DaViD´82

Chtělo by to být takovým "jakože pokračováním" Sázky na nejistotu; tentokráte o offshorech a skořápkách. Chtělo by to tuze moc být stejně tak "osvěta s nadsázkou o vážných pro finanční laiky těžko uchopitelných praktikách na pozadí, do kterých málokdo vidí, ale dopad mají na každého z nás". Jenže to nemá ani takovou jiskru a elán, ani to tak dobře nezachycuje vychcanou sofistikovanost a provázanost systému, ani dopady na konkrétní osudy. Má to své momenty, jsou zde linie, kdy to takřka funguje jak má. Jenže tam, kde předobraz uměl strhnout i neznalého diváka, tam Sodenbergh tápe a zamotává se do toho. Což je s podivem, jelikož má nesporně přístupnější a uchopitelnější téma. Co hůře, vyloženě karikaturní a pitvořící se duo Oldman/Banderas (bez jakékoli nadsázky jedou v echt otravném módu čertíka a hastrmana z Princezny ze mlejna) to v roli vypravěčů posouvá do zcela jiné roviny a tónu než v jakém jede zbytek ansámblu.

I know I´m supposed to say, if I had it to do over, I wouldn´t lie. But the truth is... I would lie earlier. And better. True crime o tom, jak systém nefunguje (což má nemalé dopady na konkrétní osudy), a to až do chvíle, kdy opožděně přeci jen zafunguje (což má nemalé dopady na konkrétní osudy). Největší výtka seriálu směřuje k tomu, že po soustředěné a znepokojivé úvodní epizodě, se rozkročí do dvou časových rovin o dvou různých žánrech. Zatímco jedna linie (o vyrovnávání se) pokračuje po původní linii, kde jedno nešťastné rozhodnutí spustí spirálu dalších, tak druhá linie je až příliš standardní procedurálka, která těží především z výkonu Weverové a její proti typu jdoucí empatické policistce. Jenomže první linie nemá potřebný prostor a vynechává nejzajímavější pasáž oněch tří let. Ta druhá díky standardnímu průběhu a zkratce zase působí... Obyčejně a rovněž vynechává nejzajímavější pasáž; a minimálně navíc i dovětek "jak to sakra bylo s tím harddiskem".

Charakterová drobnokresba v podobě přes několik desetiletí rozkročeného rodinného dramatu během historických veletočů Číny. Strukturou jde o ztělesnění "velkého románu ve filmové podobě". Jakkoli to má tři hodiny, tak pocitově je to minimálně na dvojnásobku. Ovšem nejde o výtku, jelikož Wang umí podmanit natolik, že ve finále nemáte pocit "že jste něco viděli", ale "že jste něco prožili". A pokud odcházíte z kina s právě takovým pocitem, tak pak není problém odpustit i mnohé nedostatky. A že jich tu pěkných pár je; silný emotivní katarzní závěr rozmělněný snad třiadvaceti konci, kolem poloviny stopáže se honí až příliš zajíců než se to navrátí k jádru pudla, ne vždy je to konzistentní (paradoxně nejlepší scéna komorního snímku je proletářská davová výpověď, která je však jak z filmu jiného režiséra), střih působí úděsně amatérsky či že fenomenálnímu ústřednímu duu ne všichni zvládají zdatně sekundovat.

Ano, v podstatě je to banální a v až překvapivě mnoha ohledech méně sofistikované než jak se to tváří (krom ryze geniálního nápadu se smíchem a finální "relativizace"). Ano, je to v citování/následování scorseseho předobrazů v podobě Taxikáře a Krále komedie až příliš okaté a důsledné, než aby to šlo považovat za klad. Ano, nepřekvapí to průběhem či vyústěním. Ovšem zároveň se nedá popřít, že to co Sher dělá s kamerou, Guðnadóttirová s hučivou (ne)hudbou a především Arthur Fle... Ehm, Joke... Ehm, Phoenix, to dohromady dělá snímek, který znepokojí, zadře se pod kůži a nevyprchá s náběhem závěrečných titulků. A to dokonce i bez omluvné obezličky "v rámci komiksových filmů". Což není vůbec málo.

Jako interaktivní experiment nezajímavé a s křížkem po funuse, jelikož jiní to samé již zvládli lépe. Volby navíc na podobný typ experimentu nejsou příliš časté. A když už, tak až na něco málo čestných výjimek jde spíše o zdání volby, jelikož alternujete reakce hlavní postavy na dění spíše než že byste ovlivňovali přímo dění. Což by nemusel být nutně problém, kdyby za něco stáli neherci; nestojí. Kdyby za něco stála režie; nestojí. Nebo alespoň scénář, který je ovšem otřesný a nedává smysl. Jako film to tedy nefunguje vůbec. A jako hra také ne, protože ty cca dva tucty nic neřešících ano/ne rozhodnutí je na "celovečerní" zážitek příliš málo, než abyste se cítili jako aktivní hybatel dění a ne pasivní divák, který má mezi dlouhými nudnými neinteraktivními bloky udržet pozornost natolik, aby neusnul před další (ne)volbou. Navíc většina voleb je jednoslovných a s ohledem na jejich vyústění vyloženě zavádějících. Na tvůrci zamýšlené opakované průchody to pak není už vůbec, právě proto, že se na to nedá kvůli nekvalitám koukat a díky absentujícímu množství smysluplných voleb se to nedá ani hrát.

Kultovní tuzemská hláška "Nezlobte se, že vás zase obtěžuji, ale zapomněla jsem se zeptat, jestli máte sklep. Máte sklep? A mohla bych ho vidět?" rozpracovaná do podoby celovečerní (zdaleka nejen) thilleroidně-černohumorné třídní satiry, kde nikdy nevíte, na čem zrovna jako divák jste. Což mohlo lehce skončit jako trapný mišmaš (a i to se již v minulosti Bong Joon-hoovi přihodilo), ale vznikl z toho jízlivý majstrštyk, který navrací dech v poslední době poněkud uvadající jihokorejské vlně. Co navrací... Toto není prostá resuscitace, ale plnohodnotný comeback; a to rovnou ve více ohledech.

Jako celek (tedy triptych epizod) nejlepší z celého evropského kvarteta. Stejně jako ostatní má skvělé napsané dialogy i sednoucí obsazení, pohrává si s oním spojujícím formátem, ovšem zdaleka nejlépe zvládá celkový průběh výslechů, zvraty a "přesahovou omáčku" kolem; ať již společenskou či tu před/za zrcadlem.

Horrorové subžánry jsou svázány tradicemi; a o "folklórním horroru" to platí dvojnásob. Jak ostatně také jinak, když máte film, jehož jádrem je dodržování a ctění tradic, že? Snad proto se do nich příliš tvůrců nehrne. Protože vypořádat se s tím, že divák bude vědět "odkud kam to celé směřuje", to jistě není nic lehkého. Co vědět; bude to očekávat a snad i vyžadovat. A co hůře, dostáváte se do pozice, kdy chtě nechtě vystavuje své dílo poměřováni vůči wickermanovského piedestalu kultovnosti. Přesto se v posledních letech několik vlaštovek objevilo. Asterův Slunovrat je z nich nejlepší (byť má paradoxně blíže k nové Suspirii než Wicker Manovi). Ostatně jako u všech nejlepších horrorů je "strašení/znepokojivost" jen prostředek jak nahlížet na obyčejné problémy. A tak je Slunovrat v první řadě mrazivá psycho studie nefunkčního vztahu/rozchodu; a ruku v ruce s tím jde, že je to studie znepokojivá, nepříjemná, skvostně nasnímaná, nějakým tím gore efektem obohacená a strhujícím způsobem zahraná.

Jednohubka co odsýpá. Chtělo to snad jen o chlup větší příklon k pulpovosti, zapojit Grace aktivněji během finále a především cameo od Vina Diesela s nějakým tím proslovem o rodině.

Hry bez hranic/Takeshiho hrad meets Rychle a zběsile. Otevřít pivko, vypnout mozek a čumět jak to chlapci a děvčata od vytuněných kár (ne)uřídí. O co echt debilnější, o to echt zábavnější. Chybí jediné (kromě Stiga); možnost pořádně ohulit hlasitost, aby veškeré ty řvoucí V8 produněly celým barákem. Nejde to z důvodu, že americky jakože übernadšení komentátoři bez ustání žvatlají a žvatlají. A co hůře; nic neříkají. Což se nedá poslouchat. | S1: 4/5 |