Caym

Studentsky vyhlížející film, který má za úkol politicky se angažovat a zasahovat v otázce střetu dvou kultur, je určitě zajímavý zpracováním. Ne každému ale bude vyhovovat amatérský styl, twitterování, facebook a google bonusy ve filmu. Občas budete mít dojem, že jde o velkou reklamu na iphone, google a apple. A s rostoucí stopáží se ten pocit bude stupňovat. Problémem možná je, že lidi už jsou všech těhle technických vychytávek tak přehlcení, že sledovat 99 minut někoho, kdo googlí a chatuje, začne být vyčerpávající, ať už se za tím skrývá jakkoliv vychytané a dramatické téma. K výslednému efektu nepřidal ani věčně "tancující" Gecko, jehož výstupy omrzí (a těm, kdo zažili Sunflower Hour budou neustále připomínat Davida). Rozpolcenost Anahity je sice hezké téma, ale samo o sobě příběh nedrží pohromadě - její prožitky jsou skrze snahu začlenit tančící individuum a všechny ty smart-phone-internet vynálezy tak nějak upozaděné, a tím ztrácí na prožitku to, na co jsem se těšila. Ta rozervanost. Vidíte ji občas. Jindy jen sledujete zprávy z domoviny a výlety po Paříži s hopsajícím frajerem. Ale i tak to byl fajn nápad. A nápad se cenní.

Když se podívám na zařazení komedie/drama, nějak si to nemůžu se Spoluautorem dát dohromady. Zařadila bych to spíš do kolonky thriller/drama. Začátek příliš nezaujme, příběh se tváří jednoduše a plyne bez sebemenší námahy tím typickým hollywoodským stylem. Až s Gusem přijde zlom. Nakonec se z toho vyklubala tak trochu ostřejší verze Virginie Woolfové v chlapském provedení se skvěle vystajlovaným, zvukově podkresleným (ač nepřekvapivým) závěrem.

Mám ráda outsidery, kteří jsou doslova 3D a miluju severský "humor". A nepřestávám se bavit faktem, že být slavným hercem na Islandu je "tak jednoduché" (hned dva herce ze Spodního proudu si můžete užít i v Královské cestě, oprostit se od jejich minulých rolí mi chvíli trvalo). Dialogy jsou vtipné, jednotlivé příběhy se doplňují (pokulhává bohužel hlavní linie s Rayem a Daviesem, která se postupem času začne zdát až příliš dlouhá), herci si své role užívají (režisérka s nimi pracuje často, takže prý byla na programu i improvizace herců). Bonusově příběh hodně obohatila původně neplánovaná postava Daniela Brühla, který zaskočil za herečku, která měla původně hrát přítelkyni Juniora. Z přítelkyně se stal kamarád z Německa a závěr filmu potvrdil, proč nemáte u severských filmů dát na slovo "komedie" - častěji než kdy jindy totiž zažijete tragikomické, až tragické scény a černý humor.

Asi začínám být přesycená tématem o dospívání a hlavně jsem od toho čekala víc. Mnohem víc. Vedlejší linie se sedmiletou Sarou mi přišla skvělá, jak herecky, tak příběhově, dokázala bych si představit, že by se příběh soustředil na ni. Naopak příběh soupeřících a sexualitu objevujících slečen mě nedokázal pohltit. Pořád jsem měla pocit, že jsem v kině a koukám na hezky barevné obrázky, kde občas ruka sjede po stejně, ale víc nic. Jako by si Lisa Aschan nebyla jistá tím, co přesně chce říct. Nebo jestli vůbec chce něco říct. Nečekala jsem, že budu odcházet s nemastným, neslaným pocitem. A stejně tak jsem nečekala, že příběh skončí stejně tak "nijak" jako začne. Ale Sara i zpracování podkreslené lehce erotickým nábojem si ty hvězdy zaslouží. (Emma mi připomínala Emmu Watson, což mi taky dost kazilo výsledný efekt, lidi by si neměli být podobní, zakažte to)

Pro miláčky industrialu, queeru a nekrabicového smýšlení připravila Marie Losier hloubkovou sondu do života Genesise. Upřímná výpověď člověka, který chtěl bořit bariéry a našel si partnera se stejným vnímáním. Pohled do zákulisí šíleného, monstrózně otevřeného světa, který (bohužel) není pro všechny. Pokud se někomu někdy podařilo zachytit pravou lásku, pak se to povedlo právě Marie Losier. Jestli ji někdo prožil, pak Genesis a Lady Jaye. Měli svůj sen, svůj svět, svou hudbu a snažili se lidem otevírat oči až do hořkého konce.

Pokud jste milovníci němých filmů a máte absťák, zkuste to. Pokud máte rádi grotesku (a především Tatiho), zajděte. A pokud máte rádi věčné narážky na sex v různých podobách, taky vás snímek neurazí. Komedie pojatá především jako pocta grotesce (škytavka jak vystřižená ze Světel velkoměsta). Jacques Tati a občas i Keatonův ztuhlý výraz tváře. To vše Pascal Rabaté oprášil, dobarvil a doladil a předhodil divákům. Bohužel začínám mít dojem, že v dnešní době se komedie až moc točí kolem nudistických pláží, lesbických vztahů a domin s bičíky. Nepřijde mi to vtipné natolik, abych se dávila smíchy. Pousměju se, oukej. I přesto, že některé příběhy byly slabší (rodinka se stanem, párek punkerek), některé scény mě dostaly do kolen. Bohužel jdou vypočítat na prstech jedné ruky. Ale golf a králíka, golf a restauraci a záběr z karavanu po bouři bych si dala klidně znovu. A opakovaně.

Seveřani točit umí a umí to sakra dobře. Jejich filmy jsou vyvedeny v chladných odstínech, na druhou stranu vás umí v tom správném okamžiku i rozesmát. Je to vlastně jako sledovat život v té nejryzejší a realitě se nejvíce blížící podobě. Postavy nejsou černobílé - mají chyby a neumí se s nimi vypořádat. Ale i když mají chyby, mají i své světlé stránky, kterými si vás k sobě dovedou připoutat a díky kterým dokážete pochopit, proč se chovají tak, jak se chovají. A tak má vypadat správné drama. Árni Ásgeirsson rozehrál své tragi(komi)cké drama na lodi. Silné herecké výkony v čele s islandskou verzí mistra Beana v podobě Benniho a pomalu odkrývaný příběh, který bravurně poslepoval z kouskovitých, tichých alias "slov není třeba" záběrů (ve vystižení situace beze slov jsou seveřani jedničky). Příběh často využívá vícepohledovost, ruční, až dokumentaristickou kamerou navozuje pocity mořské nemoci i u diváků a skrze detaily vás dostává tak blízko a tak pod povrch pocitů, jak jen to s kamerou jde. Z neskutečně pocitové hudby Slowblow přechází Árni ladně do ticha, aby vás následně mohl dostatečně ohlušit mořskou bouří a i když příběh v polovině lehce ztrácí na tempu, za hudby Slowblow mu to člověk nakonec stejně odpustí (a za polovinou zase popadne dech, so what).

Jorgen Leth vás donutí přemýšlet o tom, zda (je) byl pouze špičkový milenec, nebo byl (je) špičkový úchyl, nebo se zbláznil. První záběry na dvacítky válející se po posteli v hotelovém pokoji připomínají Gauguinovy obrazy. Jorgen se celkově stylizoval do role Gauguina, který to taky zabalil, odjel na Tahiti, maloval (kamera ještě nebyla, ale určitě by ji taky ocenil) nahé černošky a liboval si v tom, jak jsou úžasné. Ačkoliv mě Gauguin nikdy nepřesvědčil o tom, že Tahiťanky jsou doslova bohyně a koncept dokonalosti, tak Jorgen měl možnost mě přesvědčit nejen statickým obrazem, ale i kamerou a slovy. Kamerou se mu to dařilo prvních přibližně dvacet minut, kdy detailní záběry byly lehké, umělecké a světelně dokonalé. Zbylé minuty začal Jorgen sklouzávat směrem k buď a) focení erotického magazínu, b) komparzu na erotické představy svého mládí, které v souvislosti s jeho stářím působily trošičku perverzně a hlavně neskutečně nudně. Možná by měl Jorgen zůstat u vzpomínání s deníčkem v ruce. Jeho neustálé pokusy recitovat (měla to být recitace?) mi trhaly uši, i když dánštinu ve svém slovníku nevedu. Jeho promluvy (neustále se opakující) vyústily v jediné: mám rád kus pořádný ženský - no, jako když umí občas i něco říct, taky to není od věci, ale hlavně aby to byl kus kvalitního masa. Nesnáším tohle pojetí, nejsem chlap, ale ženská jako flák masa, ale jinak tak hezky tupá, že když se usměje, hledáte, které auto prodává, to nesnáším. Slovní spojení "oslavná poetická výpověď o kráse a přitažlivosti žen" jsem v dokumentu hledala marně. Jestliže krása a přitažlivost žen spočívá jen v erotičnosti jejich těla, tak byl Jorgen jen super děvkař, který si rád zavzpomíná, kterou měl. Holky asi čekaly, že si je děda Jorgen odveze do země dánské, země zaslíbené, a houby z toho. A pak si o tom děda Jorgen ještě natočil dokument.

Samuel Fuller přišel s dílkem opěvovaným kritiky jako lehčí verze Občana Kanea. Pokud jste se přes Občana Kanea ještě neprokousali (a stále čekáte na den, kdy se na ten kultovní film podíváte), Park Row na první pohled splňuje minimálně jedno: fenomén 40.let, hloubku pole. Ať už skrze rekvizity těsně před kamerou, za kterými Phineas Mitchell vede rozhovory s ostatními novináři, nebo v několika plánech kompozičních, Samuel Fuller si pohrává s výrazovými prostředky 40.let a rozehrává lacinější hollywoodský příběh se subjektivní výpovědí (v mládí byl prý taky takový tiskařský šotek). Máme tu jednu doslova femme fatale, nebo spíš ženu ničitelku, veskrze kladného hrdinou a množství dalších postav, které Fuller staví do kompozic hodných Rembrandtovy Noční hlídky. Ruch, absolutní "přecpanost" a tiskaři se míhají po plátně v rychlém a neutichajícím rytmu a bez odpočinku, tisk nespí, herci taky ne. Mistrovsky zvládnuté dialogy a zážitek z naleštěné ulice Park Row Fuller zakončil polovičatým happe-endem. Namísto "I love you" tady máme uvědomělé "I love your opinions." A všechno dobře dopadlo.

Rock'n'roll by měl být rychlý, kokainem posypaný, alkoholem prolitý atakdáleatakdále. Floria Sigismondi se snažila, ale nedovedu si představit, že by film někoho uchvátil. Je to prostě takové minidílko, pomalu plynoucí, rozbité na dvě půlky růžovými, jako pěst na oko působícími novinovými titulky, kterých vůbec nebylo třeba. Všichni jsme z neustálého mávání časopisem nad hlavou pochopili, že jsou holky hvězdy. Co mi kazilo celkový zážitek z dobrého soundtracku (nesporná výhoda rock'n'roll filmů) byla Kristen Stewart. Po filmu Mluv jsem jí věřila, že umí hrát, po The Runaways si tím už zas tak jistá nejsem. Možná k tomu ztuhlému a neustále stejnému výrazu tváře napomáhal i fakt, že paruku měla naraženou stylem "teď už spadne.... tak teď už spadne!", každopádně nenadchla. Naproti tomu Dakota Fanning zahrála fajn. Vlastně to bylo celé hlavně o Dakotě, přestávám se divit, že se na ni na konci filmu holky naštvaly...