DaViD´82

How much did Heidi know? Ne že bych nechápal, proč se tomu vžila hanlivá nálepka "vyprázdněné stylistické cvičení", ale ta krutě nesedí z jednoho prostého důvodu. Jak se ve druhé polovině ukáže, tak ona záměrně pomalu budovaná podprahová sedmdesátkovým konspiračním thrillerům hold vzdávající lahůdková über-forma (Esmailovi s Campbellem všechna čest) není důvod, ale prostředek. Navíc prostředek, který je zúročen, jelikož i přes zdánlivou chladnost a odtažitost je to ve finálních epizodách až překvapivě emocionální. Což funguje díky tomu, že ty chybující charaktery sice nenápadně, ale přeci jen postupně přirostou k srdci. | S1: 4/5 |

Dōmo arigatō, Mr. Roboto. Věřím Esmailově vyjádřením, že měl průběh i závěr promyšlen od úvodní scény první epizody (ostatně struktura a výstavba tomu plně odpovídá; a i se to zuby nehty drží "průběhu" toho songu). Jenže mu to věřím pouze v Ellitově a Darlinině linii. Nikoli ve fsociety hackerské rovině. V té se nejednou zahnal do kouta, dal některým postavám příliš velkou roli a pak na ně zapomněl a... No, řekněme, že v ní byl nejeden přešlap. Nikoli však ve finální sezóně. V té vše funguje jak má. Mr. Robot díky triu Esmail-Campbell-Quayle vždy vypadal i zněl nezaměnitelně a k světu. Čtvrtá řada to posouvá ještě o notný kus dále; každá scéna je audio-vizuální lahůdka plná originálního záběrování, netradičních úhlů a nezaměnitelných kamerových jízd. Světlo, kompozice, (a)symetrie, mizanscéna; pokud jsou vám tyto složky blízké a umíte je ocenit, tak stěží najít jiný projekt s natolik svébytným kabátkem. Který navíc slouží obsahu. Oslavovat dokonalost závěrečné řady by se dalo dlouho, ale v podstatě ji lze shrnout tím, že i papírově ryze gimmick epizoda "natočíme heist díl, který bude beze slov" je ve výsledku nervy-drásající a natolik strhující, že i když o tom gimmicku víte, tak vám při sledování vůbec nepřijde na mysl. Všechna čest. Popravdě suverénnost obsahu, charakterového vývoje i formy závěrečné řady je až nebývalá, plná jednoho památného momentu/dílu za druhým. I přesto všechno s ní jeden nemalý problém mám. Celý seriál byly linie "hackujeme pro lepší zítřky/řešíme Elliotovy vnitřní démony" v zásadě vyvážené, jdoucí vesměs ruku v ruce. Někdy více někdy méně, ale pospolu. Ve finále tomu však tak není. Nejprve se v duu epizod vyřeší (sakra uspokojivě) hackovací linie, která je však zcela odproštěna od stěžejní osobní. A poté se to tři epizody věnuje pouze té osobní. A právě v té je problém. Dvě a půl epizody se to věnuje budování "jakože něčeho", ovšem je vám jasné, že Esmail je příliš sofistikovaný auteur, než aby si svůj opus magnum něčím takovým pohnojil. Buduje tedy zbytečně na zelené louce výstavbu pro twist, na který mu nikdo neskočí. Něco jiného je finální díl, kdy se to konečně dostane k jádru pudla Elliota. Tam už tomu opět není co vytýkat, je to totiž dostatečně konkrétní, aby vám to při následných projekcích změnilo pohled na celý seriál, ale i ambivalentní, aby zůstal prostor pro interpretace a emotivní, když se prokáže, že navzdory všem těm technologiím a velkým ideám, to vždy byla hlavně a především hluboce osobní charakterová odysea.

Koncept cimrmanovského Záskoku (neherecké desatero, Hamlet bez Hamleta apod.; však to znáte) v britském podání a dovedený ad absurdum. A ještě dále. Mnohem, ale jakože mnohem, dále. Je to bez výjimky mrtě vtipné, nahláškované a s nějakým gimmickem. A tak v "Tennessee Williams" epizodě kulisáři nepochopí, že 90 stupňů se váže k počasí a ne postavení kulis, v jiné si spletou měřítko, lezou během dramatických scén na scénu apod. K tomu máte herce s top komediálním načasováním (a kaskadérským výcvikem), kteří s echt vážnou tváří hrají ochotníky čili zapomínají text, nechápou narážky, koukají na obecenstvo, přepalují akcenty... No, a nad tím vším ještě jede rovina, kdy co díl, to záměrně nepovedená a nepochopená adaptace tradičního činoherního žánru; jižanské drama, gotický horror, vánoční příběh, "austenovka", soudní drama či válečné špionážní drama. Některé jsou sakra dobré některé jen dobré. Některé humory se opakují napříč představeními, ale naštěstí se i díky stopáži nepřejí. U každého je však hned několik pasáží, které dají bránic zabrat. I ta nejhorší epizoda je pořád odsýpající komediální nadstandard. Jenže je tu i třetí "soudní" epizoda a... A reálně uvažuji, zda jsem kdy viděl vtipnější a na running jokes vygradovanější půlhodinu. Ta je tak neskutečně dobrá, že se může směle postavit na piedestal "nejzábavnějšího představení" vedle Záskoku. A to už je setsakra co říci.  | S1: 4/5 | S2: 4/5 | 

#MeToo goes to (synthwave) eighties space. Dokud režijní duo sází čistě na (ne)Carpiho a vizuál, tak to funguje. Mnohdy to má dokonce nebývalé grády. Ostatně jako v jedničce. Jenomže s nabobtnáním stopáže přichází i snaha o zaramování do jakože pojetí sci-fi osmdesátkového echt VHS béčka; tedy včetně (ne)děje, (ne)dialogů, (ne)hrajících (ne)herců apod. A v ukočírování těchto aspektů jsou Ickermani zcela bezradní až nechtěně směšní.

Jestli vás někdy zajímalo, jak by vypadala Falešná hra s králíkem Rogerem v noirovém hávu od Lynche, tak už vás to zajímat nemusí, jelikož to bezpečně víme. I když... Víme?

Poctivá devadesátková bruckheimerovina se všemi klady i zápory jaká tu léta nebyla. Navíc pokračování, která je (krom scény s ozbrojenou sajdkárou) v rámci mezí sympaticky nepřepálené. Stylem i měřítkem má videoklipařské režijní duo rozhodně blíže k jedničce než ze řetězu utržené dvojce. Nebýt zbytečné vaty a s tím spojeného opadnutí tempa ve střední pasáži a poněkud podtaktované akce, tak by jim krom (pochopitelné i úspěšné) snahy kopírovat raného Baye nebylo moc co vytýkat. Nejpodstatnější však je, že světe div se, nejde o nejhorší díl trilogie. Což u navazování po téměř dvou dekádách s padesátníky (z nichž jeden je vykydlý a za zenitem) v hlavních úlohách je stejně tak potěšující jako překvapivé.

This is (almost) the Way. Mandalorian je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. Může to být ta nejluxusnější pralinka od velmistra všech čokolatierů stejně jako zcela zaměnitelný "meh" čokoládový bonbon z Lidlu až po otřesnou polskou "jakože" čokoládovou pochoutku z vietnamské večerky. Ono je to vůbec celé takové podivné. Základní premisa "špinavý dospělácký spaghetti western ve světě Star Wars dle vzoru "Lone Wolfa" a bez všech těch Skywalkerů, světelných mečů apod." je vynikající a nosná. Jenže to je premisa a skutek při realizaci tak nějak utekl čili ve výsledku je z toho sotva pár propriet a není to ani dostatečně vyspělé ani plně rodinné. Je to takový pokus o koncept novodobého Doctora Who, ale není dotažený. Pak tu máme výstavbu celé série, která je přežitá. A to o několik dekád. V době, kdy již i soap opery (o quality tv a žánrovkách ani nemluvě) jedou serializaci a staví na charakterech a jejich vývoji, přijde Disney s vlajkovým seriálem, jehož jediná spojovací linie je Star Wars universum; a samozřejmě fenomenální Göranssonův soundtrack. Duo ústředních postav tvoří týpek bez ksichtu a jakéhokoli progresu, kterého může hrát kdokoli (kdo ví, zda Pascal vůbec kdy na place u některých epizod byl a nenamluvil jen pár vět přes telefon) a plyšák, jehož jedinou rolí je prodat co nejvíce merchandisingu. A jak je prvních deset vteřin roztomilý, tak záhy se otravností a nadužíváním může směle popasovat i s Jar Jar Binksem. Čert vem, že je to přežité, že spíše než z 21. století to vypadá jak Herkules/Xena s blockbusterovým rozpočtem, že si mnohdy autoři myslí "úslužný fanservis postačí", že je to nedotažené. Ve finále tomu totiž nejvíce podráží nohy již zmíněná nevyrovnanost; nechápu přes jakého dramaturga/schvalovatele může projít něco tak otřesného jako je čtvrtá či pátá epizoda a zároveň něco tak strhujícího jako je třeba ta finální, která je zcela přesně tím, čím to chtělo (a mělo!) být po celou dobu a ne jen v jedné či dvou epizodách. Působí to jako že někdo přišel s dobrým nápadem na dospělé (ne)Hvězdné války, popsal začátek a konec, Disney řekl "jo, ale více lošťomilošti do té špíny a kosení vyvrhelů", následně najali partu režisérů a scenáristů na vatózní výplň mezi úvodem a finále, ale nikoho z nich neseznámili s konceptem a na výsledek také nikdo nedohlížel "protože jsou to přeci Star Wars, to potáhne samo o sobě, stačí že to bude tak nějak poslepované". A nutno říci, že ano, právě Star Wars zasazení podepřené nemalými (jakože fakticky nemalými) produkčními hodnotami, působivou velkoformátovou akcí, neuvěřitelně dobrou hudbou, která je originální a výtečná sama o sobě a nikoli pouze s přihlédnutím k Williamsovi, a trojicí zdařilých epizod vzbuzujících naději, že při jistějším uchopení s jasnější a lépe komunikovanou vizí by to v dalších řadách mohlo využít nezměrný potenciál, který i navzdory rozporuplné úvodní řadě v Mandalorianovi nepopiratelně dříme. I když dříme... V té finální epizodě již prokoukl v plné síle; jen houšť a větší kapky téhož. Druhá řada napravuje neduh v podobě nevyrovnanosti, jelikož každá z epizod je přinejhorším alespoň dobrá. I s tou "merchandisingovou lošťomilouští" Baby Yody to tentokrát není tak hrozné. Ostatní výtky trvají; nulový vývoj postav i děje, mezi většinou (škarohlíd by řekl všemi) epizod je jedno, zda by je propojovalo deset dílů či žádný. Všechny jsou dle shodného nepropojeného velkorozpočtového popcornového syžetu videoherních levelů, který se sice na týdenní bázi neokouká, ale ani nenadchne. Přibyla naopak nová výtka. Nejlacinější možný fanservis v předaleké galaxii. Do každé epizody je na sílu naroubované cameo některé z kultovních postav universa. Většinou to nemá žádný význam nad rámec "slavná postava A pošle hrdiny za slavnou postavou B, fanoušci onanujte". Což se přejí velmi záhy. Třetí je pak po šest epizod tu více tu méně nudná a zhola zbytečná vata a v posledních dvou epizodách velice solidní samostatný film. | S1: 3/5 | S2: 4/5 | S3: 3/5 |

Má to hned několik zásadních problémů od otřesného CGI (jakkoli se na něm nestaví), přes papundeklovou výpravu a kostýmy, ochotnické party vedlejších rolí, neopodstatněně rozdílné pojetí hned několika zásadních postav (nejvíce pak Yen, ale ta z toho aspoň vyšla jako sice jiná, ale zajímavě uchopená postava) a především výrazný odklon od pro Zaklínače stěžejní slovanské stylizace směrem ke generickému západnímu pojetí fantasy. Což jde proti srsti o to více, že dějem se to předloh (povídkových) drží více než by se čekalo. Ovšem v jádru to tam je, ne že ne. Tohle není nová Hra o trůny. Mnohem blíže to má k Poslednímu království spíše než čemu jinému. Ano, je to v podstatě fantasy béčko. Jenže, budeme-li upřímní, to jsou i předlohy. Jakmile se to tedy nesnaží o velké politické hry (v kterých plave i Sapkowski), výpravu apod. ale je to prostě o Klepně, Marigoldovi, Ciri a především nabručeném nahláškovaném Geraltovi v lesích, bažinách, hospodách a nevěstincích, tak JE to Zaklínač. I díky tomu, že Cavill si Geralta vyloženě užívá; od zastřeného cynické hlášky cedícího chrapláku přes intimní tokání s Klepnami/Marigoldem až po akční pasáže. Ty, mimochodem, mají výtečnou choreografii (o co nerealističtější o to působivější) soubojových scén. Jakkoli tedy mnohé nefunguje či je vyloženě na pováženou, tak žánrově to v podstatných bodech šlape solidně. A to se počítá. | S1: 3/5 |

John Wick: Dark Ages Edition

Podmanivě uhrančivá hmatová elegie, co se zaháčkuje v srdci způsobem, který z hlavy nevymizí pěkně dlouho. Pokud vůbec kdy. Stěží říci, zda je obdivuhodnější suverenita s jakou se Clapin nebojí být svébytný či suverenita realizace a ztvárnění tak těžko uchopitelných pocitů jako jsou melancholie, nostalgie, trudomyslnost, naděje, ztráta či láska. A aby chvalozpěvů nebylo snad málo, tak je třeba ještě zmínit Levyho kongeniálně hypnotický soundtrack a pak také... Ne, to by bylo na dlouho. Prostě jeden z filmů dekády. A ne, skutečně v předchozí větě nevypadlo přídavné jméno od "a".