Zrození Planety opic

Ty dvě scény v podstatě dělají tento film, tím ovšem nechci říct, že by ostatek byl průměr. Výborně vybalancované dobrodružství podané velmi jednoduchým způsobem, a přes to vás chytne za srdce. Neznámý režisér Wyatt ví, jak pracovat s emocemi, akcí i myšlenkou, a dokáže z digitálních opic vyždímat úplně všechno, jestli člověk váhá v první polovině, komu fandit, v druhé jsou lidé zapomenuti a nastupujou chlupáči. Hlavně pak hrdina filmu Caesar je díky pokročilému motion-capture tak sympatický, že byste tento rok marně hledali někoho lepšího.. Revoluce je tady! Nepromeškejte ji. (17.07.2012)

První návštěva u opičáků, doprovázená rakouským zněním bez titulků, mne kdysi zcela uchvátila a i další opičí výtržnosti jsem většinou hodnotil lépe, než nadnárodní průměr CSFD. Tentokrát však musím učinit výjimku, neboť opice postižené digitalizací mne nijak zvlášť neohromily a navíc jsem nikdy nebyl fanouškem jasným vítězství technických kritérií nad těmi scénáristickými. Pokud shrnu dojmy na hromadu, tak se na to koukalo pěkně, poslouchalo se to příjemně, ale nebavilo mě to. (13.02.2012)

Do tohodle filmu se mi vůbec nechtělo. Nemám rád, když se obnovuje v současnosti klasika, což se teď stává hodně často. To už by muselo být jó něco, aby mě to zaujalo. A tady to na to něco opravdu vypadalo, protože tenhle film nad moje očekávání měl docela dost vysoké hodnocení, a tak jsem to zkusil. Film je pak moc dobře natočený, efekty jsou perfektní, ale némůžu si pomoct, je to celý hrozně blbý. Ten příběh...Fakt, že věci, které se dají udělat jednoduše, se ve filmu dělají složitě, bych ještě hodil za hlavu. Ale skutečnost, že roky ubíhají jakoby nic, armáda, která má ve zbraních střely s průrazností jak bomby země-vzduch nesejmou ani jednu opici, a co víc, neprostořelí ani autobus mě fakt dojímají. Celé je to pak zakončené naprosto pikantní scénou uprostřed sekvojového lesa. V tu chvíli jsem si řikal, že Američan by sekvoj nesekvoj tam v tu chvíli poslal nějakou jadernou hlavici a byl by od toho všeho pokoj. (16.01.2012)

Původní PLANETA OPIC (1968) se stala nadčasovou klasikou, přestože je mementem své doby: ukázkou toho, kam se může lidstvo dopracovat, pokud povede život tak, jak ho dosud vedlo (vietnamská válka, rasová segregace, třídní hierarchizace, utlačování žen). ZROZENÍ PLANETY OPIC (2011), fungující jako prequel vyplňující narativní mezery "originálu" a zároveň se k němu různě odkazujíci a jeho model vývoje variující, bude pravděpodobně čekat stejný osud. Komplexním způsobem totiž zachycuje zhroucení systému, který ve stávající podobě dožívá, než aby fungoval, jak by měl. Není se ale třeba obávat toho, že by symptomatický význam dominoval nade vším a sklouzával k nepříliš sofistikované satiře, jako se to přihodilo zbylým dílům frančízy. V prvé řadě jde především o precizní multi-žánrovou podívanou, která bezešvě přechází ze sci-fi o vědci, jemuž se zahrávání si se zákony přírody vymke z rukou, k útěkářskému dramatu, jež se zlomí do survival horroru. Výjimečnost celého projektu netkví ale v důsledném zvládnutí postupů každého (sub)žánru, nýbrž tomu, že formální systém odpovídá tomu významovému. Zatímco sledujeme mytické vyprávění o nefunkčnosti systému, které má biblické aluze na příběh o Mojžíšovi, jako diváci jsme svědky zhroucení znakového systému filmu. V rámci konvencionalizovaných postupů je totiž obrácena divákova pozice, a tak na místo fandění lidem dochází k s sympatizování s jejich předchůdci (a dle fikčního světa i následovníky), čímž znakový systém filmu nabývá zcela nových významů. Klasičnost, kdy styl nejenom během starosvětsky inscenovaných scén v jednom - netradičně dlouhém - záběru "slouží" vyprávění a umožňuje orientovat se v prostoru a čase dle omezenosti na opičího protagonistu, je totiž jen zdánlivá. Stejně jako je pouhé zdání, že uzavření lidí do institucí, které mají sloužit k výchově, povede i přes ziskuchtivost korporátních šéfů k původní, ačkoliv dobře míněné, myšlence. (14.08.2011)

Film v pravý čas. Namísto godzillovsky destruktivní akce spoustu žánrových zákonitostí relativizující hra o to, kdo je čí pán, kdo ovládá čí území. Ve stínu opic zůstávají všichni živí herci, kteří svými činy ani neaspirují stát se hrdiny. Rodmanův liberalismus nemá daleko k přístupu typu „dělejte si, co chcete, sám stejně nic nezmůžu“. Postavou, která prodělává spletitý vnitřní vývoj, která doslova prochází evolucí (jak ukazuje dechberoucí scéna se stromem), je Caesar, předurčený svým jménem i inteligencí k velkým skutkům. Už dlouho jsem nikoho neviděl hrát takhle přesvědčivě očima. Ve scénách, kdy klade otázky, je Zrození planety opic působivější než tehdy, snaží-li se je zodpovídat. Zatímco podáním i dopadem na zápletku druhořadá romantická linie zestárla v okamžiku uvedení filmu do kin, bude-li za dvacet let nějaká příroda, bude aktuální i její zde prezentované dráždění člověkem. Nezmiňuje řadu dalších interpretací, nabízejících se po prolétnutí aktuálních zpráv ze světa (proč by mělo „právo" na plnohodnotnější život náležet jen vybraným jedincům). Bez ohledu na množství obsažených významů, Zrození si lze bez provinilého pocitu užít i coby letní blockbuster se svižně servírovanými atrakcemi pro oko i mysl (nejlépe pro obojí naráz). Třeba v navozování dojmu pohybu dosahuje Wyatt ve scénách Caesarových nepřerušovaně snímaných opičin intenzity Bourneova ultimáta. Britská invaze do Hollywoodu tak pokračuje stejně zdárně jako cesta naší „vyspělé“ civilizace za sebedestrukcí. 85% Zajímavé komentáře: verbal, Bluntman, Lavran (17.08.2011)