KrajicHlad

Člověk si uchvacuje pozornost. O všestranném souladu, lidstvem po dlouhá tisíciletí přijímaném, už drahný čas nelze hovořit. Strháváme sebezáchovné obavy a snažíme se hlučet natolik, abychom je i vše ostatní překřičeli. Úhrn, do nějž jako pouhý jeden zlomek náležíme, je sice tišší, avšak na rozdíl od lidstva disponuje mocí. Konečnou mocí s cílem ve srovnání všeho, co jde mimo lad, chcete-li pozitivnější výraz, ve smíření. Ona každá fuga jednou dospěje ke svému závěru... / Tuhle Fugu vnímám jako nápaditou skicu. Bude ji někdy následovat závěrečné zpracování?

Děsivá závislost. Ta Sydneyho, jež se neváže k hazardu a umí téměř celý film mlčet.

Proti pohybu pohyb. Vlak cestuje, vy v něm. Jste jeho obsahem. Je důležité cítit identitu obsahu. Pak i já mám své (proti)pohyby a ostatně také volím, na co soustředím svůj pohled. Prožívám ve zkratce svou tmu i své světlo. Tehdy se cesta stává mou.

Zábava náramná. Old Surehand jako parodie na mayovky. Něco výtržků: Vinnetou v sedle několikrát zdravící ty dole z ideální skály, / důmyslně zaranžované setkání Old Surehanda s Vinnetouem zrovna na místě s kaňonem jako tím nejvhodnějším pozadím, / Wabble, který po dvou letech poustevnického ústraní nepozná svého přítele Surehanda, avšak přesvědčí jej dvojitý průstřel plechového talířku ze vzdálenosti tří set metrů, jak je konstatováno (ale to následné Dalimilovo „Joohnny!“ vskutku stojí za to!), / svíčka, jíž se na několika zřejmě dramatických záběrech zoufale nedaří (naštěstí pro pozdějšího Lucky Luka, Mr. Girottiho) propalovat lano se zavěšeným krápníkem, / Komanč, který zdvořilým gestem nabídne Surehandovi místo v kánoi, / jiný Komanč pracující na hlavní úvazek pro armádu, ale stále s citovými vazbami ke svému národu, jenž slovy Old Surehanda zradil, a tak jej jinak milý OS musel zastřelit a nechal si to poté odkývat náčelníkem, pro kterého ten nebožák na vedlejšák pracoval, / a další taková a jim podobná naděleníčka… To nejpůvabnější jsem si nechal na závěr: Úchvatný dabing! Dalimil Klapka ve vrcholné formě předvádí hned pětiroli, a to velmi členitou, proplouvá si od seriózního soudce přes úsečného komančského zvěda až ke kňouralovi Wabbleovi. Další výkony pak umocňují parodickou sílu zhlédnutého - všeho všudy v devíti si troufli na celý film (z nichž Petra Hanžlíková, Jiří Štěpnička a Stanislav Fišer si dali pouhou jednu roli a Daniela Bartáková s Janem Pohanem dvě) -, zejména pak „vyniká“ podání ostatních „víceroláků“, kteří se Dalimilovu řádění ani na versty nepřiblížili.

Bylo to natolik podivné, že prolamuji zdejší hodnocení a vrším na jeho kopec čtyřku. Proč? Inu, třeba proto, že hned v začátku na nás vystřelily ty nejnepřitažlivější interiéry (a to u prvovýstupů všech tří nejčastěji se vyskytujících postav; skutečně nejmíň mi to sedělo ale jen u Kló - ale vlastně proč by kouzelníci v jakoby první třetině 20. století, kam revizity směřovaly, nemohli vlastnit jiný prostředek vidění než křišťálovou kouli?). Pak mi radost poněkud zkalil nadměrně amatérsky podaný výstup hádky mezi tetou a mládencem a ono tatíkovo výplňkové "že". U písniček jsem žasl - Zdeněk Rytíř namíchal neuvěřitelný kompilát popového ohlasu nové vlny (to jsem si vrněl) a popu konvenčnějšího (to už nee). Zaujaly mě hlasy. Oceňuji odvahu tvůrců. Nepokusili se kamuflovat a zpěv svěřili skutečným protagonistům (o tom se některým pohádkám může jen zdát: kupř. Co takhle svatba, princi?), i když ze čtveřice zpívajících svou roli podle běžných měřítek zvládla jen Zdena H. Ale... Hlas Uršuly, která (konečně) dostala trochu víc prostoru i jako herečka, mě potěšil barvou. Miroslav V. sem tam nestíhal vměstnat slova do písňového podkladu, ale vzhledem k roli roztržitého "vědce" (byť taková role představuje snad klišé všech klišé) to působilo jako záměr. A ta nakládačka, kterou spolu s Karlem H. a Mirkou P. nandali intonaci... Ale tohle vše (včetně přiznání studiovosti: realizátoři si vystačili s minimem - čtyřmi neokázalými scénami) beru jako klady. Stop vyžehleninám. Co dodat? Tuto pohádku, preferující tradiční způsob vztahu mezi rodiči a dětmi, propagující prostřednictvím ňoumy chemii, ukazující roztomilou Miroslavu Pleštilovou v nejlepších letech a (neklame-li mě paměť) televizí opomíjenou, beru.

Neupovídané, ale zároveň neusilující o artistnost, již by do verbálně strohého filmu mnohý ambiciózní režisér nasoukal. Bez přehršle rvaček se složitými choreografiemi, oslňujících akčních a pyrotechnických manýr. Skutečnost, že je vrah představen už velmi záhy, není ke škodě. O to silněji lze vnímat momenty, kdy se šerif a on spolu setkávají, a o to jednoznačněji to spěje ke konfrontaci. Zkrátka poctivý současný western ctící nezběsilým tempem, v němž o to více vynikne prostě ztvárněná postava (v lecčem antihrdiny) šerifa, povahu venkova (i jako konečné stanice). // Překvapivě mě potěšil dabing Pavla Soukupa, jehož dabovaných hrdinů bez bázně a hany jsem už přesycený. Zádumčivá málomluvnost outsidera mu seděla.

Výtečná kamera i střih, precizní choreografie bojových scén, strhující herecké výkony, díky nimž se divákům hmatatelně otvírá svět paranoiou a somnambulismem stižených ornitofobiků (o výjimečnosti kostýmů a výpravy netřeba polemizovat). Jářku, o -henryho- návrhu je nutno skutečně vážně přemýšlet, zodpovědná osobo. // P. S. Proč tedy jen čtyři? Abych té vší dokonalosti trochu obrousil hrany.

Zrak, čich, sluch a hmat větru, vody i země. AK nahrazuje rytmus lidského (i člověčí smysly) rytmem (a smysly) přírody. Podle měřítek člověka předlouhé ticho, ovšem ticho pestré, takové, pod jehož vrstvami nalezneme řečiště vod života. Není tentokrát orientováno k jedinci jako v jiných režisérových filmech, hlavní role (věnovaná se zjevnou pokorou) patří celku, ze kterého je člověk malicherným útržkem. // Ona scéna z pláně: syrová prapohádka. Do západu slunce musíš, jinak zemřeš. Hrůza v dechu i pohybu, ale i nehybnosti vůkol. A zejména údery stále níže klesajícího slunce. Z paměti nevytrousitelné.

Zvláštní… připadlo mi to v jistém smyslu jako western − odraz westernu na hladině jezera… Se zdůrazňováním oddanosti, oběti, hrdinství či nevyhnutelného konce, který není možno obejít… V tomto úhlu pohledu se mění i mé představy o hodnocení. Přijmu-li film jako poctu hrdinovi, pochybujícímu hrdinovi, přehlížím ona na první pohled rušivá citově zabarvená konstatování („Je to hrdina.“), děkování za umožnění studia poctivým vykonáváním práce železničáře atd. Je třeba nahlédnout za oponu... // Služba jako kámen na krku, zároveň však to nejvyšší − žitá modlitba…

Narušení stínu Naokimu určitě neprospělo. Nad terapeutickým účinkem jeho reflexe ční obnažení děsivé bezvýchodnosti. Silný úder. Naoki se svým sebeobranným hořkým smíchem, osud bratra pana Hříbka a obzvláště pak záběry na spolupracovníka v bílém svetru... Původně zamýšlené čtyři nahrazuji pěti.