jelikož jsem velký fanda nejen filmů, ale i EDM a to především House Music, tak mě tento film celkem zklamal. Když už nic co se týče slabšího příběhu, ve kterém se toho až tak moc neděje, tak jsem se těšil alespoň na BIG ROOM nářez,či pořádnej proggressive, který se nakonec nekonal. A protože jsem už nějaký ten EDM festival zařil, čekal jsem že uvidím Tomorrowland, nebo UMF na delší dobu jak doslova okamžik, když už před natáčením Zac Efron okoukával od Martina Garrixe. Jinak hvězdičku za Alessa a Nickyho Romera, i když se tam ukázali jen na 5 vteřin.

I když jsem velkým fandou spíše "filozofických" sci-fi, u kterých je potřeba více přemýšlet, mě Gravitace odzbrojila. Bohužel mě odzbrojila pouze však po audiovizuální stránce. Nikoliv však po stránce příběhové. Vzhledem k nepoměru vynikajících audiovizuálních efektů a jednoduchého příběhu se může zdát, že Gravitace záměrně přitahuje pozornost ke vzhledu filmu a na příběh, jako takový, snadno zapomenete. I přes vcelku slušný herecký výkon Sandry Bullock je Gravitace spíše popcornovou podívanou. Za to ale zatraceně dobrou popcornovou podívanou.

Tenhle snímek je závislý především na mimice, jež je dvojnásobně skvělá díky nadprůměrným vizuálním efektům. Takhle jsem si zrození nejznámější filmové planety určitě představoval. Nesmím zapomenout i na vynikajícího Jamese Franca.****+