KrajicHlad

Film jako splněný sen strýčka Rica: Stroj času funguje. Šejdíř, který jej Ricovi prodal, ovšem něco podstatného zamlčel. Návrat do osmdesátek (ač ne přesně do roku dvaaosmdesát − co byste chtěli od průkopnického modelu?) všechny promění v bizarní loutky. Strnulé postoje, pohyb i zájmy, absence mimiky, prkenný odstup. Ještě, že jsou tu ti Alphaville, aby účastníky ploužení ukonejšili, že to nebylo zase tak špatné rozhodnutí… Měním ze tří na čtyři.

Působivý film, který ovšem utrpěl angažovaností tvůrců. Setkává se v něm dvojí lpění na „nezpochybnitelném“. V prvním případě na životě za každou cenu − tehdy schází možnost dát prostor individuálnímu rozhodnutí. Nejen ve snímku představuje stanovisko katolické církve. Ramón naproti tomu reprezentuje jednotlivá „já“, která chtějí mít šanci zatáhnout za záchrannou brzdu, cítí-li to. Přetavení téhož v dogma Hlasu moře ublížilo. Odklon od hrdinou předkládané cesty je v něm totiž trestán − hrozivou degenerací (právnička Julia) − a to současného člověka vysoustruženého ostatky západní kultury tolik děsí. Byť se na první pohled zdá, že na pamětnou ve filmu dostává pouze rigidnost těch prvních, dostalo se i na svobodu znázorněnou jako dogma, ne předpoklad… Abych si jen nestýskal, nemůžu opomenout skvělé odlehčení tíhy tematické houně ve scéně disputace Ramóna (upoutaného na lůžko) a kněze (na vozíku), která probíhá kvůli příliš úzkému schodišti na dálku − prostřednictvím posla. Nějaký čas při ní oběma aktérům trvá, než pochopí, že když trochu zesílí hlas, uslyší se… (Uslyší se?)

Ani Moon river nesmyje tu sladkou krustu, jejíž aplikací autoři zdeformovali Capotovu novelu.

Závažnost problematiky významně srážejí zejména dvě skutečnosti. Jediný anonymní hlas z diktafonu a jeho nikým jiným nepodložený výrok o 80 % misionářů provozujících sexuální turistiku („Eighty percent of them fuck around.“) a dramaturgicky dožehlený úspěšný "útěk" před misionářskými zloduchy usilujícími o život aktéra. Nevadilo by to, kdyby tvůrci přiznali částečné využití fikce, respektive kdyby publikum s využitím fikce počítalo. To se však nestalo. Závěr? Filmu to přidalo na popularitě a z diváků to vymámilo vášnivější, leckdy vyhroceně polarizované komentáře. Vyvstává otázka, nakolik lze dobré věci vypomáhat dobroušením reality.

Ach, tyhle didaktické seriály… Bez nich by se nám asi těžko dařilo chápat, že ženy, indiáni a mnozí jiní jsou také lidé a že není hezké rozbíjet jim bábovičky.

Film jako galerie dávných deskových obrazů. Němota navíc nahrává sledu jednotlivých znázornění. Mimika a gesta. Přepjatá, ale tlumočící… Odmažme si nevyléčitelnou fixaci na slova. Pryč se slovy. Dobro a zlo legend otvírá snáze to hladové v nás. A konec konců Boleslav se kaje. Průnik barvy. Nic není ztraceno.