Kali4

Je smutné, že si divák neodnese ani žádné ponaučení, poněvadž po právní stránce je to celé nesmysl (např. při řízení s na první pohled mentálně zaostalou ženou si předem nikdo evidentně nevyžádal posudek psychiatra a psychologa, jindy se zase kašle na majetkové poměry, no a řízení probíhají vesele dál, návodné otázky padají jedna na druhou a všichni se stále blbě ksichtí). Tak si říkám, když už se postavy chovají nesmyslně, scénáře vlastně celkově nestojí za nic, někteří herci svými ochotnickými výkony vyloženě ruší a chybí tomu i ona přidaná hodnota v podobě ponaučení z aplikace reálné procesní praxe, jaký měl celý tento projekt vlastně smysl? Že bude pořad naší veřejnoprávní televize horší než konkurenční Súdna sieň, kterou vysílá komerční TV JOJ, to bych se věru nenadál. Tam jsem se alespoň pořádně zasmál (tímto dělám nepokrytou reklamu oné výše jmenované slovenské "nádheře").

Francouzi mne svým uměním točit emotivní a kultivovaná (rozumějte nepodbízivá, přirozená a stále velmi poutavá) dramata nepřestávají překvapovat až fascinovat. Film Nelly a pan Arnaud je brilantním vítězstvím filmařského rozumu a pokory nad filmařskou pýchou. Nepatrný až potlačený režijní styl (neupozorňuje na sebe, poněvadž je zde pouze pro příběh), triumf scénáře a přesvědčivý herecký minimalismus, kdy je postava příběhu středobodem všeho, dohromady vytváří atmosféru dokonalé intimity a pocit téměř osobního sepětí s divákem, jimž v soudobé kinematografii není rovno. Možná je to mnou, možná se mýlím, možná si jen něco namlouvám, ale takové filmy se už netočí.

Japonská kultura dostala svého filmového Van Helsinga, podobně slátaného a zručně udělaného, jen pro mne osobně poněkud méně zábavného. Délka by u takového dobře natočeného a exotickými atrakcemi nabitého snímku normálně neměla být problém... takže v čem je tedy ten problém? V nedostatku nadhledu a sebereflexe, no a v Keanu Reevesovi. Ten chlap je totální dřevo, které filmem projde s pokerovým ksichtem a úspěšně potápí veškerou snahu o emoce. Ve filmu je totiž spousta scén (a některé jsou velmi dlouhé), jejichž účelem je vyloženě zprostředkovat divákům citovou vazbu k jeho postavě, neboť soucit s jeho Kaiem je pro film nesmírně důležitý. Vytvoření tohoto citového "mostu" se jim tudíž v důsledku nedaří, a proto působí až zbytečně, jako by téměř kradly místo zábavným atrakcím. 47 Róninů se od samého počátku snaží být nejen exotickou, fantazií nabitou a s fantazií natočenou podívanou, ale i citlivým a dramatickým velkofilmem, v čemž však bohužel selhává. Jasně, není to jen chyba Reevese, ale i toporných dialogů, které mezi sebou některé postavy vedou. Ale emoce tak nějak chybí v uslzených princezniných a především v Reevesových scénách, když Kai jen monotónně a n-e-s-m-í-r-n-ě p-o-m-a-l-u odříkává to své, jako by kolem něho nebyl nikdo, koho se to týká (myslím si, že alespoň občas poznám rozdíl mezi úsporným a špatným herectvím - tohle možná bylo úsporné, ale navíc určitě i špatné; alespoň že scény s flexibilnějším Ôishim mají nějakou sílu, a naštěstí jich také není málo). Proto nakonec mnoho poeticky laděných a na pohled hezkých scén vyznívá do prázdna, až časem trochu nudí. Pověstný hřebíček do mrtvými city naplněné rakve (dej jim Pán Bůh věčnou slávu) zatloukl natahovaný závěr s nádechem tak trochu baladické romance, který je úplně hluchý a jaksi kazí už tak pošramocený dojem. Jinak Vám možná budou některé věci trochu povědomé: na scénáři se podílel Hossein Amini, který už dříve spoluvytvářel rozmáchlá vyprávění, jimž chyběl nadhled a sebereflexe; kostýmy dělala Penny Rose zodpovědná za Piráty z Karibiku, což je hodně patrné na ostrově nemálo připomínajícím proslulou Tortugu; hudbu zase složil Ilan Eshkeri, který nechá sem tam vzpomenout třeba na Zimmerovy mocné smyčce (nejen ty z Posledního samuraje). Celkově je 47 Róninů zručně natočený a především velice povědomý film, což je pro běžného diváka, jakým jsem i já, dobře. Bavil jsem se, to jó, ale bohužel ze zřejmých, výše uvedených důvodů méně, než jsem čekal.

Nečekejte víc, než Vám film může dát. Zlodějka knih je pohádka. Pravda, odehrává se za druhé světové války, důsledkem čehož je do vyprávění místy vnesena syrovost reálného světa, přesto je však poctivou pohádkou, které nechybí správné ingredience pro to, aby byla ve svém žánru nikoli dobrou, nýbrž přímo vynikající záležitostí. Moralizuje a odříkává, a to hodně, ale zároveň se pyšní tím, čím se mohou pochlubit také ty nejlepší české pohádky (i když to nerozdává tak štědře), totiž nadhledem a lehkostí vyprávění (místy mi možná chybělo už jen to, aby se hrdinka podívala do kamery a lišácky mrkla; dokonale jsem si ale nakonec vystačil se slovy: "Já nekradu, jen si půjčuju!"). I když je válka a vše se bortí, dětská hrdinka i v největším zmatku nakonec sáhne po knize, a to je možná právě ta nevinnost mládí a chuť žít i s vědomím, že ve světě jsou horší a důležitější věci než krádež jedné dvou knih. Sophie Nélisse je famózní, na jedné straně nevinná a naivní, na druhé dospělá v tom smyslu, že vidí věci průzračně čistě a jasně, díky čemuž je dokáže pojmenovat, avšak ještě ne úplně posoudit v celkovém kontextu. Knihy zde hrají roli, pouze možná trochu menší, než by leckdo dle názvu očekával. Jsou nicméně klíčovým a rozlišovacím nástrojem vyprávění a též nezbytným atributem hlavní hrdinky. S prostředím a zápletkou skvěle koresponduje i vypravěč (neznámý a zároveň všem známý), který sice trefně komentuje dění, ale zároveň jakoby dotváří rámec příběhu, který ale podle mě stejně vytvořený je. Proto mi možná přišel trochu zbytečný. Závěrem musím říct, že Geoffrey Rush si loni (v roce 2013 :-)) vybíral zajímavé, poklidně plynoucí projekty, u kterých mi bylo obecně dobře, za což mu patří můj dík, neboť bez vědomí jeho přítomnosti (či v případě jeho úplné nepřítomnosti) bych je nejspíš opomněl.

No, tak s mrzkými a ubohými sviněmi se nám letos roztrhl pytel, všechny (obě) vypráví své příběhy, všechny (obě) nás tak trochu tahají za fusekli a jedna je lépe zahraná než druhá. Po McAvoyově upocené schizofrenní příšeře je tu ale mnohem serióznější defraudant a feťák, ze kterého mi (bohužel nebo bohudík) nebylo špatně, ale s nímž jsem se fakt skvěle a nezávazně pobavil (při některých eskapádách jsem smíchy skoro padal ze židle). Ze začátku mi to nedalo a hledal jsem nějakou podprahovou myšlenku, pak jsem si však nafackoval a zanadával sám sobě do idiotů, neboť o tom podle mě Vlk vůbec není. Jo, je tu pár narážek na jiné (nemálo slavné) filmy, ale cílem bylo (nejspíš) pobavit, stylově, dráždivě, odvážně, navíc s partou famózních herců za zády (DiCaprio, Hill, McConaughey, Chandler i můj osobní favorit, superslizký Dujardin). Scorsese natočil film o chlápkovi, který neměl dost a stále překračoval hranice, což ho stálo hodně, ale nikdy ne dost. Nerad a málokdy hodnotím slova a myšlenky ve filmu vyslovené, páč si myslím, že každý tvůrce má nějaký důvod, že říká, co říká (ať je mi Belfortova kvazi-filozofie sebevíc nepříjemná), ale musím zároveň říct – bylo skvělé Jordana sledovat, když byl na vrcholu, ale možná ještě slastnější bylo sledovat, jak se pomalu hroutí a padá dolů. Co mi přišlo mimo jiné zajímavé, že slova jako „kapitalismus“ a „zločin“ zde téměř splývají a jen těžko je lze místy rozlišit, až je z každého investičního makléře kriminálník, případně ze Švýcarska pračka na prachy, což ale film v některých pasážích (možná?) reflektuje, např. ve scéně v restauraci. Scorsese ale nehodnotí, on prostě jen vytáhl to, co je s námi od počátku věků, totiž lži a špínu, a to doslova zpod svícnu, kde je největší tma, aby je každý viděl na normálním denním světle, a udělal to s výřečností a umem sobě vlastními. Leč Oscar raději pro McAvoyovu řádně vrstevnatou příšeru (sorry, Leo ;-)).

Nuda. Nevím, co tím chtěl rejža říct, když už to všechno řekl v Království, a to navíc řemeslně lépe a mnohem více chytře.

Pohádka tisíce gest, v níž by se děje nedořezal. Je tu asi sto plus jedna postava, každá má svoji čest, kterou musí obhájit nebo o ní alespoň dlouze blábolit, a na zápletku už jaksi nezbyl čas ani místo. Ale je to koukatelné, i když si už deset minut po skončení na nic z toho ani nevzpomenete.

Francouzi rádi cpou milostný art do svých thrillerů a kriminálek horem dolem, až postavám seberou motivace, duši a nakonec i mozek. Zbudou jen prázdné figurky v prázdném bludišti a matná představa, že kdysi kdesi možná byla a možná nebyla zajímavá kriminálka...

Nedávno zemřel Mandela, tak jsem si tak trochu na jeho počest pustil Elysium. Kdo čeká District 9 ve velkém (jako já), dočká se, pouze zde nejsou vyděděnci emzáci, ale rovnou celá planeta Země, a děj je mnohem přímočařejší a prozaičtější. Blomkamp tak trochu potvrdil, že je z JAR a nesnáší segregaci a další bulšity s ní spojené. Nebudu se dlouze rozepisovat, jak moc je ve filmu kritizován apartheid a jak moc socialistické zdejší hlavní myšlenky jsou, to je pro mě každopádně vedlejší. Jen potěšeně poznamenám, že je fajn vědět, s kým mám tu čest, protože Blomkamp zanechává jednoznačný rukopis. Děj je jednoduchý, přímočarý, pěkně odsýpá, má hutný úvod a jasně vymezené dobro a zlo - zkrátka člověk okamžitě ví, na čem je, což je pro film s jednoduchým, ale úderným poselstvím důležité. Všechno je snímáno přehledně, neměl jsem vůbec žádné problémy s orientací, bylo tu hodně krve a prachu, vše podbarvené opět velmi důraznou a výraznou hudbou a opepřené naturalistickými detaily - zde opět vše plně koresponduje s hlavní ideou. Rejža si evidentně libuje v lehce kyberpunkových prvcích (robotické kusy těl, mechanizovaná dystopie a takové ty věci) a všemožných vznášedlech a vesmírných lodích, vzlétajících, přistávajících i přelétávajících, a je to, řekl bych, taková jeho úchylka, která mu vždy pěkně šla a on ji umí ve svých filmech dobře prodat. Takže pár slov závěrem: Domnívám se, že v tomto případě není ani tak důležité, CO film říká, ale JAK to říká, poněvadž Elysium je jako jeho myšlenka - jednoduché a velice úderné.

[Klasická projekce v původním znění s titulky] Je mi sympatické, když pohádka dokáže místy překvapit, troufale zpochybní lásku na první pohled a tradiční romantickou linku "holka-kluk" ještě troufaleji zatlačí do pozadí, anebo ji případně úplně eliminuje (Rebelka). Když pominu skutečnost, že jsou některé postavy praštěné a poměrně nezajímavé a chtělo by to zapracovat na jejich motivacích, poněvadž některé aspekty jejich chování a jednání jednoduše nedávají smysl, tak se mi na to sesterské zápolení a též hlas zdravého selského rozumu, který překvapivě z úst postav sem tam zazní, dobře koukalo. A hlavní ženské tu alespoň nevypadají, že jim je osm, páč právě duševní i fyzická nevyzrálost Lociky pro mne činila celou romantickou zápletku v Tangled poněkud nevěrohodnou. V pojetí samotných vztahů je Frozen, myslím, o kus dál.