Caym

80% snímku = Colinův zamilovaný "dumb" obličej. Ve výsledku přesně ten typ rádoby biografického snímku, co mě po dvaceti minutách přestane bavit, pokud nevypráví (ač nemotorně nebo nudnou osvědčenou cestou) životní příběh někoho fakt cool. Marilyn by sice tohle hledisko splňovala, ale v mixéru s Colinem hraje v 90% objekt zájmu Colina, tudíž nedostává dostatek prostoru pro to, aby mohla učarovat krom třetího pomocníčka i někomu z diváků. Nešvar v podobě "nevím, kdy to skončit" opět dokázal zkazit poslední drobek atmošky, který mohl alespoň melancholicky vyznít do ztracena, v patách repliku z Bouře. Na Emmu už asi nezbyl maskér, takže příčesek byl solidně mimo mísu a Kenneth mi připomínal Donutila (doufám že poprvé a naposledy). Kupodivu jsem ale vyšla z kina a mám chuť podívat se na Někdo to rád horké. Takže to by bylo za ty tři hvězdy.

Takhle to vypadá, když čekáte nějaké to biografické wikipedia info (naservírované jakýmkoliv neobjevným způsobem) a dočkáte se hudebně promyšleného, flashbackového a lehce introvertního kukátkového pohledu do světa pomalu se rozkládající mysli člověka, kterého pronásleduje v dobrém i špatném slova smyslu celá jeho kolosální minulost. Útržky, vzpomínky, proslovy, promluvy, prohry, uvědomování si sama sebe a propadání se do světa, který byl, bilancování na hranici vědomí a nevědomí, stáří jako úpadek a doslova trest. Dobrá, Phyllida nepřišla s ucelenou biografií - so what? Předpoklady a požadavky diváků naráží na zeď flashbacků, které spíš než situaci v Británii za vlády Thatcherové vykreslují Margaret topící se ve svém vlastním životě a v tom, co z něj v jejím vědomí utkvělo a zbylo. Doslova filmové listování starými deníky a fotkami a fantastická (a hergot, ten make-up!) Meryl Streep, co víc si přát.

Přijde takhle Kirk do bistra k Lukovi a ptá se: "Kdybych byl Tom Cruise, kam bys mě posadil?" - "Do hodiny herectví." Haha. Fuj, ono se to vyplnilo... a já tak dlouho prohlašovala, že Cruise hrát umí. No, holt někdy se nezadaří. Nevím, jestli mu třeba nesvědčilo to, že s Nicole tehdy měli napjatý vztah a do toho Kubrick a Nicole, která už to s Tomem chtěla zabalit a fanatický Tom, který to zabalit nechtěl... každopádně z dvojice Nicole-Tom si pamatuji Nicole, která mě vždycky rozsekala svým výstupem, a záběr na Cruise, který mě rozsekal svou voskovitostí (bože, on fakt dovede být voskovej!), umělým úsměvem, ztuhlým výrazem a několikrát jsem viděla i psychotický přehnaný gesta a výtlemy. Tak tím bychom ztratili hned na herectví, na kterém snímek ala sonda do intimní části duše staví, na druhé příčce negativ se umístila kamera a svícení. Přehnaně ostré záběry, doslova okaté příchody postav do záběru (což na mě někdy mělo až zcizující efekt) a nepřirozené, nepříjemné barvy (hlavně ty vánoční stromky, bože, proč). Záběry na masky a vlastně celkově akce na zámečku byla úžasná, ale je fakt, že tam taky nefiguroval Tom Cruise (resp. dokud nebyl vidět, bylo to fajn). No a nakonec si člověk přečte, jak kamarád Kubricka odcitoval Stanleyho výrok o Eyes Wide Shut: "je to sračka", a je to sračka proto, že nebohého Stanleyho (a tím celý film) Tom a Nicole doslova ničili. Tak a teď aby se v tom prase vyznalo: je magor Kubrick, Cruise a nebo Kidman?

Když mě to celé přišlo jako špatně natočená parodie na Rain Mana, Forresta Gumpa a whatever else. Mentálně zaostalý Sean Penn, mentálně předčasně vyspělá Dakota - oba mají těch 7 let, akorát že v určitých chvílích scénář přestřelí a udělá z nich ty americké postavy, co jsou schopné dostat se za hranice svých předepsaných schopností a vlastností, tzn. začnou mluvit jako kniha, vylévat si srdce tak emotivním způsobem, že se začnete neklidně ošívat na židli a přejete si, aby do toho sakra aspoň nehrála ta stupidní vygradovaná a posmutněle famózní hudba. Potom přijde zatmívačka, člověk si oddechne, že tomu aspoň nechali otevřený konec, když už nic jiného, a ejhle - ono ne. Podobné pocity (odejdu - neodejdu - tak už ten případ vyhraj, stejně všichni víme, že to tak dopadne - dejte mi velký kuchyňský nůž a já rozpárám to plátno) jsem měla naposledy u Sloního muže.

Hrrrrr, všichni budeme hotoví z toho, že se natočil němej film v neněmé éře. Oukej, já to beru, fajn nápad. Jean Dujardin válí, pes je vtipnej, leč Bérénice Bejo mi do těch 20. let vůbec nesedí a příběh mě až na dvě scény nedokázal vtáhnout do děje. Skvěle si pohráli se zvukem a obrazem, ale co se nostalgie a pocty filmu týče, mnohem víc pro mě funguje kupříkladu Americká noc. Tohle na mě tou atmosférou nedýchalo tak, že by se mi zachtělo jít si pustit Charlieho Chaplina, nebo brečet úžasem nad mezititulkama. Ale jelikož se návrat němého filmu letos stává hitem ve filmu i v divadle, tak si třeba nějakého toho nového němého favorita ještě najdu, kdo ví.

Odchylky od normálu v nejryzejší, a přitom nejrealističtější podobě vygradované do nadpozemských výšin. Když už si myslíte, že svět nemůže být pošahanější, Six Feet Under vás přesvědčí o opaku. Nikdo není normální, nikdo nedochází zaslouženého klidu - leda až po smrti. Jak řekl Charles Bukowski: "smetiště se plní. blázince se plní. nemocnice se plní. hřbitovy se plní. nic jiného se. nenaplní." - svět a jeho tak často skrytá tvář pod mikroskopem, od odsávání tělních tekutin přes drogy a umění, lásku a nenávist ve všech podobách až k černohumorným vtípkům a subjektivním promluvám, zážitkům a snům postav. Krutý život plný hledání sama sebe, někoho, kdo vás bude doplňovat, té správné práce, toho "něčeho", co nás bude nutit žít... všechny odstíny modřin a zranění, ať už viditelných nebo okem nepostřehnutelných, psychických, myšlenkových rozkladů a přešlapů, které nikdo nezvrátí, a zároveň to správné, co v životě je - rodina, láska, chuť žít a přežít všechno, co člověka pohřbívá šest stop pod zem.

Chtěla jsem to vypnout, protože pan "mám asi 150 rovných bílých zubů, co se téměř nevejdou do záběru" mě neskutečně vytáčel, ale pak přišel na scénu Ziegler a bylo vymalováno - idiot Lippe člověka po většinu příběhu rozčiluje (a spíš než nesmělý mu sedí nálepka zakomplexovaný týpek za míň), ale Ziegler funguje jako skvělá protiváha. Aneb pár vtípků ze sólo večírku čtyř pojišťováků, a především Ziegler - po scéně u bazénu bych s ním šla z fleku pařit (a kdo ne)... "I'm Captain Nemo, the muff diver. I'm going on a mission for bearded clam."

Když víte, co znamená home run, tak možná vážně budete dojatí. Baseball jde mimo mě (a s ním i jakákoliv hlubokomyslná myšlenka schovaná pět metrů pod trávníkem na hřišti), takže film mě zanechal někde v půlce za sebou a už jsem ho nebyla schopná dohnat. Nebyla to chyba filmu, ale mé osoby, neb ať už byla snaha zobrazit vnitřní souboj Billyho jakkoliv fajn, tak to prostě pořád smrdělo baseballem a ostatní se mi za záběry ze zápasů a fotky statistik nějak schovalo (resp. jsem se tak soustředila na to, abych pochopila, o čem ty pitomé mety jsou, až jsem zapomněla sledovat v očích Brada ten neustálý vnitřní souboj, jo... i to se stává). Každopádně i jako člověk úplně mimo mísu jsem si mohla užít herecké výkony (yesss, Brad Pitt nezklamal) a scénář. Byl fajn, než přišla ta malá cool americká dcerunka. Vždycky, vždycky to musí zkonit nějakou dětskou přechytralou postavou, která dá svému tátovi či mámě řádně na prdel a doslova jim otevře oči. A vždycky jsou ty dětské postavy otravné a nehodí se tam.

Ne, ne a ne. Sarah Michelle Gellar se na Veroniku absolutně nehodila a nedokázala zahrát nic z toho, co by přibližně Veronika mohla prožívat. "Mohla", protože díky scénáři dostala Coelhova kniha ošumělý ráz příběhu z blázince, kterých už tady bylo milion. Poetika Coelhova díla, které představuje Veroniku, a její rychle se blížící smrt, jako katalyzátor náhlých proměn jednotlivých "bláznů" a systematicky tak přebíhá od jedné postavy ke druhé, zmizela do nenávratna. Postavy i prostředí prošlo oblíbenou plastikou Hollywoodu (neboť Američané nevědí, co to je Ukrajina) a příběh se uhladil na míru komerce (chybí tam rodiče - šup tam s rodičovským výlevem). Režijní snaha zachovat alespoň zbytky poetiky a stylu Coelha zůstala někde mezi klavírními skladbami a mlčenlivými záběry, ve kterých si divák měl domýšlet. Otázkou zůstává, zda si člověk neznalý knihy může vůbec něco domyslet... Veronika hezky hraje na klavír, venku je léto, Veronika to s tou sebevraždou nemyslela zas až tak vážně a umře (za několik týdnů? - no vlastně těžko říct, že jo). Ono pět dní a několik týdnů je rozdíl a bez jakéhokoliv srdečního záchvatu člověk doopravdy nemá pocit, že by to měla Veronika nějak nahnuté, takže těžko peskovat Sarah, že vypadá jenom jako vzpurná náctiletá sebevražedkyně, která se svým aktem dožadovala pozornosti rodičů. Uhlazené, zjemněné leporelo bez jakékoliv gradace obrané o veškeré zvratky, hlášky o masturbaci i o absurdně vtipné scény (především vtipného doktora). A pointa zabitá klišé koncem v podobě doktůrka a Mari (aneb love-story na všechny způsoby).

Nač ta skepse? Hurley dával, Bill Nighy byl (opět) k sežrání, akce víc než slušná, občas jsem se pousmála... Nebudu to okecávat, rovnice bill nighy+(voice) nicolas cage+ (mluvící!!) morčata = dokonalé guilty pleasure. (trochu mě štvala Penelope, ale ta mě už s tou svou španělskou english brnká na nervy celkem dlouho)