Caym

Kde se první série ubírala nekonvenční cestou - aneb nebudeme se zaměřovat na gay problémy hlavní dvojice, jako spíš na problémy výchovy adoptovaných a problémových, téměř-osvojených dětí - tam se druhá série rozhodla ubírat stezkou zvanou "sledovanost roste, pojďme z toho udělat Beverly Hills 90210 nebo třeba Krok za krokem bez toho humoru". Postavy se proměňují ne z logiky děje, ale z nelogičnosti scenáristů, zápletky se nedaří zamotávat (člověk v 99,9% případů okamžitě odhadne, co/jak/proč/kdo) a všechno se tváří okatě didakticky. Stef a Lena už převážnou většinu času fungují jenom jako poplácání po rameni v těžkých životních situacích svých dětí, přičemž každé dítě něčím (méně či více) závažným trpí. Ve zkratce jsou nám v naučném balíčku podstrkovány gay a transgender problémy, šikana, znásilnění (a lehká pedofilie, jestli se vůbec dá říct o pedofilii, že je "lehká"), rasové předsudky a ústrky, drogová závislost, alkoholismus, citové újmy/vydírání v důsledku neúplné/žádné rodiny, potraty, adopce, umělé oplodnění... Kdyby problémové linie byly navazovány a rozvíjeny postupně a nepokoušely se divákovi za každou cenu vysvětlit, že postavy ty a ty problémy ale vážně mají a vážně jimi velmi trpí, pak by se možná dalo se vším tím emotivním bordelem nějak smysluplně pracovat, ale když jako divák musím trpět naprosto ubohými scenáristickými posuny a berličkami, tak to tak nějak neberu, na konci druhé série balím tašku a mizím (SPOILER! - jako ilustrativní příklad viz. Brandonovo "znásilnění", které je nuceno nejen Brandonovi - který musí z nelogičnosti scenáristů začít hrát duševní újmu - ale hlavně divákovi, který má ovšem svou hlavu a musí mu to zákonitě připadat "tak trochu" mimo mísu)

Kdybych nevěděla o Laně Wachowské a neronila kdysi dávno slzy u jejího veřejně proneseného monologu o MTF proměně, tak bych asi z filmu, kde hrají všehovšudy 4 herci, měla v hlavě ještě větší bordel a považovala to za ještě větší sračku. Takhle to ale vidím jako hodně zmatenou, trochu uslintanou, trochu rozháranou, hodně kostýmovou (chlap nebo ženská, gender není všechno) výpověď Lany, bez které bych se asi jako divák obešla ale bez které - pevně věřím - by se neobešla ona. A třeba někomu tohle podobenství zrovna kápne do noty a pomůže mu vysvětlit, že je jedno, kdo nebo co jste, že není třeba se ospravedlňovat a že je potřeba být hrdě tou jednou kapkou ve velkém oceánu individuálních kapek.

Abyste mohli rozkládat známé narativy na molekuly a atomy, musíte je nejprve perfektně ovládat. V první a částečně i druhé sérii se tvůrcům rozkládat dařilo bravurně - Alenka v říši divů, Jack a fazole, Červená karkulka... ploché pohádkové postavy dostaly trojrozměrné charaktery, často mnohem temnějšího rázu a černohumorného podtextu. Od poloviny druhé série ale tvůrci začínají klopýtat a "jsem zlá - ne, jsem hodná! - vlastně ne, zlá!!" přestává být zábavné. Uvidíme, kam se bude příběh ubírat s příchodem do Země Nezemě.

Tak já nevím, kam se Remunda vydal. Možná chtěl prostě jen jet na dovolenou a tohle byl takový vedlejší produkt poblázněné prázdninové mysli. Zpomalené záběry s chorvatskými písněmi křičí "potřebuju natáhnout stopáž" a výsledek to nemá žádný. O ponožkách už jsme to věděli dávno a paštiky nás už asi taky z letargie nevytrhnou - a nic jiného se vlastně neřešilo.

Létající rakve, matrixovské provrtávání se do centra odboje, rádoby inception hrátky s časovými rovinami, uslintané a unavené kecy... no a motivace postav to vidělo taky hodně z dálky.

Když já jsem to Cruisovi ale vůbec nevěřila.

Já teda nevím, proč na tohle někdo leze do kina, stačí si počkat, na youtube to máte i se španělskýma titulkama - dvojjazyčná propaganda rozmazleného chlapce v akci. Vykradený Michael Jackson a jeho This Is It (jeho choreografie a samozřejmě i ruka v rozkroku), teenage emoce vyšponované na maximum (he's so cute!!!! ohhhh, that's adorableeeee), Justin dokonce vymáčkne slzu z oka - 2x (je to citlivý chlapec), všem mění život (dětem, maminkám, otcům, babičkám, tanečníkům, tanečnicím, producentům, kteří z něj mají nervy v kýbli a kotel peněz, securiťákům, šlapkám...), maminka mu laškovně řekne, ať si vytáhne ty nasrávačky zas hezky do pasu, no a pak je tady to moudro o lásce a zlomeném srdci, které si zaslouží doslovný přepis (oni ho totiž jinak moc nenechávají během "dokumentu" mluvit - když opomineme naučené fráze o tom, jak jsou na něj paparazzi a divní nefanoušci zlí -, protože chlapec je od pohledu tupý jak řiť): "Have you been in love?" - "Have I been in love? Of course I've been in love. I think being in love is the most powerful thing ever. It’s an extreme feeling. "Have you ever had heartbreak?" "Yes, yes, definitely. That’s… that’s…that’s…I-I would say it’s about even just the same feeling… as much as it is to fall in love… like in eeee—just that explosiveness, that just that fire, just when when you break up from that, if you give them everything and you break up from that you’re … it’s the same type…it’s like that…eeee…clenching feeling like like when you this is my feeling oh I love her so much like aaah like this is but then that’s the same feeling when I when I when we when we break up it’s like aaaah like this hurts this hurts so deep it’s just the same emotion but ee – flipped backwards." - opona, potlesk. Multinadaný zpěvák, textař, hudebník, umělec a prostě believer nám to všem konečně vysvětlil ve svém adorable a cute videjku. PS: ne, obvykle se na takovéhle věci nedívám, měla jsem slabou prokrastinační chvilku

Předloha Richelle Mead je v rámci žánru young adult vampire fiction celkem inovativní a stravitelnou záležitostí. Oproti ujetým teenage upířím škvárům typu Prokletý dům se totiž nese na tak trochu méně trapné vlně - zápletky se tváří o něco uvěřitelněji, postavy trochu barvitěji a prvních padesát stran knihy se snaží člověka oblbnout rádoby propracovanějším fantasy světem. Díky tomu se film - oproti nechvalně proslulému Stmívání - mohl svézt na vlně svižnějšího vyprávění, o chlup zábavnějších postav a fantasy vizuálu typu Bradavice. Místo nemohoucí Belly divák dostal ukecanou, kousavou a bojovnou Rose a její blond alter ego Vasilissu (latentní lesbický podtext člověku prostě neunikne), namísto zaláskovaného vztahu upír-člověk celkem přijatelnou vedlejší linii dhampýrka - dhampýr a ze střední se stalo místo, kam by se nestyděla chodit ani Hermiona. Bitching i vtípky nikdy nejdou za hranici trapnosti, místo uplakanosti, procítěnosti a hry na velký funkční fantasy svět (všichni víme, že by do toho domku stačilo fouknout a on by se složil) se autoři rozhodli realisticky přivřít obě oči a zavtipkovat si sami nad sebou, upíří popkulturou a ve výsledku i samotnou Meadovou. Vznikla tak adaptace, co si nebere servítky, ale zároveň nezvládá samu sebe. Herecké výkony (snad kromě Rose Hathaway) působí strnule a divadelně - hlavně děda Viktor (kterak odhodí plášť a začne juchat uzdraven) a Kirova jsou na tom vážně, ale vážně špatně. Casting se nejspíš odehrál potmě, i co se vzhledu herců týče - Dimitrij působí jako všechno možné, ale rozhodně ne jako main lover celé série, Christian namísto slizkého, černovlasého ani-tyčí vzhledu dostal do vínku ksicht Edwarda s nezlomeným nosem, k dědovi Viktorovi no comment. Styl vyprávění (a na efekt úpravy) dovršil tragédii započatou ksichtem Dimitrije - jednotlivé záležitosti se na člověka sypou v takové rychlosti, že je nestačí pobírat ani on, ani postavy ve filmu. Stejně jako kniha tak film působí jako jedna velká otravná expozice, která se uvedení do minulosti snaží vynahrazovat prostřihy do současnosti (slepence jsou boží! pojďme to ještě víc zamíchat!). Posledním stříbrným kůlem do srdce celé záležitosti je pak srdceryvně americký "get-out-of-my-way-bitch" proslov Lissy, který už - bohužel pro tvůrce - nepůsobí ani parodicky, ani vtipně, jako spíš prvoplánově, uboze a naprosto idiotsky. Co naplat - udržet si kousavý nadhled po celý film je v případě teenage upířiny setsakra těžké. Patetické proslovy jsou naproti tomu setsakra jednoduché (a sát si krev z vlastního zadku přece taky není od věci, teenageři to unesou).

Natočit film o léčbě AIDS tak, aby z toho nevznikla ubrečená, depresivní, ale ve výsledku hollywoodsky patetická sračka, je umění. Natočit ho tak, aby každý záběr zůstal stejně silný a měl určitou výpověď, chce talent. Přidat do příběhu - který je přece jen jedna velká depka - subtilní humor, chce odvahu (a talent). Zahrát texaského nevycválaného homofobika, který se ocitl uprostřed své vlastní noční můry, chce sakra talent. A o Jaredu Letovi už jsem mluvila? Fuck yes. PS: jestli hledáte realistický snímek ze světa LGBT, který ale nebude křičet LGBT za každou cenu, zkuste to tady

Život Adele se zvrhl v Kechicheho zoufalou snahu zachytit “female pleasure” skrze chlapskou optiku, protože “art by women never tackles [it]” (sice pak člověka napadá, že je padlé na hlavu brát si jako předlohu pro takový film komiks od ženské – a ještě k tomu lesbické – autorky, ale budiž, třeba si Kechiche chtěl zvednout ego tím, že on to samé téma zpracuje lépe). Jak pak dodatečně naznala autorka komiksové předlohy, ne že by se mu ta adaptace úplně nepovedla – ale taky né že by se mu povedla… (Julie Maroh "as a lesbian":“[…] except for a few passages – this is all that it brings to my mind: a brutal and surgical display, exuberant and cold, of so-called lesbian sex, which turned into porn, and made me feel very ill at ease“). Jak napsala zručně (aby neurazila) ve svém pdf /francouzsky nemluvím, takže jsem musela vzít zavděk english verzí/ – je to přece jen Kechicheho pohled na věc. A je to pohled značně explicitní, roztřesený (ruční kamera je in), rozvláčný a zcela nesofistikovaně upřímný. Jinými slovy se žerou špagety (špaget není nikdy dost, takže hned třikrát) a ústřice, mele se o Egonu Schiele a Klimtovi, pár spisovatelů taky padne, brečí se hektolitry slz, soplí se hektolitry soplů, mihne se tam jednou i ten penis, ale hlavně všemu vévodí tolik explicitní (Nymfomanko, jdi se bodnout!) lesbické orgie. Haleluja, Kechiche, nacpal si do těch tří hodin všechno, udělal to fakt poeticky realistické (ty hlubokomyslný kecy, co se vedou… musím si k tomu dát ještě komiksovou předlohu) – prostě opravdová sonda do života, až na to, že tomu ale vůbec nejde věřit a ještě máte nakonec dojem, že týpek vůbec nevěděl, co točí (záblesky se najdou, ne že ne). Tak co to vlastně mělo být? Lesbické porno očima chlapa? Coming out? (teda, nic proti – ale kam že pak zmizely takové ty otázky života a smrti typu kamarádi, rodiče a otazníky v očích?) Nebo prostě jen obrázek toho, jak jsou lesby nadržené (a opět: jak si chlapi – a zbytek neznalých – představují lesby)? PS: k zamyšlení reakce autorky komiksu na oficiálním webu „about the banging“, stejně jako prohlédnutí dvou stran grafického zpodobnění prvního sexu Adele a Emmy (opět k dohledání online, velmi zábavné srovnání). Ať žije doba téměř-porno filmů v kinech, hned je na co koukat a nad čím plesat, že jo?