KrajicHlad

sekera mlhy / odtíná slova od úst / uvnitř trhají

Univerzální poselství − vše objímající úcta k člověku, smířlivé mezigeneračně, obecně lidsky i konfesně, prosté, avšak mocné. Byl jsem unešen. Přece jen ale mám pár otazníků. Do jaké míry je podoba filmu utvořena z osobních pohnutek autorů, jejich smýšlení a cítění a nakolik bylo použito kalkulu? Tedy jak ve snaze získat více (nejaponského) diváctva − byť jde o tematiku, již zejména lidé prorezlí současnou západní degenerací hodnot vytěsňují − či dokonce euroamerická filmová ocenění? Napadají mě dva příklady filmů, jež obdržely Oskara za "nejlepší cizojazyčný film", „Kolja“ a „Život je krásný“, o nichž také pochybuji, ač jsou mi víceméně sympatické. Dá se u nich (a u dalších) hovořit o jevu, jenž by se dal formulovat jako zištné dojímání diváka?

Ach jo... Jürgenovi se nedalo nefandit. Vše bylo ale dopředu jasné. Utlučený časem a neúspěchem. Nastavil si přísný režim. Brzy vstával, běhal, trénoval, obvolával promotéry, pomáhal babičce, pozoroval krajinu... ale všechno jeho počínání bylo bez jiskry, scházela skutečná vůle. O to víc to rozčilovalo. A vězte, že při jeho vysněném zápase mi nebylo veselo. K tomu ten závěrečný taxík "Dispatched by Victory"... / Nejen úvod mi evokoval "Wrestlera". Kdo ví? Třeba i američtí režiséři mají čas sledovat německé dokumenty o beznadějných existencích...

Věty tohoto komentáře jsou směřovány k těm, kdo film zhlédli a hledají k němu přístup. Konfrontace odlišných vnímání může být prospěšná. Nabízím své… Pokouším se srovnat spatřené a uchovat si esenci toho, jak to na mě zapůsobilo. Nemohu jinak. // Bílé titulky na černém pozadí / Prvních pár minut mě hodně štvalo: Pohřební průvod s tak rozladěnou dechovkou, jakou byste nenašli nikde na světě, fádní krajina, ovšem s troskami (výtvarně zakomponovatelného) domu, elegantně oděný muž v popředí nesoucí kříž, žigulík, který se kousek odtamtud naprosto nepochopitelně rozfláká, ale oni jdou dál… Při trachtě přijde přeživší z havárky k baráku pozůstalých a chce si (samozřejmě zakrvácený a v nevábném oděvu) sednout do auta za miliony, které má čirou náhodou potahy z bílé usně (předtím ještě samozřejmě také „náhodou“ projde louží, která je v koleji vyjeté v bahně)… Zase další artistní jelimanina…!!! / Pak jsem tomu dal šanci. Tedy spíš film mně. Začal jsem vnímat kontrasty, které v dokonalých obrazech kamera přinášela. Stejně tak i precizně zpracovanou zvukovou stránku. Ošklivost často spjatou s chudobou (a zejména člověkem) a bezprostředně sousedící protikladnou dokonalost − materiální dokonalost. Boj o duši? Je možno dojít ke spáse, když se podílím na existenci zla? Je možné odčinit vinu? Návrat psa možnost nápravy nabízí. Za její nevyužití ovšem následuje odplata. Ani neposkvrněná čistota sněhu běh věcí nezvrátí − vinu nesejme (tato scéna je vskutku skvostným středobodem díla). Kvetoucí kočičky ale mohou stále ještě nechávat na pochybách − co když přece jen tato symbolická očista vykoupení přinesla? Nebo pouze vítají Krista přijíždějícího do Jeruzaléma a to nejhorší teprve přijde? Temná parafráze Poslední večeře je přesvědčivým stvrzením pádu. Není ochoten sdílet své tělo a ani nemá s kým. Nemá odvahu k oběti… Onen pohřeb z počátku je tedy pohřbem jeho vlastní duše. / Černé titulky na bílém pozadí

Uvolněná taškařice… Výletníci ROH tentokrát nemusejí řešit ideologické rovnice jako onehdy revizor Anděl a jeho parta. Mají totiž za úkol plnit jiné zadání (viz oficiální text). Ale nešť. Vůbec mi nevadilo předvídatelné počínání některých schematických postav (jako třeba věčný nenasyta, samozvaný opravář čehokoliv, zavilí karbaníci či nenapravitelný seladon) − ostatně takové jsou nedílnou součástí tohoto typu komedií − nebo směřování děje (andělovské udobření dvojice rozvedených manželů). Když už jsem zmínil „Dovolenou s Andělem“, je třeba dodat, že stejně jako si „Výlet po Dunaji“ inspiračně bere, umí i předjímat − obdobné stěhovací škatule najdeme o šestnáct let později v „Kulovém blesku“. // Poznámka k obsazení? Z postav nepochybně zaujme vypečený sportovní komentátor v podání Karola Machaty a svérázný maďarský průvodce, kterého hraje László Kabos.

Nedivím se zobrazení uherské šlechty způsobem neustávajících kratochvílí se symbolickou zkratkou, které by to jinak slušelo v poetických filmech 60. let, kapelou hrající na voze svištícím krajinou (Pozn. V půli 19. stol. patřila ke šlechtě 4 procenta obyvatel Uher!). Životní podmínky obyvatel podhorských oblastí byly skutečně tristní. Druhdy jsem si psal poznámky z knihy Ivana Hálka, syna básníka Vítězslava, lékaře, který na Slovensku působil od roku 1901. Teď se hodí. Doslovná citace: „V 18. století byla životní míra sedlákova 96 litrů obilí na hlavu a na krk, v Oravě dokonce jen 13 litrů, zatímco v tehdejší Francii byl životní standard osmkrát vyšší než slovenský průměr. − Velmi málo poddaných rodin znalo chléb, třeba jen ovesný. Úřední záznamy z této doby, stejně jako už ze 17. století, mluví o tom, že sedláci se ve své nouzi živili stromovou kůrou, žaludy a pilinami. Úřední zprávy a memoranda ze čtyřicátých let minulého století říkají: V Trenčanské, dokud nezmrzla zem, kopali lidé pýr − a tím se živili.“ (Ivan Hálek − Kysuce: Pokus lékaře o sociologii hornatých krajů Slovenska) Dokonce ještě za Hálka životní kulisy mnoha obyvatel Kysucka tvořily dymné jizby (chatrče s ohništěm uprostřed, z nichž kouř mohl unikat jen otevřenými okny a dveřmi) s hliněnou podlahou, hojně rozšířený alkoholismus a šílená kojenecká úmrtnost (během prvního roku života na Slovensku zemřela z živě narozených dětí více než pětina)… Nejen v tomto kontextu na mě ve filmu silně zapůsobilo Ondrejovo vzepření se osudu a nezměrná vůle žít prýštící z mrazivé důlní scény.

Úvodem musím ty, kdo film ještě neviděli, upozornit, že mé zamyšlení nad filmem se proplétá scénami, jež v něm najdete. Nesnažím se nic samoúčelně odhalovat, hodlám se něčeho dobrat. A bez kontaktu toho nedosáhnu... // Noc je způsobena nedostatkem světla. V takové, která se může někomu stát kobkou bez oken, uvázne pan W. Pro co se rozhodne? Jako odsouzenec má přece právo posledního přání... Zoufale se pokouší vyměnit tvář, pustou a vyprahlou, a to, co je za ní. Někoho potká. Pisálek braků je schopný nabídnout braková řešení. Stačí tam natahat neonové trubice. Přinášejí sice barvy, ale ty přece jednou naposled zapraskají a zůstane jen prázdná šeď… / Pouště se šíří, prorůstají původně hostinná místa. Co když je to i naopak a jsou toho mocny také oázy? Do kobky přijde dívka. Záři slunce má usazenu v očích, mládí a spontaneitě. Tvář zurčící smíchem, tvář oáza. Jakmile se ovšem dozví, že je v kobce, její jiskřivé potůčky přestanou téct a změní se v těžkou mlčící vodu, která je svou tíží stahována a sama také stahuje… / Pak jej napadne, že vlastně není sám. Někam patří. Ti kolem nejsou jen otravné kusy obtěžující oddělení veřejných služeb, jsou to lidé. On je také člověk. Světlo musí přijít zevnitř a on ho v sobě po celou dobu má. Přestože už jen doutnalo, podaří se mu je probudit. / Sněží a patrně i mrzne. Byl tu a už není. Tvář a to, co je za ní, se mu vyměnit podařilo, zdi kobky popraskaly a dovnitř... Dovnitř nahlédl měsíc… / Na trachtě se semele leccos. Úcta, protože se to patří, ale s prolitými litry saké také umenšování. Toho přece nemůže být tak malicherný jedinec schopen! Zásluhy neseme všichni, bez spolupráce by se ničeho nedosáhlo − ale přece jen ten pan zástupce starosty to jaksi posvětil, on je tím, kdo přinesl slunce. Vždyť je nejvýš a stejně jako česač třešní má nejblíž k nebi. Vlny. Obdivu, pak vrtění hlavou. A do toho dvojí zásek naprosté přirozenosti. Obraz potom není tak zamlžený. On to dokázal! Velké chvíle si vyžadují velká předsevzetí. Ta sborová mají sílu valacha. Jenže valach je sice kůň, avšak neplodný. Brzy se vše vrací zpátky. Zmůže to jedna převrhnutá židle? Stačí několik pohledů a znovu je postavena… // Pouta konvencí posvěcená staletími. Tak je to správně. Ty jsi jen zrnko a máš jím být. Potřebujeme nádobu plnou… i když vlastně nevíme proč a ani nás to nezajímá. Tak se to má. Skutečně musejí změnu přinášet jen blázni nebo odsouzenci na smrt? Jediné makové zrnko dokáže v oku nadělat pěknou paseku…

Chceme-li založit oheň, musíme sami hořet. Martin Vačkář je ve Špátově filmu tím pravým průvodcem−žhářem. Otvírá kontrasty. Pohyb a zastavení, blízkost a samotu, kýč a estetické cítění, slova a mlčení... Závidím netrousení tradic, schopnost vystoupat, ale zároveň si být vědom místa, na němž stojí žebřík.

„Návod na použitie“ možná poslouchal za dveřmi „Sexuálních praktik pozemšťanů“. Moc se s tím ovšem nezdržoval a chopil se úkolu popsat výřez z nás nepozemské civilizaci odlišně. Tentokrát šlo o oči vlastní, ne jinoplanetární. Snad proto (a nepochybně také pro výrazně kratší stopáž) byla terminologická stránka našich reálií ve srovnání s „Praktikami“ tak ledabyle načrtnuta (ale ufouni si s tím určitě poradí). Komentář Marka Majeského sice drží oproti tomu v podání Vladimíra Čecha linii téměř meditativní a je úsečnější (někdy ke škodě, jindy pro dobro věci), což ale koresponduje s vizuální i hudební složkou. Zobrazení plynoucího času prostřednictvím strojově neúprosného rytmu pásové výroby rekvizit našeho života rozhodně funguje.

Nemám rád Krkonošské pohádky, je mi však sympatický Trautenberk. Proč Trautenberk? Protože je to vždy podle šablony - Krakonoš zneužívá své dominance. Pokaždé to končí stejně - Trautenberk dostane na pamětnou. Je to začarovaný kruh, ze kterého nemůže vyváznout. Ať zkouší cokoliv, Krakonoš jej vždycky potrestá. Co když to všechno dělá jen proto, aby prolomil osud? Třeba se to jednou podaří... Měl by dostat šanci. Teprve pak by se mohl změnit. Mimochodem, dokáže někdo najít vztah k tomu, kdo stále projevuje svou převahu?... Trautenberk je navíc, jak si povšimli i další spolukomentující, obětí scénáře - zlý Sudeťák a ještě k tomu aristokrat - hrabivec a vykořisťovatel. Proto Krkonošské pohádky nemám rád, ale fandím Trautenberkovi. Je-li proti němu scénář, nemá šanci... P. S. Děkuji Jezince.Jezince za to, že mě přiměla formulovat, proč fandím Trautenberkovi.