NinadeL

Dobrý hudební film ze zákulisí country, díky hereckému obsazení atraktivní i pro ty, kteří raději poslouchají něco jiného. Jeff Bridges, Maggie Gyllenhaal a Colin Farrell jsou naprosto dokonalí.

České romantické komedie s Petrou Hřebíčkovou jsou plné kýče, o něco horší jsou ty s Annou Polívkovou a ty úplně nejhorší jsou s Hanou Vagnerovou. Takhle prosté to je.

Při poloviční délce by to byla učiněná nádhera. Takto se radost a opakované nadšení z Vlastníků nekonalo.

1/2 Krátce po Elvisově smrti zkrátka musel vzniknout životopis. A tento není špatný, je klasicky sedmdesátkově pomalý, ale casting je fajn a celý ten příběh dává smysl.

Všichni známe ty parazitující příběhy na celebritách, ale pokusit se s nulovým rozpočtem natočit film o mladistvém bodyguardovi Elvise? No, bylo to zbytečné.

Jeden z těch špatných westernů, ze kterých si tak nádherně udělal srandu Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu. Presley natočil hodně dobrého v různých žánrech, ale Charro! byl naprostý omyl.

Edgar Rice Burroughs proslul jako autor Tarzana a Princezny z Marsu. První film podle jeho románu byl natočen v roce 1917, šlo o adaptaci časopiseckého seriálu The Lad and the Lion (1917); a hned od příštího roku se začala psát historie jeho tarzanovských filmů a (filmových) seriálů. Jen do konce němé éry bylo natočeno 8 tarzanovských projektů. Do roku 1921 to byly tři filmy a dva seriály, které pokryly mnohé z Tarzanových dobrodružství, včetně příhod jeho syna. Není proto nijak náročné pochopit, že další velkofilm, Tarzan and the Golden Lion, chystaný po menší pauze pro rok 1927, nehledal cestu na začátek celého fenoménu, ale zvolil jako předlohu stejnojmenný 9. román (vydaný knižně 1923). Tarzana si zahrál James Pierce, který po filmu udělal štěstí jako manžel Burroughsovy dcery Joan, po jejímž boku pak pokračoval jako Tarzan v rozhlasovém seriálu ve 30. letech (Joan samozřejmě hrála Jane). V tomto filmu mají velký prostor také Tarzanova sestra Betty a její Jack Bradley, což je skvělé. Herce navíc doprovázejí výborně vycvičená zvířata. Celkově se jedná o vysloveně příjemný zážitek. Skvostné kostýmy, napětí, bezchybné obsazení (Edna Murphy, Dorothy Dunbar, pod nánosem líčidel Boris Karloff). Tehdejší diváci neměli po tak dobrém zážitku dost a tak hned v dalších letech dostali dva nové seriály Tarzan the Mighty (1928), Tarzan the Tiger (1929) a pak už přišel zvukový Tarzan.

Veronika Decides to Die podle Coelha je ve výsledku stejný film jako The Fault in Our Stars podle Greena. Ždímá emoce naprosto podle stejného mustru.

Errol Flynn bohužel není natolik zdomácnělým jménem v našich končinách, aby jeho životopis (jeden z mnoha) jakkoli zásadně rezonoval. Nicméně pro znalce klasického Hollywoodu je The Last of Robin Hood vcelku lahůdka. Sledujeme poslední roky před smrtí slavného filantropa a dobrodruha po boku jeho poslední přítelkyně, mladistvé Beverly Aadland. Ten vztah by i dnes lehce pohoršoval, konečně nabízená paralela s Lolitou Nabokova není příliš daleko (Kubrickův film vznikal v době veřejného skandálu a premiéru měl krátce po Flynnově smrti). Co je skutečně zajímavé, je to, že scénář vycházel ze dvou knih vydaných po Flynnově smrti - z jeho otevřených memoárů My Wicked, Wicked Ways a z neméně skandální knihy jeho skoro tchýně Flo Aadland The Big Love. V 60. letech vycházely fakt neskutečné texty parazitující na továrně na sny. Další pecka je obsazení Kevina Klinea do hlavní role, který už v Chaplinovi (1992) hrál Douglase Fairbankse, na kterého Errol Flynn svou kariérou navazoval, a ve filmu De-Lovely (2004) se zas proměnil do hudebního skladatele Cole Portera. Tolik výrazných současníků nechat hrát jediným hercem je minimálně perverzní rozhodnutí, to se musí nechat. A samozřejmě o hereckých koncertech Dakoty Fanning a Susan Sarandon v rolích Aadlandových není nutné pochybovat. Slušná lekce z mnoha oborů, rozhodně film inspirující k zamyšlení.

70. léta byla zvláštní érou přerodu, různá velká témata minulé dekády usnula, ale pořád byli aktivní tací, kteří se stali legendami už za svého života. Legendy předchozích let, které točily živáky, protože televize konečně přišla na to, že různé události je nutné sdílet a zakonzervovat pro budoucí generace. A takto v listopadu 1972 natočila svůj definitivní koncert Marlene Dietrich a hned na to, v lednu 1973 přišla Elvisova show určená pro celý svět. A ty záznamy jsou od té doby adorovány víc a víc a zřejmě budou navždy.