Molly

Tuhle Kulku v Bibli si střežím jako poklad - díky ní se totiž můžu kdykoliv vracet v čase a znovu a znovu zažívat opojnou atmosféru světového American Idiot tour. Green Day zde dokazují, že koncerty nejsou jenom o hudbě a že hudba není jenom o melodiích a textech. Bullet in a Bible mi vždycky připomene, proč mám tyhle kalifornský punkrockery tak moc ráda. Bonusy: záběry ze zákulisí, BJovo odhalené pozadí (dokonce 2x:-)), Trého hlášky. "Proč nejsou dneska na obloze žádný mraky?" "Protože bůh chce vidět svoji oblíbenou kapelu." Hell yeah! :-)

S Croweovými filmy to mám těžké - čekám od nich hodně. Jeho Singles či Na pokraji slávy jsou mými životabudiči, vždycky mě dokážou zahřát u srdce. Pak je tu Vanilkové nebe, které bylo... no, přiznám to, velkým zklamáním. Elizabethtown stojí někde mezi - nepostrádá Croweovu poetiku, vtipné dialogy ani skvělou hudbu, zato tam ale chybí to něco, co ve vás zanechá hlubší stopu a pocit uspokojení z filmu, který byl pro tvůrce něčím mnohem víc než jen prací. Bohužel, tak to cítím... Tak příště, Camerone, pořád v tebe věřím!:-)

Rok a půl mi trvalo, než jsem se odhodlala Ženu ve vodě zkouknout. Ne že bych dala na kritické ohlasy, ale tak nějak jsem cítila, že ještě nenastal ten správný čas. Shyamalana mám moc ráda, obdivuju, jak se v každém svém filmu snaží být invenční, jeho scénáře jsou netuctové, závěrečné pointy ohromující. Žena ve vodě je jiná, vnímám ji hlavně jako pohádku pro režisérovy děti i jeho samotného. Ať si říká, kdo chce, co chce, příběh je velmi silný a nad tím, jak rychle všichni hlavní postavě uvěřili nebo z čeho kluk vyčetl proroctví, se odmítám pozastavovat, protože, jak už bylo řečeno, je to pohádka. A Freddy Rodríguez posilující jenom polovinu těla je pak třešničkou na tomhle kouzelném dortu made by Mr. Shy:-)

Když se vám zdá, že je svět vzhůru nohama, stačí nasadit sluchátka, nechat se unášet hudbou a všechno zlé je hned snesitelnější. To je pravda, za kterou se můžu postavit. Podobné poselství má i August Rush, půvabný snímek o tom, že slyšet není totéž co poslouchat. Freddie Highmore je zatraceně šikovný kluk, jeho kariéru budu sledovat a doufat, že nedopadne jako většina dětských hvězd. Jonathan Rhys Meyers dokazuje, že mu role rockera sluší nejlépe a konečně taky zpívá. Nechápu, proč mu (nebo spíš mně?:-)) to nebylo dopřáno i v Sametové extázi, kde nazpíval jen polovinu partů ze svého filmového repertoáru. Ano, možná je příběh přitažený za vlasy, ale já na to kašlu, už pro to krásné poselství, výbornou hudbu a sympatické herce. Scény, kdy se jednotlivá hudební čísla ústředního páru prolínají, aby symbolizovaly splynutí duší, patří k těm, které mi spolehlivě přivodí husí kůži.

No, čistých sto procent to není (například za závěrečnou proměnu uťápnuté hlavní hrdinky v Sarah Mstitelku by scénárista zasloužil vytahat za uši), ale nemůžu dát míň, už proto, že jsem dlouho u hororu neměla takový bobky:-) Prostředí jeskyně je správně klaustrofobní, lekačky spolehlivě fungují a po celou dobu panuje ve filmu zlověstná atmosféra a vám je jasné, že něco visí ve vzduchu, respektive číhá v jeskyni. A jen tak mimochodem, návštěvu všech temných zákoutí odkládám na neurčito:-)

Ian Curtis. Zpěvák a textař. Člověk. Control je jeho biografií, mnohem víc je však poctou jeho osobnosti a talentu. Režisér Corbijn nabízí jedinečnou možnost nahlédnout do Curtisovy rozervané duše zmítané láskou a nenávistí, bolestí, depresemi a strachem z vážné nemoci. Přijměte tu nabídku, nebudete litovat.

Film o legendárním písničkáři v režii Todda Haynese, ktery mě dostal do kolen svou Sametovou extázi? Těšila jsem se jako malé dítě na zmrzlinu. Tentokrát mě však pan režisér trochu zklamal, i když svůj rukopis nezapře. Ano, bylo to originální, nápadité, ale také zdlouhavé a místy i zmatečné, v ději jsem se ztrácela, ale snad to bylo tím, že Dylanův životopis opravdu nastudovaný nemám. Takže mhouřím obě oči, dávám za 4*, a těším se, jakou hudební etapu si Haynes vezme do parády příště.

Je málo filmů, které vám zalezou pod kůži tak hluboko, že ani pár dní nestačí, abyste se z jejich krásy vzpamatovali. Ale jsou takové. Útěk do divočiny je pro mě ale mnohem víc - kůže mu nestačila, rovnou zaútočil na kosti, prostoupil mým tělem a hlavě teď nedá spát. Co knížka neobsáhla, dokázal film. Ukázal mi místa, která v životě nespatřím, vzal mě na výlet do krásné divočiny, která je nemilosrdná. Mistrovské dílo.

Kriminálku Miami jsem mívala docela ráda, v úterý večer mě dokázala celkem zabavit, ale čeho je moc, toho je příliš - od jisté doby už nemůžu to dobrotisko v hlavní úloze ani vidět - Horatio Caine je výborný policista, empatický člověk, který soucítí s obětmi a se zločinci vždycky zatočí. Navíc jako šéf oddělení vždy stojí za svými podřízenými, kvůli kterým neváhá dát všanc svůj odznak. Zavolejte mu uprostřed noci, když nemůžete spát, on vám přijde zazpívat ukolébavku. Prostě postava jak z reálu. Takový Mitch Buchannon, ale bez plavek. A já říkám ne a ne a ne.

Už dlouho mě žádný film nepohladil po duši tak něžně. Zbožňuju rockery, co na tom, že zde je jim kolem padesátky. Tenhle reunion stál za to, finále bylo dojemné a grandiózní. Bůh má sedmdesátý léta rád... Můžu jen litovat, že mi nebylo dáno je taky prožít;-)