Caym

Myšlenky, vzpomínky a pocity umí člověku dokonale zamotat hlavu - a Josh Mond to umí zachytit.

**sofistikovaně zabalené spoilery**...a vznikl film, který by mohli promítat dětem na základkách, protože stejně jako Lorelai v Gilmorových děvčatech malé Rory řekla "hořáky jsou ďáblovy prsty", tak i Clio Barnardová sdělila světu že "tohle se nedělá - pokud nechcete býti topinkou" - bohužel to sdělila formou pro mě neskutečně otravnou, unavenou, rozvleklou a navrch odporně okatě emotivní. Pojďme rozplakat diváky ďábelskou, a přesto roztomilou verzí Kevina McCallistera, yes!

Absurdní a hořkosladká road movie, která dostala nevhodnou nálepku MFF Karlovy Vary zvanou "černá komedie". Občasný humor v Rebollově snímku vychází z absurdity, absurdita vychází ze snahy užívat si život, ačkoliv se ve vašem těle rozpínají tři tumory, snaha užívat si život se mísí s bolestí a bolest přechází ve vzpomínky. Rebollův snímek mnohem více než k bouřlivému smíchu přivede člověka k úsměvnému zamyšlení. Nemocný prchajícíh vrah je ve skutečnosti člověk, který žije v okamžiku. Tak jako každý jiný potkává lidi, opouští lidi, vydává se na místa, která mu něco říkají, a pak se na ně vrací, aby si vzpomněl - jenomže - ten okamžik už je dávno pryč. A když do toho všeho zamícháte dva vypravěče, kteří se postupem času začnou překřikovat... není snímku co vytknout.

Šílenství, genialita a lidská bezmoc zblízka - a bohužel taky náboženský proslov mladšího bráchy, který podryl tempo i vyznění celého filmu. Dumont vytvořil narativně vyprázdněný snímek, ve kterém čas, zvuky a blízké záběry fungují jako děsivé zvětšovací sklíčko, pod kterým bublá šílenství Binocheové, šílenství ostatních v sanatoriu a zároveň ona hrůza zvaná "lidská bezmoc". Paranoia, ale i odpor v blízkých záběrech, perfektní výkon Binocheové, kamera, která nenechává diváka distancovat se - trpí-li Camille, trpí divák s ní. Zvuky se přelévají do dalšího záběru, čas krystalizuje, nic se nemění...

Motto: lesby přežijí všechno. Hvězdička za úvodní sprchování a za občasný téměř-povedený vtip (pokud půjdete na projekci značně pod vlivem, třeba se zasmějete o trochu víc).

**warning: obsahuje válečné spoilery** Nekonečně dlouhý scrapbook dvou chlapců, co se stanou hrozně "evil", podtitulek: ošklivá válka, fuj! Slovo "uhrančivý", kterým program snímek označuje, považuji za přemrštěnou snahu nalákat diváka na soutěžní válečnou záležitost za každou cenu. Označení "velký sešit" je víc než na místě: chlapci zažijí všechno možné (a samozřejmě nic z toho byste si za rámeček nedali) a o všem si píší/lepí a kreslí do své velké knihy, která - paradoxně - je na samém konci snímku jen tenoučkým sešitkem (kam se poděla celá ta sbírka brouků? a kde vzali chlapci čas na kreslení pastelkama, lepení broučků a vylisovaných kytiček, když od rána do noci pracovali a mlátili se páskem?). Mé rozhořčení pramení především z narativních paradoxů a ze snahy narvat do snímku všechno: od perverzního kněze (nesmí chybět!) přes znásilnění (taky válečná klasika) a hodného Žida (neskončí dobře, jak jinak) až po návrat ztraceného otce (chyběl do party). Taky nejsem fanda dětí v hlavních rolích - a to hlavně dětí, kterým nevěřím ani "evil" ani "good" výlevy. Close-up záběrů na tváře chlapečku bylo přespříliš, na maminku spadla bomba (jaká to náhoda! - chtělo se mi smát) a já jsem s láskou vzpomínala na Clémentovy Zakázané hry, ze kterých mi šel mráz po zádech ještě dobrý týden. Nic naplat - paní spisovatelka (nezapomínejme, že jde o adaptaci) chtěla od každé válečné hrůzy kousek a vznikla patlanice, pan filmař tu patlanici přenesl na plátno a já jsem nenašla jedinou postavu, která by v sobě nesla zárodek toho "proč" na film zírám. Snad babička byla správná čarodějnice. A už jsem vám vykládala o pedofilní uklízečce?

Když se v Americe řekne nahlas "nigger", tabu je prolomeno a začne téct krev. Třenice mezi bělochy a Afroameričany je v USA stále ještě žhavým tématem; rasismus pobublává těsně pod povrchem a čeká na jakoukoliv prasklinu, aby mohl rozpoutat peklo. S magickými slovy "stalo se" mohl Coogler zajít mnohem dál - mohl ždímat city ve velkém stylu, mohl ze snímku udělat hollywoodskou bitvu mezi "hodným bělochem" a "zlým černochem", ale ovládl se. Tíživé ticho, krvavé sáčky od transfuze, prokreslené postavy, náhlý přechod od každodenního protloukání k nezvladatelnému peklu. Bylo to tíživé, reálné a dle mého soudu tisíckrát uvěřitelnější než kupříkladu doják o tsunami Nic nás nerozdělí. Za Cooglerovou prací totiž cítím víc než jen touhu vymačkat slzy a dojetí - cítím snahu sdělit světu, že rasismus je stále ještě hluboká vráska na americkém čele. A že i v té sladké a svobodné Americe se stále ještě zametají věci pod kobereček.

To se takhle setkala otravná donekonečna se opakující hudba, voskový hlavní hrdina s prázdným výrazem v očích, hlavní hrdinka, co čte pořád dokola jednu dětskou knížku a řeší životní dilema, děda "hodný/zlý (zaškrtněte) mafián" a Loweryho nadšení pro Bonnie a Clydea a vznikl nepřesvědčivý film se spoustou narativních hlušin. Doufala jsem, že hlavního hrdinu odkrouhnou ti s křivýma zubama a že to udělají rychle. Ve zkratce: žužlání párátka v komorním, podpultovém a značně nezajímavém (ačkoliv rádoby jímavém) stylu.

Šokujeme bez backgroundu a tím vytáčíme diváka, který by třeba taky rád něco víc než olizování a vysvětlivku "cunt je vlastně velká lampa" (Saussure by měli radost, arbitrárnost jazyka je v čele celého snímku, hned za pošahaností výchovy). A já beru, že si hrajeme po řeckém způsobu na písečku v domě obehnaném zdivem, ale těch narativních hádanek je až moc, odpovědi žádné a úchylárničky to na 100% prostě nevytáhnou. Krom toho, jakmile divák pochopí "logiku" Lanthimosova světa, je to předvídatelné až až (kdo s kým a za kolik a kdy komu rupnou nervy). A to mě nudilo. A já nemám ráda, když mě filmy nudí. A nemám ráda, když mlčí. (myslím, že mnohem víc na mě působí doogtooth-like videoklip Hands od Alpine)

Jak Camusovské! (= I'm in love)