Flakotaso

Škodolibý a nekompromisní film, který nedává nic zadarmo a snad proto je tak nenápadně přitažlivý. Špatná obrazová a zvuková kvalita, ve které byl vysílán, paradoxně tento dojem ještě posiluje.

Fascinující, jak zde Solás dokázal zcela plynule střídat uhlazené historické melodrama s naprosto neuvěřitelnými obrazy šílenství, marastu a zvířecké brutality. Něco podobného jsem viděl snad jenom u Zulawského, ale ten netočil akční scény, pouze akty propukajícího šílenství jedince. Mnohaminutová bojová scéna z první povídky je možná nejsugestivnější v historii a celého vojína Ryana ap. strká do kapsy - kamera poskakuje přímo v centru dění a doslova naráží do zablácených a zkrvavených tváří chlapíků, jejichž zběsilé souboje jsou podány velmi reálně. Výrazné náznaky talentu pro tento druh scén byly patrné už v předchozí středometrážní Manuele, ale to, co zde Solás a kameraman Herrero předvedli, se snad už ani umocnit nedá. I další dvě povídky jsou ale výborné, působí spíše jako menší celovečerní filmy, vzhledem k dostatečnému času, na kterém jsou rozvíjeny. A kupodivu fungují všechny - jak brutální první, tak spíše romanticko-nostalgizující druhá a dokonce i poslední studie nerovného vztahu, balancující na hraně vážně míněného mapování a vtipně podané nadsázky - o tento úspěch se zasluhuje zejména kromobyčejně zábavná herecká dvojice Adela Legrá a Adolfo Llauradó. Všude navíc výtečná a žánrově pestrá hudba Lea Brouwera.

Zvláštní film, takový skoro-noir těžkého průmyslu/prostředí stavebních inženýrů s českým Kirkem Douglasem Robertem Vrchotou a uvěřitelnou femme fatale Valentinou Thielovou. Formálně je to téměř nenapadnutelné, kamera Vladimíra Ješiny je velmi dobrá, stejně jako agresivní Zelenkova hudba. Příběh a zejména vývoj zápletky po smrti jednoho z hlavních představitelů je ovšem tak neskutečně prvoplánový a unyle podávaný, že je těžké udržet pozornost i přes výše zmíněné klady a zaujme až překvapivě patetický (v dobrém) závěr. Dá se předpokládat, že po výtečné uvolněné komedii Štastie príde v nedelu se jedná o jakési lehké "vykoupení" režiséra Lacka ve formě zpracování ideologicky vhodného a "poučného" námětu.

Ten film zachycuje realitu překvapivě dobře - nekonečné množství bezduchých keců, rádobyproblémů a piva vidí a slyší člověk všude kolem sebe. A kromě toho je to i výborně "hladce" natočené a ozvučené.

Tolik řečí o nové éře Lva a nakonec...ne, že by se to nedalo snést, ale teď tady místo jednoho sucharského předávání cen, máme sucharská předávání dvě. Ceny kritiky tak dnes absolutně ztratily význam. Navíc už druhý rok za sebou situace, kdy je vše dopředu jasné - natočí se 29 filmů pro kina a 11 lvů nakonec dostane původně televizní minisérie (jejíž "filmovou" verzi skoro nikdo neviděl!) natočená zahraničním tvůrcem - opravdu trapný obraz zdejší úrovně. Palec nahoru za živou hudbu, palec dolů za otřesnou novou podobu samotné lví ceny (kolik na tom pracovalo vystudovaných designérů!?). Jinak není moc co hodnotit. Eben, schody, keř a kužel.

Nebylo to tak otravné, jak jsem vzhledem k tématu a jménu režisérky čekal - nakonec se z toho vyklubala docela snesitelná oddechovka. Přesto je tam mnoho podstatných nedostatků - kašírovaná zápletka se smrtelnými onemocněními, zcela nefunkční a umělé vedlejší vztahové linie (dcera a Dyk, Dyk a skupina, dcera a Genzer, Krobot a Bydžovská) a poněkud těžce nezvládnutý závěr (Nellis prostě nemůže odolat dokonale nenaplnit svou dávno otřepanou škatulku "hořké komedie"). Nabízí se také otázka, proč údajně česká hudba ze 70.let zní tak jak zní, tedy dost nevěrohodně. Film naštěstí drží nad vodou zejména trio Geišberg, Polívka, Krobot a nenápadná, realisticky laděná Cibulkova kamera (tak má kamera v mainstreamu vypadat). Zasmál jsem se jednou nebo dvakrát (ano, jednalo se o nadávky, propracovanější gagy nehledat) ale kupodivu mi to nevadilo - Revival jsem vnímal opravdu spíše jako čistě hudební film než komedii. Přemýšlet o tomto filmu v rovině kritiky médií nebo úlohy disentu je zbytečné, jelikož řečená témata jsou ve snímku nakousnutá asi dvěma větami či záběry a ponechaná ležet ladem.

Pár dobrých allenovských vtípků (nejvíc mě dostala hláška "Monica...even the name is hot!" a nebo ta o Slečně Julii), ale jinak je to těžce průměrný, ve druhé polovině až podprůměrný pokus o...o co vlastně? Oslavit Řím a předvést brutálně staré klišé o tom, kolik "malých" příběhů skrývá velké město? Neschopnost Allena ukázat cokoliv typicky italského, aniž by se snížil k otřepaným klišé o tomto národu (už jenom to, že "žhavou" Italku hraje Španělka - prostě proto, že vyhovuje Allenovým představám o žhavé Italce) mě překvapila víc než dost. Dobře, oddechovka nepotřebuje průlomové myšlenky, měla by však držet pohromadě a fungovat, což se tady, na rozdíl od Barcelony a Paříže, rozhodně nepovedlo.

Na rok 1957 neskutečně ostré a potměšilé vůči dobovým nešvarům. Opravdu hodně daleko za hranicemi běžné a povolené komunální satiry. A navíc věci, na které se dnes v českém filmu zapomíná (a nebo kašle a nebo už to nikdo neumí) - pečlivá práce s drobnými detaily, ať už jsou to gesta, pohyby, dialogy, rekvizity a vůbec celé rozzáběrování.

Sním svůj třírohý klobouk, jestli tohle neviděl Jerzy Has před natočením svého Rukopisu nalezeného v Zaragoze (možná ho budu muset opravdu sníst, přece jenom mezi oběma filmy je pouze roční mezera).

Výborná první polovina, ale potom se Knězovy děti zvrtnou do stavu, kdy se nápady a kvalitní humor povážlivě vytrácejí a film se to snaží zakrýt (nebo spíše nahradit) překombinovaností (nemyslím tím nějakou tu násilnou/nenásilnou smrt, na to si člověk u balkánských filmů zvykne), množstvím zapojených postav a postupným odkrýváním či zakrýváním jejich motivací. Ještě dvacet minut před koncem by to bylo na čtyři hvězdy, ale...nemám rád překombinovanost, která se navenek snaží vypadat že naprosto ladně funguje a přitom uvnitř docela drhne - poprvé mě Matišičův scénář trochu zklamal. Každopádně skvělá hudba, pěkná kamera a z herců mě nejvíce bavil Niksa Butijer.