DaViD´82

(pře)Stylizovaná nenáročná špionážní retrohubka, která není vyloženě komediální, ale po celou stopáž jí nezmizí z koutků pobavený sebeuvědomělý úšklebek. Nepřekvapivě to stojí a padá (i díky záporákům do počtu) na škorpení ústředního tria, které většinou funguje. Většinou. A když zrovna ne, tak to na svá bedra berou "šedesátkový" Ritchie, "morriconeovský" Pemberton či strýček Rudi se svou pohádkou.

Ne že by mi srdéčko nezaplesalo samou radostí nad Rebeccou Ferguson i veškerou tou přehledně nasnímanou, nápaditou, přepáleným CGI nezatíženou a různorodou akcí (především pasáž na motorkách je v tomto ohledu naprosté blaho), ale to co je na tom to vůbec nejlepší (krom Rebeccy Ferguson samozřejmě) je především závěrečná minimalistická osobní londýnská třetina, kdy se to definitivně překlopí v klasický špionážní snímek britského střihu, kde se skvěle napsané postavy (nejen na poměry akčního blockbusteru) přechcávají skrze dialogy „já vím, že ty víš a ty víš, že já vím“ na letišti, v místnosti či na zahrádce restaurace a zcela se to obejde bez jakékoli akce. A funguje to, protože to není ani trochu blbé, ctí se přitom zákonitosti žánru a McQuarrie dává naplno vzpomenout, jak si před dvaceti lety scenáristicky vystačil s jednou místností a jedním vyprávějícím mrzákem. Je z toho vidět, že mu šlo v první řadě především o postavy a děj a až v té druhé o akci a pozlátko; což je u letního popcorňáku, kterým to ve výsledku vlastně vůbec není, věc nevídaná.

Arbitráž 1973

Mallickovsky laděné loučení s dcerkou. Koncept veskrze sympatický, ale výsledný převod do praxe nejlépe vystihuje ohrané "skutek utek". Melancholická atmosféra ještě docela i funguje, ale po herecké stránce jde o svým způsob anomálii. Vypovídající je již to, že zoufale nepatřičně působící jakože zádumčivý Arnie tu je tím lépe "hrajícím" (nejen) z ústředního dua.

Nepřiznaný prequel prvního Mad Maxe.

Proč tu v zajímavostech schází, že David Robert Mitchell je pseudonym Johna Carpentera?

Like

Aneb když jsou herec a režisér každý na zcela jiné kvalitativní vlně. Zatímco Gyllenhaal "oscarově" hraje jak o život, tak Fuqua rutině točí prostě jen další spotřební verzi tisíckrát viděného boxerského echt béčkového melodramatu, ve kterém jsou snad veškerá žánrová klišé; akorát mnohdy v nefunkčním provedení. Také to má zvláštní tendenci uvadat, jelikož to začne tou zdaleka nejlepší scénou a pak už to jde od desíti k pěti; speciálně pak po pádu na dno, kdy se ke slovu dostává prozření těch pravých hodnot a návrat na výsluní. Je svým způsobem smutné, když úvodní zápas má drajv, energii i náboj a finální kde nic, tu nic. Drží to pohromadě jen díky Gyllenhaalovi, ale jak jsem již zmínil, tak tady jeho vynikající "rozervaný" výkon působí téměř až nepatřičně.

Paradoxně to lepší, přínosnější a nadčasovější co přinesl komunitou zafinancovaný projekt, který v mnohém přepsal herní dějiny. Na jaře 2012 Tim Schafer (autor většiny klasických adventur ze stáje LucasArtu) rozbil bank komunitního financování na Kickstarteru s příslibem "udělám nějakou, ještě nevím jakou, staromilskou adventuru“. Vybral hromadu peněz, ukázal cestu ostatním a odstartoval tak následnou nostalgickou tsunami vlnu návratů zasloužilých tvůrců a s nimi staré dobré herní školy, která u velkých vydavatelů již nemá prostor. Svým způsobem změnil byznys. Tato dokumentární série zevrubně na ploše dvaceti epizod sleduje celou mnohaletou cestu výroby a to ještě i před spuštěním financování. Sám o sobě je tedy zajímavý, jelikož do hloubky zaznamenává kompletní tvůrčí proces na všech frontách včetně veškerých kompromisů a sofiiných byznys voleb. To vůbec nejlepší na něm však je, že celý Schaferův projekt byl od počátku postaven na vratkých nohách a jak moc úspěšný byl, tak o to větší pád z výšin ho potkal; žádný konkrétní plán, megalomanské přestřelení svých možností, vyčerpání prostředků dlouho před dokončením, kontroverzní komunikace ohledně mnoha nepopulárních rozhodnutí, nedodržení slibů, neúměrně dlouhý vývoj i rozporuplná kvalita výsledného produktu. To vše i mnohem více tento počin nekompromisně, nezúčastněně a bez příkras zachycuje čili jde o unikátní sondu, která je přínosná sama o sobě (zvláště pokud rozjíždíte nějaký projekt) a to i bez ohledu na to, zda vás hry (nota bene oldschoolové point and click adventury) vůbec zajímají.

Rvačku mezi muži poněkud sráží dva zádrhely. První "heistová" polovina zestárla podstatně více než ta druhá "kdo seje vítr, sklízí bouři". A poté že jde do značné míry o snímek oněch dvou slovutných němých scén (loupež a finální jízda Paříží), které z toho chtě nechtě ční a poněkud nešťastně strhávají pozornost na sebe.