KrajicHlad

Fingovaná jízda na koni je neskutečná zhovadilost, jež dokonale ilustruje molitanovo-pribináčkovou pachuť tohoto „dobrodružného“ výtvoru.

Jarda Jaroš (Pavel Zedníček), líčící vějičku na Hanku Duškovou (Veronika Gajerová): „To je totiž erotickej film, i když řeší ekologický problém. Ale forma... forma, ta je muzikálová.“ (4. díl: Výhra, cca 30. min.) Inu, zlatý hřeb herecké kariéry Pavla Zedníčka…

Kamera, kam pohlédnete. Dokonce i chvíle, která by měla být úzce soukromá, setkání s matkou, je jejím mnohookem přímo vyzděna. Není však klíčová. Prostor pro tu rozhodující nalezneme všude kolem této pasáže. A s nepřekonatelnou krutostí se tne do živého: Lze beztrestně uzmout samotu někoho jiného? Učinit ji veřejnou? Nejzazší mez vůbec. Samota má právo patřit jenom nám samým. Je potom divu, že se ptáci té Její nedovedou odpoutat?

Vnímavé a poodhalující. Touhu po nedosažitelném, touhu po splynutí. / Míjení času - úkryt harmonie - zde ilustrované proměnlivými tvářemi hladiny jezera a vůbec promluvou krajiny narušuje promluva lidská. Ne však každá, ze všech jen ta jediná, jež zabírá pouze nicotný zlomek stopáže filmu, dovolává se lidského rozumu a jednoznačně odvrhuje nitku mýtů a pověstí vedoucí k Tajemství. Věří ale její původkyně skutečně cele tomu, co říká? Kamera, která zůstává na místě o něco déle, zaznamenává rozdrolení slov, nejistotu, až smutný pohled. / Co vlastně může pomoci přiblížit? Přijetí odkazu. Pak se člověk může stát slovem z věty toho místa, jeho neoddělitelnou součástí. / A zvon? Záleží na tom?

Pocta osamělému vytrženému muži, který zapomenutému věnoval svou pozornost, a poskytoval mu tak odraz věčnosti. Film mu oplácí týmž. Cenné je zobrazení nálezu nového domova ač existujícího uprostřed lidí, zároveň liduprostého, světa skrývajícího se v sutinách za zatlučenými dveřmi. V závěru zasazená temně ironická rána znemožňující případným nástupcům nalezení nevědomé kontinuity palčivě bolí…

Lidské teorie… Lopotné snování terminologií, obezřetné navažování slov a pak obavy, aby vše prošlo sítem - obdivuhodné, ale zároveň v kontextu tajů života a věků směšné... Verbální příval v podání účinkujících vědců ostře rámuje mlčenlivý kout rozpaků, do nějž je Feďa zahnán otázkami dotýkajícími se přesahu lidského života, dobra a zla. O podobě světa, který je mu blízký, má ovšem obdivuhodně jasno. Dokazuje to závěrečnými slovy, jimiž dává na frak všem, kdo zaměňují prostotu se sprostotou.

V souvislosti s tvorbou Audria Stonyse na mě dosud nejvýrazněji tlouklo, jak omezující a křečovitá je snaha za každou cenu přisuzovat pozici na škále od pěti k odpadu. Tentokrát nechci. Neregių žemė odleptává svou křehkostí dokonce i slova. Možná se jejich cesta zcela odmyslí, než lopotně dosmolím tento komentář… / Ta jedna slza z očí-neočí a pohled dobytčete ukrývají to podstatné: vědomí řádu i malichernosti pokusů vystoupat výš, než kam umožňuje komín. Proti hluku, který se zařezává tak, až odmazává svoji přítomnost, a masu jako surovině vnímané ve veletunách klade skřípění nepromazaného vozítka na ruční pohon, tušený zvuk česání vlasů před spaním či rytmické chroupání sena v osamoceném polorozpadlém chlévě... A naštěstí také ví, že jakmile dosáhneme horizontu, dojde k proměně. / Audrie, děkuji.

Kdybych se plátnu „Skrydis per Lietuva“ nepokoušel odkrýt cípy, odbyl bych komentář plácnutím tohoto typu: „Chyběla tomu jen litevská hymna a vysílání v tamější televizi veřejné služby stejně jako u slovenského předobrazu.“ Neudělám to. Skrydis si to nezaslouží. Především proto, že je ve srovnání s vysílacím outrem STV jako lidský výtvor nesrovnatelně blíže lidem. Nezůstává jako nezúčastněný pozorovatel v nedotknutelných výšinách, z nichž lze z člověka spatřit pouhé doklady jeho působení, je schopen přijímat také lidskou perspektivu (skvělá práce s relativizací tempa při její proměně!). Převažující výška letu potom připíná člověku vytoužená křídla – přitom jej nekrade Zemi – a ve spojení s pokorným minimalistickým hudebním odrazem skýtá prostor k ponoru.

Mno, jak to sesumírovat? Na "I´m coming home" příliš ulpívá lepkavá didaktičnost, nenajdete ji jen v závěru (viz swamp). Všudypřítomné protialkoholické bububu, nacházející svůj vrchol v přehlídce stavů opilosti a jejich důsledků, ale naštěstí vyvažuje slibná kamera a obdivuhodné sladění obrazové stránky s výtečně volenou hudbou. Pokud to už náhodou neudělal, měl by Marek Vohryzka začít přemýšlet o točbě videoklipů. Nepochybuji, že by stály za to.

Jak ukotvit vzpomínku na lidi, místa, předměty, k nimž máme vztah a jež už v životě neuvidíme? Paměť umí být vykutálený alibista… Gyula Nemes minulost lapil po svém. Adekvátně ku tváři kolonie, kterou už dávno opustil čas, a stínů jejich obyvatel volí záběry zaprášené, jako z dob prvních domácích kamer a jejich lačných majitelů ještě tak tak stačících zachovat pro budoucnost pomíjející objekty vlastních citů. Lze slyšet chod přístroje a to, co vidíme, přiznává všechny nešvary těchto prastarých soukromých poct. Máme tu čest být u toho, když se rodí dychtivě snímané budoucí vzpomínky bludného amatérského kameramana z první půle dvacátého století, krve naší krve... Tíže zmaru doléhá i na zvukové ilustrátory - vesnickou kutálku marně zápasící s Beethovenem - a film--