DaViD´82

(ne)Chtěl mít festival, ale přijeli mu tam influenceři. Je to fascinující, ne že ne, ale čistě po škodolibé stránce "muhehe, dobře jim tak evianistům". Události se nedaří koherentně zdokumentovat, nekladou se zpovídaným nepříjemné dotazy na tělo, zásadní osoby "vnitřního kruhu" to až na McFarlanda ignoruje a na konci má jeden více dotazů než na začátku. Je to ohraná písnička několika podvodů a zpronevěr, na kterých není nic sofistikovaného či nápaditého. Velké řeči a sliby charismatického podvodníka podpořené dobrým marketingem. Nic více a nic méně. V krátkém časovém úseku to procházelo a dotyční to před sebou valili a valili až bulvy nestačili valit. Z obdobného ranku je neskonale zajímavější kauza kolem Elizabeth Holmes.

Taková svodka jednoho žánru a všeho o něm i kolem něj. Působí to totiž jako hodinu a tři čtvrtě dlouhý trailer na desetidílnou sérii. A série by to bývala byla výtečná, protože jedno každé téma (a že jich tu je), které se zde nakousne, je nosné a vyloženě volá po pořádném zakousnutí se. Jenže ono ne, co deset minut, to něco zcela jiného. A to předchozí se už navždy opouští bez jakýchkoli jiných než nedořečených povšechných informací (klidně si to uprostřed tématu odskočí na dopad kung-fu filmů na breakdance a parkour kulturu, zabere to vždy necelou minutu; proč to tam tedy vůbec dávat?). A to je setsakra málo. Nápad dobrý, forma na pováženou. Mluvící hlava střídá záběr z filmu, následuje grafický předěl, do toho se na vteřinu objeví kdo mluví a jaký film to byl. To celé trvá cca dvacet vteřin a pak se jede stejná skladba znovu a znovu. Má to díky tomu spád, má to energii, zapíšete si do poznámek "páni, tenhle film si musím sehnat a týjo, tohle je zajímavé, o tom si musím zjistit více". Jenže to je ten problém, nahodí to udičku, ale nic to nechytí. Není ani jasné, komu je to vlastně určeno. Fanouškům ne, ti to všechno vědí a je to příliš povšechné, příliš po povrchu. Neznalým pak už vůbec ne, protože je to tak strašně letem světem o tak konkrétních aspektech mířených právě na fanoušky, že než se stihnou naladit na jedno, už se řeší něco zcela jiného.

Již s ohledem na rok vzniku předlohy je jasné, že toto není (a nemá být) zástupce novodobého přístupu k fantasy žánru. Ne, tohle je (a má být) černobílá pohádková naivní fantasy o partě děcek. Ano, je to do značné míry rytířská variace na Narnii (ne filmovou, ale tu seriálovou ze Studia Rosa) bez tradiční fantasy havěti a mluvící fauny. A ne, není na tom vůbec nic špatně. Pokud vám svého času sedly klasiky à la Willow, tak tohle je ze shodného ranku. V rámci necelých pěti hodin to nikdy neztrácí tempo (cenou za to je na hlavu postavená logika výskytu a přesouvání postav ve druhé polovině či finální díl, který působí jako sestříhaný ze dvou), děcka vesměs nejsou otravná, hlavní představitel je vyložený sympaťák, tvůrci se nebojí "lacině" využívat dechberoucích krás Nového Zélandu v exteriérech a tuzemských hradů v interiérech a... A vůbec, pokud chcete (až na jeden sympatický zvrat) přímočarou nenáročnou výpravnou dobrodružnou pohádku pro celou rodinu na jedno odpoledne, tak není třeba hledat dále. Pokud naopak hledáte "novou Hru o trůny/Zaklínače", tak hledejte dále. | S1: 4/5 |

Hello all you cool cats and kittens. Kriminální dokusérie jsou v posledních letech ztělesněním "to nevymyslíš". O této v hlavní roli s excentrickými egomaniakálními pokryteckými rednecky ve sváru, kteří nadevše milují pozornost, prachy, účesy "vpředu byznys, vzadu párty", otřesné country odrhovačky, zbraně a velké kočky, to pak platí dvojnásob. Pouze to mohlo (a mělo) být vměstnáno do o jednu či dvě epizody kratšího rozsahu. Místy to totiž poněkud ztrácí tah na bránu. Témat je však hodně; chov velkých koček v zajetí, jejich podmínky, finanční byznys z toho plynoucí, týpek co byl předlohou pro Tony Montanu (ve kterém jiném díle by takový charakter byl ten nejméně zajímavý?), mnoho(ženství/mužství), budování komuny/kultu se vším všudy, miliónové dědictví, kandidatura na prezidenta, kvanta perníku a především postupně eskalující kočkování a vrážení si kudel do zad všech zúčastněných "kolotočářů"; a to až po nějakou tu objednávku vraždy apod. Nikdy to tedy neztrácí na zajímavosti. Což bezpečně poznáte dle toho, že z neustálého kroucení hlavou nad vším tím "to nevymyslíš" a "to snad ne" pekelně bolí za krkem. Možná by se ovšem slušelo ještě s tím posečkat rok dva, protože i "po konci" se toho v těch kauzách nemálo echt zajímavého stále ještě děje a dít bude.

Potvrzení, že i když se tuzemské kinematografii jinak zrovna nedaří, tak dokumenty nám vždy šly. A evidentně stále jdou.

Pokud od toho čekáte náhled do zákulisí proslulého univerzitního týmu, pohled na to, jak se možným budoucím hvězdám NFL daří skloubit školu a přípravu na šanci na profi smlouvu, o specifika "přestupů" mezi univerzitami, vztah běžného studenstva a fotbalové elity, napětí mezi "prvňáky" a "seniory, kteří mají poslední šanci se ukázat" v týmu, rivalitu jednotlivých škol... Tak přesně nic takového se tu (až na pár záblesků) neřeší. Jde čistě o slet zápasů v univerzitní sezóně; je to dobře podané, má to tempo, není to bez zajímavosti, ale je to čistě o sportovní stránce "příprava na zápas - zápas - pozápasové dění a pak zas a znovu". Těch několik pokusů o vstup do osobní roviny je příliš inscenovaných než aby o něčem reálném vypovídalo. Čili to čím je to nejzajímavější oproti "profi NFL All or Nothing" sériím, tedy univerzitní rozměr, se nevyužívá dostatečně. Že jde o nevyzrálé mladíky poznáte bezpečně jedině dle toho, jak se snaží být šik a neustále čumí do mobilů. PS: Postava kouče obrany je největší myslitelná sbírka všech klišé "americký kouč fotbalu", taková postava by v nedokumentární tvorbě neprošla, protože by nepůsobila ani na vteřinu reálně.

Nejpůsobivější na tom není nepřikrášlený (v rámci možností) bezprecedentní přístup do zákulisí i soukromí, velké emoce, průšvihy, radosti, prostořekost, rozdíly oproti vyjádřením pro média a „co se mi skutečně honí hlavou“, adrenalinem našlapané zprostředkování závodů samotných (kam se hrabe Rychle a zběsile oproti zdejší „akci“), absolutní mistrovství ve střihu (podání i rutinních na události skoupých velkých cen je dechberoucí; a co teprve těch, kde se něco děje), intrikaření plné vrážení si kudel do zad mezi stájemi a (spolu)jezdci ve stylu "Hry o trůny hadr", nelineární promyšlená struktura, sloupávání staniolu z vypulírovaného efjedničkového pozlátka, až „clarkson-hammond-mayovsky“ (to určitě vystřihnou) momentky či running joke v podobě „ignorace“ Räikkönena (mít k dispozici krále trapnosti/komedie a takto ho zazdívat, je však trestuhodné). Ne, to zdaleka nejpůsobivější na celém tom majstrštyku je, že to vrací vypulírované a předpisy svázanému motocirkusu lidskou tvář, osobitost, emoce a kouzlo, které pro mnohé z nás F1 měla v devadesátkách někdy kolem nácti let věku v dobách Senny či pozdější rivality Schumacher-Häkkinen. Navíc je to především o lidech za F1 a emocích, nejde (jak by se mohlo zdát) o tradiční rekapitulaci sezóny "ten a ten závod, takový a takový výsledek" (ostatně to ani nezachycuje veškeré stěžejní události daných sezón; což je někdy škoda). Vůbec se nedivím, že první sezóna o ročníku 2018 v důsledku přinesla zvýšení zájmu a sledovanosti ročníku 2019. A co teprve ta druhá, kdy si štáb k tělu krom „zbytku pole“ pustilo i nedostižné duo Mercedes/Ferrari (jakkoli jen na pár závodů a nikoli celou sezónu). Echt kvalitní sportovní dokuseriály s pohledem na „to jak to chodí mimo dohled přenosových kamer a tiskových konferencí“ má obecně vzato pod palcem spíše Amazon, ale Netflix s tímto (a ještě Sunderlandem) drží trumfová esa. Lépe podaný, emocemi i informacemi nabitý pohled do vrcholového sportu tu totiž aktuálně není (a že jich pěkných pár sakra dobrých je). Ovšem jak to upřednostňuje příběhy nad dokumentárností, tak v pozdějších řadách nosné a silné linie skutečného průběhu sezóny nejsou vždy adekvátně zachyceny. Dochází tak k paradoxní situaci, kdy kvalita závodní sezóny nemá až takový dopad/odraz v kvalitě dané série. Příkladem budiž čtvrtá řada zachycující památný ročník 2021. Je výtečná, ne že ne, jen s nejnosnějším možným materiálem za dobře dekádu (ne-li dvě) F1 naložila tak, že je ve stínu sérií, které se musely popasovat s méně strhujícími ročníky F1. A že by to šlo, dokazující finální dvě epizody čtvrté série. | S1: 5/5 | S2: 5/5 | S3: 5/5 | S4: 4/5 | S5: 4/5 | S6: 4/5 |

Spíše standardní, jakkoli kvalitní, drama o táhlém legislativním souboji "David versus Goliáš", kde jsou karty rozdány jasně. Konglomerát tající svá pochybení proti přírodě/lidskosti a právník přicházející o iluze nikoli však o morálku. Jede se dle syžetu dobře známého z Erin Brockovich a podobných. To co z toho činí zapamátihodnou záležitost je působivě znepokojivá "černobylská" atmosféra; a to především během první poloviny.

Úvodní třetina oplývá natolik strhující energií a nábojem, že něco takového pamatuji naposledy u posledního Šíleného Maxe. Žene to vpřed, nápad střídá nápad, nevíte zda více obdivovat technickou stránku, mizanscénu či nezaostávající obsah a... A nevyhnutelně následuje upadnutí tempa. Jakkoli technické mistrovství zůstává, tak čím více se to proměňuje ve variaci na Jdi a dívej se, tím odtažitější a navzdory "jakože jednozáběrové celistvosti" epizodičtější to je. Nakonec se to rozpadne ve slet výjevů zcela; někdy nebývale působivých, někdy viděných, někdy poněkud kolovrátkových. Být výjevů o pár více či méně; je to jedno. Cesta (fyzická i niterní) hrdiny/diváka by byla nemlich shodná. Špatné ani nudné to není ani na moment. Pouze to již nikdy není tak dobré jako zpočátku. Což u je u zážitkového filmu problém. Nejedná se tedy přímo o vítězství formy nad obsahem, ale je to tomu nebezpečně blízko, ne že ne. Ovšem s ohledem na to, na jaké über-úrovni ta forma je, by se i tak nejednalo o zápor.

Bim, guess what? Že by konečně FUKAFUTOKYU? Nikoli, ale konceptem se to zase až tak neliší. May se snaží během několikatýdenní cesty ze severních ostrovů k jižním o proniknutí do "specifičnosti japonské nátury" skrze jednu haiku za druhou, převleky, jídlo, atrakce, J-POP, setkávání s udržovateli tradic a vůbec mnohá aktuální i historická "ze západního pohledu podivná" specifika. Jenže v jeho vytyčené metě ho odbourává každý náznak falického symbolu, kdejaký hláškující robot, extrovertní a nejhlasitější průvodce v celém Japonsku, vlastní štáb a vůbec tak nějak všechno. Nejvíce na škodu je nevyrovnanost jednotlivých epizod, kupříkladu první a čtvrtá jsou ryzí zlato, zatímco třetí o Tokiu je naopak až otravná. Škoda, každopádně doufám, že série "odbourávající se Bim na cestách" bude pokračovat. Tady je totiž nesporně hlavním tahounem May sám o sobě spíše než Japonsko samotné. Ostatně on se jím tak nějak "prosumimasenuje" spíše než procestuje. Což v tomto konkrétním případě, paradoxně, není výtka, ale klad. A ne zrovna malý. Je to totiž ve své podstatě více sitcom o trampotách brblajícího starce než dokument.