DaViD´82

When you see a good move, look for a better one. O Mr. Robotovi by se nesporně dalo napsat mnohé. Například o vypiplané formální stránce, kterou jistě pěkná řádka článků zanalyzuje (ty úvodní titulky, to rámování postav do spodní třetiny/rohů obrazu apod.). Ať již co se týče nápadité práce s nespolehlivým vypravěčem, prolamováním čtvrté stěny, stejně tak jako se vyrojí rozbory do detailů promyšleného chladně vycizelovaného „fincherovsky-depalmovského“ (audio)vizuálu a jeho roli (speciálně pak od druhé řady, kdy Esmail režíruje již vše sám) či o tom, jak to vykradlo německý snímek Who Am I. O tom, jak je díky důmyslné struktuře jedno, jestli ony zvraty prokouknete v úvodních desítkách minut či až je tvůrci sami vyjeví, protože v obou případech to funguje, jelikož se s divákem hraje uvědomělá hra "vy si myslíte, že to víte a my moc dobře víme, že vy si myslíte, že to víte" po celou sezónu. Ovšem ono to na pointě stejně nikterak nestojí. Budou se pět ódy (nejen) na Malekův a Wallströmův výkon, stejně jako se vyrojí bezpočet článků o tom, jak je tu konečně dílo, které neprasí na Linux přísahající komunitu světa hackerů, blackhatů a jim podobných. Fóra budou přetékat diskuzemi řešícími význam každé věty, narážky a odkazu. Ovšem co zbývá „obyčejnému“ divákovi, kterému je v(ý)še uvedené jedno a chce prostě jen vidět dobrý seriál? Tak takový divák je na tom zdaleka nejlépe, jelikož jemu Mr. Robot v kostce nabízí „sakra zdařilý palahniukovsky anarchistický hackerský Fight Club říznutý v korporátní linii Underwoodovic nesmlouvavě nekompromisním pragmatismem“. Což už by i divákovi, který má o komunitě z odvrácené tváře moderních technologií obrázek jedině na základě románů s Lisbeth Salander, mohlo stačit k vyzkoušení pilotní epizody. Jestli mu sedne či ne je sice věc zcela jiná, ale Mr. Robot je i v dnešní vlně nebývale kvalitní televizní tvorby natolik unikátní a odvážný, že nabízí mnoho důvodů proč mu dát šanci i navzdory jeho občasným problémům s tempem vyprávění. A kdo ví, třeba si zrovna vás tvůrci hacknou a propadnete tomu. | S1: 5/5 | S2: 4/5 | S3: 5/5 | S4: 5/5 |

Pohádka pohádek má nepřehlédnutelný (a díky Desplatovi i nepřeslechnutelný) potenciál stát se další každoroční stálicí vánočního kolovrátkového programu našich obrazovek. Výhradně však na ČT art, protože zdejší pozvolným tempem vedená výprava je nade vše věrná duchu původních předobrazů dodnes dobře známých pohádek, které s laskavostí a přístupností rozhodně nijak nekoketovaly. A právě tato jejich (od/z)vrácená nepřikrášlená a do horroru laděná bizarní tvář je stejně tak fascinující (zvlášť s přihlédnutím k čarukrásným vizuálním kvalitám) jako to není nic, k čemu by usedla celá svátečně naladěná rodina a přežila to bez úhony.

Schválně jestli poznáte v čem je problém (či přesněji nepříjemný zádrhel) této série… Má dvě ústřední linie. Narcotraficantes „jihoamerickou“ španělsky mluvenou zaměřenou na pozdní kariéru patróna Medelínského kartelu Pablo Escobara (fantastický, respekt budící a jakkoli by to k tomu svádělo, tak nepřehrávající Moura), která je plná intrik, napětí, skvěle vystavěná a dodržující žánrová specifika, aniž by se však výrazně odchylovala od skutečnosti (ostatně ani není důvod, ona byla i tak dost neuvěřitelná sama o sobě). Druhá DEA „severoamerická“ angličtinou mluvená linie je do morku kostí procedurální, řešící detaily vyšetřování (ostatně oba agenti se na vývoji seriálu aktivně podíleli) a honu na narkobarona, který byl jedním z vůbec nejbohatších/nejnebezpečnějších lidí své doby. Už asi tušíte v čem je onen zádrhel, že? Ano, každá je ze zcela (ale skutečně zcela) jiného těsta. Nedá se říci, že by jedno z těch těst bylo lepší druhého, protože obě se nesou natolik v jiném duchu, stylu i pojetí, až jsou v mnoha ohledech neslučitelné. A do toho navíc ještě třetí složka v podobě velmi častých dokumentárních pasáží "vypravuji jak v rozhlasové inscenaci a je to doprovázeno archivními dobovými záběry". Jakkoli každá ze složek sama za sebe funguje na výtečnou a není ji moc co vyčíst (snad jen že to vypadá jakoby každá agentura byla zastoupena jedním člověkem), tak dohromady pospolu zrovna neštymují a nevytváří soudržný celek. Což s ohledem na jejich kvality zamrzí. O to více, když již bylo prokázáno, že tyto zdánlivě neslučitelné přístupy k této látce skloubit přeci jen lze (aneb zdravím Dona Winslowa). Čili to sice zamrzí, ale rozhodně ne natolik, aby to cokoli změnilo na neoddiskutovatelném faktu, že se Narcos zařadilo mezi špičku současné "quality TV".

Škoda až příliš pozvolné úvodní poloviny, která platí daň za to, že je jedním z prvních setkání západního publika s Japonskem od války a tak je tu nutnost vysvětlovat pojmy i japonskou náturu. Tedy záležitosti, které dnes patří ke všeobecným znalostem. A tak se tráví moře času didaktickým vysvětlováním bušida, jakuzy, katany, citu a povinnosti pro čest a závazek apod. Místy to působí skoro až jako zfilmovaní těchto záznamů z wikipedie. Na druhou stranu to na rozdíl od mnoha podobných filmů není k japonským tradicím „zápaďácky urážlivé“ a naopak to pravidla i specifika dodržuje. Jakmile je však vše vysvětleno a začne samotné nesmlouvavé krvavé splácení dluhů a letitých osobních závazků, tak již není na co si stěžovat. Tedy krom toho, že pohled do historie, zvyků a závazků v rámci jakuzy si stejně lépe zpracovali sami Japonci; především pak v tvorbě Hidea Gošy.

Výtečný "interaktivně-adventurní" koncept, který nejmenší caparty (dva až tři roky; pro nikoho jiného to není) vtáhne i zapojí a přitom z nich nedělá blbce, zruinovaný otřesným zpracováním a přílišnou délkou epizod. Ouškó, Ouškóó!

Rázovitost Bohem zapomenutého sedmdesátkového (jakkoli to vzniklo až počátkem osmdesátek) Bronxu, jehož značně svébytné genius loci je tu tím hlavním protagonistou, servírovaná skrze nepřikrášlenou každodenní rutinu pochůzkářů tělem i duší, kteří chtějí jen dělat svou práci; bez pruzení ze strany vedení i od chátry na ulicích. I po několika dekádách jde o film, ze kterého vycházejí veškeré filmy a seriály, které pracují s drsnou a špinavou poetikou práce i osobního života řadových policistů. A i proto (ovšem zdaleka nejen proto) jde o žánrovou klasiku, která si svůj status plně zaslouží a která svými kvalitami bezezbytku dostojí dobrému jménu, které si vybudovala.

(ne)Noirová (ne)křesťanská (ne)pohádka, která svou svébytnou atmosférou i charismatickým záporákem nepochybně zaujme, ale podráží si nohy lacinou studiově-papundeklovou výpravou, otřesným divadelním přehráváním kompletního ansámblu a otravným duem děcek v hlavních rolích.

Nápad za všechny prachy, který je trestuhodně nenápaditě zpracovaný. Krom pár výjimek potvrzujících pravidlo (pohled do hlav ostatních, natáčení snů) jde o banálně přímočaré dobrodružství, ve kterém se Pixar "nepixarovsky" často snižuje k lacinému pitvoření se postav.

Celovečerní "bulharská" epizoda Kobry 11.

První část "Pearl Harboru Johna Woo" o osudech třech párů na sklonku čínské občanské války. Rozhodně nepřehlédnete ani nepřeslechnete, že Woo se dostal k olbřímímu rozpočtu. V tom problém není. Problém je, jak s ním naložil. Civilní pasáže ústředního tria jsou naivní přeslazenou limonádou, za kterou by se styděla i kdejaká červená knihovna, ale jakkoli prostinké to je, tak to ještě jde skousnout. Problém jsou paradoxně (vždyť je to John Woo!) přepísknuté rozmáchlé epické válečné scény (vypadají jako ty z Kódu Navajo; akorát větší, větší a ještě větší), kde Woo neví co by a tak tam metá jeden výbuch za druhým, zpomalovačka střídá zpomalovačku a... A ano, v obou svých polohách je to prostě Pearl Harbor jedna k jedné. Akorát to není tak zábavné (ani směšné) a prostě to jen nudí. I díky tomu, že jde o prolog, který se dal shrnout do patnáctiminutovky na začátku druhé části. Na tu to však neláká ani náznakem, protože osudy i postavy nezaujmou a ke své vlastní škodě überpřestylizovaná akce se zajídá již tady.