Kali4

Málokdy se setkám s filmem, kde obsah tak skvěle koresponduje s formou. Velký Gatsby začíná jako divadelní iluze, kdy režisér naplno pálí veškerou pompou, kterou má při ruce; v teatrálním paláci životních slastí se lidé opájí legendou o muži, který realizuje své sny pouhou svou existencí, a DiCaprio tuto legendu živí jako kouzelník stojící v pozadí. Celé je to ale jaksi záměrně statické a falešné a vy tušíte, že se jedná pouze o divadlo. Jeden pompézní večer jako druhý, bez nápadu a invence. To následně potvrzuje „skutečná“ tvář onoho „již ne tak velkého“ Gatsbyho. Proč píši skutečná v uvozovkách? S filmem je to podobné jako s knihou – divák ani čtenář se nemůže zcela spolehnout na pravdivost podávaných informací, protože vypravěč, Nick Carraway, je zcela okouzlen Gatsbyho osobností a vykresluje jej především jako oběť, nikoli jako aktivního intrikána, kterým taktéž může být. Pozvolna se tedy velký kouzelník rozplývá jako celá jeho iluze a nahrazuje jej malý, citlivý muž, jenž vsadil vše na bohatství a pestrobarevný obraz sebe sama v okouzlení z osudové dívky, ale též ve strachu z obyčejnosti, jež se dle společenských norem rovná nicotě. Místy ale probleskne pochybnost – divák cítí cílevědomost a touhu hraničící s posedlostí a ochotou jít přes mrtvoly (hlavní hrdina se zajisté dopustil odporných činů, neméně odporných než činy kriminálníků a elity, k níž se sám hrdě hlásí) – ale také sebeklam – Gatsby sní o věcech, jimž se realita nemůže vyrovnat, a divák tuší nelítostné vystřízlivění. Zkaženost společnosti nakonec vyplývá na povrch v okamžiku, kdy vychází najevo i pravda o malém Gatsbym, který ve strachu z obyčejnosti využil všeho, co svět nabízel, aby dosáhl svých cílů. Muž pohřbený pod masivní haldou načančané zeminy je opět vykopán, sebeklam rozprášen a realita, jež nemá nic společného se sny, se čile hlásí o slovo. Obrovské oči doktora Eckleburga vše vidí (ať již to znamená cokoli). Fitzgerald nebyl jediný, kdo ve 20. letech zahrabal morálku a tzv. americký sen jakožto společenské mrtvoly. Kniha i film reflektují naděje, strach i zklamání, tak patrné v DiCapriově hereckém projevu, který spěje od muže svírajícího otěže až k pasivní oběti a je tou nejzajímavější a nejvíce vzrušující částí celku, který dal režisér Luhrmann dohromady. Po jeho boku září především „vášnivý surovec“ Joel Edgerton a okouzlující Elizabeth Debicki. Luhrmann je mistrem jakoby dobové nálady a atmosféry, která mnoha barvami a melodiemi kreslí četné tváře snových amerických dvacátých let. Napodruhé proto musím zvýšit na pět.

Arnold řve podesáté „get to da choppa,“ perníkový dědek Banderas blábolí něco španělsky (víte, že ČR je největším producentem pervitinu v Evropě? – ne že by to s filmem nějak souviselo), do toho rakety, tanky, vrtulníky, vlaky, motorky, ..., počkat, i motorky?! (Ano, tušíte správně, někdo se skutečně inspiroval tím nejnabubřelejším akčním hnojem!) Nahodilý a zcela nekonzistentní kolotoč nabral s blížícím se finále takové obrátky, že jsem chvílemi skutečně nevěděl, kde mi hlava stojí. Asi mi to pak už přišlo až moc zbytečné a debilní, že už jsem se ani nesmál (trapné cirkusové momenty á la xXx a vizuální patlanice ve stylu F&F2 už na mne byly skutečně příliš). Nesmyslnost zápletky nechte plavat, válečné historky a „psychologizující“ intermezza také a přeneste se přes nudné náborové pasáže - to všechno už tu dřív bylo a pro mne nebyl problém něco takového v určitých případech skousnout. Pořádně se ale připravte, protože jste ještě zdaleka neviděli všechno. Režisér totiž evidentně v půlce ztratil nad projektem kontrolu a pustil se na kvalitativní horskou dráhu, kde jedinou konstantou zůstává kvantita - víc akce, víc hrdinů, víc masa na porážku, víc samoúčelnosti a... víc stupidity. Pouze té soudnosti a především skutečného konceptu se nedostává. Ale když toho na vás bude moc, dejte si pivko, chipsy a řekněte si: „Alespoň si ti kluci plesniví užili při natáčení dostatek srandy.“ Jako jsem to udělal já. P.S. Příště bych raději viděl Michaela Dudikoffa nebo Christophera Lamberta než všechna ta „cool“ mladá kuřata. :-(

Ještě před zhlédnutím filmu jsem se vybavil slovníkem a vyhledal si termín divergence. Vypadly mi matematické posloupnosti, oční osy, evoluční biologie, litosférické desky, ... Okamžitě mi došlo, že (ač jsem měl jisté tušení, že film nebude o teenagerech potýkajících se s problematikou rozestupu litosférických desek) takhle se příliš daleko nedostanu a na film se budu muset podívat, pokud chci zjistit, co autorka onou divergencí přesně myslí. Na film jsem se tedy podíval... a vzpomněl jsem si na divergentní myšlení z kurzů psychologie (a populárních knih Irvina Yaloma). Ač z filmu bylo patrné, že lidská psychika a její výzkum hrají ve vyprávění podstatnou úlohu, nedalo mi to, popadl jsem knižní předlohu a rychle ji prolétl, abych zjistil, jak velkou. Odpověď je, že dost velkou. Kniha smrdí na sto honů po Enderově hře a 1984, ale ze stejně velké části se opírá o psychologický výzkum – je vyprávěna pomocí „proudu vědomí“, což v tomto případě v podstatě znamená, že hlavní hrdinka v ich-formě vypráví příběh a čtenáře zásobuje neutuchajícím proudem svých myšlenek, což je ovšem pouze začátek autorčiny práce s psychologií postav. Postupně se dostáváme k užití behaviorismu, konkrétně k otevřené konfrontaci hlavní hrdinky s jejími fobiemi, která probíhá v jakémsi simulátoru, jehož účelem je eliminovat strach u subjektů, a to nadále v kombinaci s využitím poznatků ze sociální psychologie, především s „vymýváním mozků“, kdy jsou sociální skupina a obecné blaho kategoricky stavěny nad osobní touhy a potřeby (více např. v knize Obyčejní muži od Browninga). Výsledkem je dystopická budoucnost, kde hrstka kontroluje většinu pomocí důmyslné kombinace psychologických nástrojů (a následně i dalších prostředků), jež likvidují strach, emoce a z člověka činí nástroj zcela oddaný systému. Ona samotná dystopická budoucnost již nijak zvlášť zajímavá není, zajímavé je právě to, co jsem popsal výše – totiž jakými prostředky je této budoucnosti dosaženo. Poselstvím knihy pak je právě výzva k divergentnímu myšlení – k využití veškeré kapacity těla i ducha a vytvoření velkého množství nápadů a možností, totiž k neomezování se, otevřenosti a volbě. Film nepřekvapivě není tak podnětný, psychologická rovina je osekána (chybí především „proud vědomí“), je to hlavně pohnutá romantika v dystopické budoucnosti prokládaná eye candy akcí. Přesto má ale dospívání a vývoj hlavní hrdinky něco do sebe, především díky dobré a citlivé režii, která činí hrdinčinu cestu systémem relativně uvěřitelnou (Tris je výborně zahraná a nechybí ani ony zajímavé konfrontace s fobiemi) a poselství filmu uchopitelné. Samotný dystopický svět a jeho pravidla v porovnání s křivolakou cestou hlavní hrdinky a jejího „vrstevnatého boyfrienda“ již tak zajímavé a podnětné nejsou. Nakonec ale musím Divergenci označit za poměrně příjemné překvapení, které nabízí pár věcí k zamyšlení a pokoukání, přestože je stále poplatné svému teen publiku. 70%

Několik minut po velmi klidném a civilním seznamovacím úvodu, v němž se mi představil nas*aný Liam s cigárem v ruce, jsem zbystřil a napřímil svoji zkroucenou polohu, kterou obvykle (vždy) u počítače mívám, abych následně a téměř nahlas pronesl: "Není možné, aby byl tento film tak dobrý po celou dobu!" Skutečnost, že nakonec nebyl, nemění příliš na tom, že kvalitní scénář, režie i herecké výkony dělají z tohoto skromného kousku skvělou thrillerovou podívanou, kde napětí graduje až do stratosférických výšin (tj. tam, kde létají meteorologické balony, což je celkem vysoko). Ale Liam... především Liam je tady naprosto skvělý, živelně přirozený, střídající naprosto dynamicky několik hereckých poloh, přičemž i v sentimentálních momentech jsem mu to bez problémů baštil. Pouze... pouze ten závěr nevypadal jako z Letu číslo 93, ale spíš jako z Boeingu 747 v ohrožení, který mám sice velmi rád, ale sem se Kurt Russell věru nehodí, páč mrazivá atmosféra se v mžiku rozpadne v teplý akční "opárek" a ze stratosférických výšin je to bum bác rovnou na zem. Ale tolik to nevadí, hodinu jsem byl napjatý, věru, až k prasknutí!

Byť je Grandhotel nejspíš temnější než předchozí režisérovy počiny (neboť toto je místy skutečně velmi krutý a smutný film), smál jsem se víc než kdy jindy. Evropská zápletka filmu z mého úhlu pohledu určitě svědčí – Evropané (a Středoevropané obzvlášť) ví mnohé o zadupaných nadějích a zatuchlé nostalgii, a ačkoli Anderson nejspíš není bůhvíjakým znalcem evropské kultury a kontextu, zde se vskutku podařilo vzkřísit genia loci. Tleskám a v duchu i lehce smutně vzdychám.

Je nejspíš pravdou, že Chrám zkázy není pro každého milovníka filmů, a to ani dobrodružných, poněvadž je poctou určitým zaprášeným žánrovým figurám, motivům, atp., a tudíž i adaptací jistých, řekněme, pokleslých žánrů a žánrových variant minulého století. Poněvadž čtu komiksy a zajímá mne i jejich historie, nutně jsem narazil i na pulpové magazíny – dobrodružné či noirové, ale téměř v každém případě thrillerově až hororově laděné sešity druhé cenové kategorie z první poloviny minulého století - a na některé jejich slavné hrdiny, především jistého Doca Savage - chirurga, vědce, vynálezce, mistra bojových umění a filantropa s fotografickou pamětí (no prostě Jack of All Trades), který cestuje po zeměkouli, objevuje neobjevené a čelí ďábelským a nadpřirozeným nebezpečím všeho druhu. Musím říct, že tyhle plátky jsou občas solidní shity, kterým by se dnes každý soudný čtenář vyhnul kruhovým obloukem o vnitřním úhlu minimálně 180 stupňů a délce slušných pár stovek metrů. Jejich skutečná hodnota je, řekněme, historická, poněvadž se z nich lze (jako z každého literárního díla) dozvědět mnohé o době jejich vzniku. Doc Savage určitě není Indiana Jones z Chrámu zkázy, ale má s ním mnohé společné. Protože je Spielberg mistrem atmosféry, práce s fenomény a obrazu doby, je Chrám zkázy darem z nebes pro milovníky temného komiksu, pulpu i přepálených záhad. Aby byl obraz kompletní, odehrává se film v děsivém chrámu pod zemí, plném fanatiků, pastí a milionu vzájemně propletených chodeb, do kterého musí Doc, ehm, pardon, Indy proniknout a zase z něho zdrhnout, přičemž cestou osvobodí zajatce, získá poklad a zničí pevnost. Zároveň by uvnitř této pevnosti měla fungovat a v tomto případě také (skvěle!) funguje jistá jednota místa, času a děje, což filmu, jenž se odehrává v tomto uzavřeném prostoru s postavami bojujícími nedaleko od sebe na několika frontách za úspěch společného plánu, dodává neskutečnou porci dramatičnosti (vzpomeňte si na strhující eskapády Luka, Hana a jejich parťáků uvnitř Hvězdy smrti nebo úžasné dobrodružství Jamese Bonda v laboratoři doktora No). Tenhle koncept funguje a vždy fungovat bude, pokud bude převedený na plátno alespoň trochu zručně. Spielberg ani v tomto ohledu nezklamal, a tak nám naráz naservíroval dokonalé dobrodružství, jež dělá nevídanou čest všem svým předlohám, poví divákům něco o 30. letech minulého století, nezasvěcené zasvětí do prvotřídního pulpu a potěší vytříbenou filmařinou.

Clooneyho westerny mám rád - jeho osamělí a dávno zatracení hrdinové mne totiž nikdy nezklamou, ať už je režíruje (Den zrady), nebo sám hraje (tento případ).

Boardwalk Empire, Mad Men a další dramatické seriály zasazené do různých etap historie sklízí Zlaté Glóby. A když člověk sleduje perly, které stvořil František Filip, od Sňatků z rozumu, přes F. L. Věka, Byl jednou jeden dům až po Cirkus Humberto, může se jen spokojeně usmívat s vědomím, že jedny z nejlepších historických seriálů vůbec vznikly i na českém území a mohly by o tyto ceny hrdě bojovat také. František Filip byl skutečným titánem české seriálové tvorby, jeho vrstevnatá díla vynikají ohromným přesahem, který diváci stále rozpoznají, a neuvěřitelně silnou atmosférou. F. L. Věk mimo jiné vyniká též promakanou psychologií postav, kdy jediné slovo nebo gesto nepřijde nazmar, a každý jako by vedl dialog s druhým jako zároveň sám se sebou. Často to připomíná až dialektické cvičení, kdy má ale každý ze zúčastněných vlastní logiku, které se drží a která vyplývá za všech těch sociálních faktorů, kterých je na každém kroku přehršel - narazíme tak na vzdělaného, ale omezeného sedláka, nevzdělaného, ale vnímavého sedláka, vlasteneckého a vzdělaného sedláka, ... (a to jsem ještě nevyjmenoval ani všechny sedláky!). F. L. Věk je na seriálové poměry skutečně nebývale epický, neboť na výpravě se měrou vrchovatou podílejí snad všechny složky díla, jako například fenomenální hudba s nezapomenutelným ústředním motivem. Nevadí a nejde o to, že F. L. Věk je značně zidealizovaný; je totiž skvělé, že nabízí netradičně detailní až puntičkářský a zároveň velmi osobitý pohled na jednu etapu české historie, kterou vypráví po svém (a po "jiráskovsku"), a to "po svém" myslím i formálně, poněvadž černá a bílá prohlubuje dramatičnost mnoha pamětihodných momentů (režisér uměl skvěle pracovat například se světlem a stínem). No dobře, dobře, už končím...

Na tento dokument jsem se mimořádně těšil a vyhlédl jsem si ho s několikadenním předstihem, což u mne u televizních pořadů obecně nebývá zvykem. Harpyji jsem nikdy v zoo neviděl, nikdy jsem vlastně ani nevěděl, jak přesně vypadá (z několika fotografií v encyklopedii si člověk moc věrný obrázek neudělá). Ale pamatuji si, jak mi harpyje, tedy ty antické a středověké bájné harpyje, od dětství připadaly děsivé. Nemálo strašidelné mi připadaly i jejich reálné jmenovkyně z pralesů, které z větví strhávají malé chlupaté človíčky. Dokument mě překvapil a potěšil - skutečně jsem neočekával časosběrný dokument o rodince harpyjí, který chytře a dostatečně rovnoměrně dávkuje emoce a zajímavé reálie, vše je zajímavě nasnímané a se zainteresovaným komentářem, ale taková je už BBC, jejíž dokumenty dokáží strhnout jak po vizuální, tak po obsahové stránce. Po odvysílání dokumentu mi ty pralesní harpyje stále připadají děsivé, ale teď se s nimi bojím rád ;-).

Hezký a velmi důvtipný dobrodružný příběh, taková alternativní obdoba Indiany Jonese, která se ale inspirovala poněkud jinými médii, kulty a hrdiny doby, kterou představuje, totiž konce 30. let 20. století. Je zde spousta věcí tak nějak „klasicky“ hollywoodsky pojatých, ale svým vizuálním zpracováním a zdrojem inspirace zároveň velice originálních. Podobně jako Indiana Jones, i Svět zítřka ignoruje nebo překrucuje konkrétní pozitivní detaily a následně je důvtipně využívá, jak se mu hodí, ovšem v mnohem větší míře než fiktivní archeolog (např. Kapitán létá v legendárním Mustangu, s nímž ovšem trefí některé věci neskutečně přesně a následně se s ním dokonce ponoří i pod vodu, Polly ale naopak fotí naprosto obyčejným starým Argusem, protože scénář vyžadoval, aby měla omezený počet snímků a fotoaparát vybavený nasazovací krytkou, zde se tedy konkrétní detail hodil v nezměněné podobě, atd.), ale, co je asi nejdůležitější, film zaujímá jakoby jasné místo v kontextu období konce 30. let, do něhož je jednoznačně zasazen, a připomíná tak řadu věcí, které tehdy frčely, formovaly veřejné mínění a hrály zásadní roli ve významných událostech. Proto má hodně společného s dieselpunkem nebo pulpovými magazíny. Pravda, filmy takhle nejspíš nikdy nevypadaly, zato právě dieselpunkové koncepty nebo pulpová grafika 30. let vypadaly přesně takto. Svět zítřka se navíc hojně inspiruje stylem art deco (architektura, design automobilů, nábytek), který skvěle dokresluje atmosféru 30. let. K tomu si připočtěte nesmírně zábavné a starosvětsky nevinné popichování postav, hrdinného kapitána jako z dobových vlasteneckých seriálů, oprsklou fotografku-podvodnici trochu jako z nějakého noirového filmu a geniálního vědátora s megalomanským plánem a dostanete film, který skutečně působí dojmem, že k nám doputoval z doby vpředvečer vypuknutí druhé světové války a uvědoměle míchá dobovou kulturu a diskurs. Co mi připadá trochu nedobové a co osobně moc nechápu, je pojetí padoucha – od něho přichází morální apel a zároveň trochu paradoxně i zkáza. Těžko říci, z čeho přesně usuzuje, že lidstvo míří k sebezničení, ale zdálo se mi, že chrání planetu před sebou a sobě podobnými, což by tedy bylo hodně uvědomělé a citlivé, ale jeho řešení je na druhou stranu neskutečně nesoucitné a nekompromisní. Ale dejme tomu. Filmová myšlenka totiž možná zní takto: militarizace světa (Británie tady má stále tu svoji obrovskou flotilu, i když ne na moři, ale ve vzduchu), která spěje k technokracii a maximální efektivitě státního aparátu, vede v důsledku ke skepsi a hledání vnitřního míru, který posléze mnozí nacházejí v návratu k přírodě (Himálaj) nebo k náboženství (případně je jim v nějakém směru náboženství inspirací). Svět zítřka pro mne byl zkrátka velice zábavným, zajímavým (bavilo mne se v něm lovit) a ve výsledku i velice koherentním a vizuálně originálním filmem.