Caym

Poetický western, heslo filmu: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Hra se zvuky, dlouhé záběry a důraz na oči, tvář. Zajímavý příběh, scénář občas zavtipkuje a příběh se pěkně rozbaluje jako bonbon, kameře se také nedá nic vytknout (klasické rychlé nájezdy, podhledy, důraz na detail), takže jediné, co mě odrazuje od pěti hvězdiček, je holt ta délka - vznikají hluchá místa, což je prostě mínus, protože po Sedmi samurajích člověk zjistí, že i tři hodiny mohou být nacpané tak, aby hluchá místa nebyla a člověk se nenudil. (a bonusové malé mínus ještě za sladký hudební motiv s ženskými vokály- jediný ze tří, který během filmu začne nudit)

Pozpátku, napřeskáčku, ty nejsilnější emoce přenesené na plátno. Iñárritu nechává diváka skládat příběh a nutí ho dávat si věci do souvislostí, a ačkoliv se může zdát, že řekne v některých scénách až příliš, je to jen klam. Cesta k sebeodpuštění, získání pravdy, opětovné postavení se na nohy. Výborné herecké výkony a scénář, který ani jednou nezakulhá, kamera se často přizpůsobuje a nezůstává stabilní ani "odtažitá", což člověka vtáhne mnohem více do děje.

Po dlouhé době jemný humor, který člověka rozesměje a příběh, z kterého neodkapává med, ale přesto tam něco je. Přesně taková komorní komedie s životem v patách mi chyběla.- Scénář výborný, Bill Murray bez debaty taktéž, zklamalo mě akorát typizované a klišovité zakončení, čekala jsem něco víc, něco zajímavějšího než vystoupení z taxíku a větu: počkejte na mě chvíli, za tenhle "americký" konec a za trochu krkolomný a místy nudný začátek, kde střídá scéna scénu a každá je tak trochu o ničem, ubírám hvězdičku...---dodatek: kdyby to šlo, dala bych vlastně čtyři a půl, tu půlku za nenásilné srovnávání odlišných kultur, za kameru, která si se záběrem uměla pohrát, a za tu absolutní přirozenost příběhu, plynoucího v normálním lidském čase, s dvěma cizinci, kteří si prostě padnou do oka a ne okamžitě do postele.

Hvězdičku dolů za hlavní představitelku, postupem času by ji člověk zatloukl do země. Ale nápad se zvěrokruhem je doopravdy bezchybný a zábavný.

Nee, Nana...

Dávka cynického humoru v podobě Grega je "must-have". Uznávám, že řada s Gregem a policajtem byla absolutně o ničem, ale Greg se opět rozjel, a já jen říkám "go-go-go!", tenhle chlap mě asi nikdy nepřestane bavit (dobře, už to začíná být trochu dokolečka, Gregu - jsi závislý na vicodinu - polib mi - Gregu, musíš se léčit - dobře, budu se léčit - ptáčci zpívají a já jsem uzdraven - Gregu, jak ti je? - polib si - Gregu, potřebuješ se zbavit závislosti na vicodinu - ano, nastoupím do léčebny - jsem uzdraven, jsem konečně šťastný - Gregu, jak ti je? - polib si ---.... ale mě sakra zajímá, jak to tvůrci ukončí! - pokud to ovšem někdy ukončí, Dallas v hlavní roli s Gregem, taky možnost)

Hvězdičku za to, že vůbec něco natočil a dokončil (aneb všichni známe jeho pokusy a věčné začátky, od Holly Woodu přes Alenku v říši divů). A hvězdičku za těch pár vět, které, ač pronesené šedesátkrát dokola, mají myšlenku a mansonovské poselství a příchuť. Ty zbylé tři jsem musela ubrat za absolutně nudné vizuální zpracování (Manson má přece na víc, než jen na patlání se černou barvou a nasazování si uší Mickey Mouse - opakování starých "vtipů" je nehorázná nuda), za to, že chybělo nějaké vyšší poselství, něco, co by náhodné myšlenky a obrazy spojovalo. Nejsem proti "filmovým mozaikám", ale i taková mozaika musí mít smysl a něco, co člověka nutí ji sledovat a spojovat střípky - tady jsem mohla spojovat jak blázen, ale nakonec jsem stejně zjistila, že jednotlivé dílky jsou z různých skládaček. Takže verdikt: povinnost pro skalní fanoušky, jinak zabitý čas.

Poznali se tři magoři. Jeden vlastnil knihkupectví, nenáviděl lidi a miloval láhev vína. Druhej byl trochu přihloupej, ale chtěl se přátelit a uměl spravovat účty. Třetí byla žena, která ani nevěděla, co prodává, a měla absolutní smůlu na chlapy a štěstí na chlast. A ti tři měli jediné přátele - totiž sebe navzájem. Partička sebedestruktivních alkoholiků, trpící nervovými a apatickými záchvaty. Co víc si přát?

To jsem se zas pobavila. Výstavní řízci v hlavních rolích (a zástupci všech ras a barev, aby nebyla diskriminace) - jeden věčně vyděšenej, jeden věčně nad věcí, jeden parchant, kterej to má téměř od prvního obrazu napsaný na čele, jedna hysterka, jedna správňačka a jeden drsňák. Co slovo, to perla. Souboj s umělohmotným hadem ve vodě mi připomněl scénu z Eda Wooda, kde se nebohý Lugosi snažil gumovou chobotnici rozhýbat natolik, aby to vypadalo, že s ní opravdu bojuje o život. Když hadi nebyli gumoví, tak byli tak počítačoví, že jsem se těm hercům divila, že se vůbec zvládli dívat na správné místo a nezírali jim kamsi za hlavu. A vůbec.. k Vánocům chci mačetu, jsem tímto kouskem silně inspirována, chci se taky prosekávat pralesem a sekat hadům hlavičky!

David Yates už nám dokázal, že režírovat umí, po pátém Fénixově řádu se proto člověk nebál vyrazit na dalšího, tentokrát tříhodinového Pottera. Omyl, chyba. Nikdy není pozdě začít se bát, stačí vyměnit Goldenberga za Klovese a jsme v rejži, kterou ani výborní herci, v čele s novou postavou Horacia Křiklana (Jim Broadbent), nezachrání. To, co se před zraky diváka začne dít, je pro filmového fanouška docela pěkná komedie s dávkou efektů navrch, pro fanouška brýlatého čaroděje velké zklamání. Už začátek napoví, v jakém duchu se celý film ponese. Harry okukuje holky, holky okukují Harryho, Harry nabaluje holky, holky nabalují Harryho, Ron okukuje holky, holky okukují Rona, Hermiona okukuje Rona a Hermionu okukují kluci. Komedie o dospívání před námi roste a nafukuje se, až zůstane jen ona a někde v pozadí se krčí ten princ dvojí krve, o kterém je řeč snad jen v názvu filmu a trapné větě pronesené téměř na konci filmu ve stylu: tak jo, řeknu to, lidi v kině by měli vědět, proč se ten film takhle jmenuje. Severus Snape, který v knize dostává tolik prostoru, že nejeden fanoušek nad knihou doteď brečí, si ve filmu musí vystačit s jedním slibem a okatým varováním Harryho. Film, který by se měl míhat vzpomínkami, se raději zaměřuje na trio a jejich milostné problémy a jako by toho nebylo málo, přidaná scéna, kterou v knize nenajdete, i kdybyste ji prohledali vzhůru nohama, omráčí snad každého fanouška. Chápu, že velký oheň vypadá na plátně esteticky, ale kdyby se Smrtijedi mohli dostat k Harrymu tak jednoduše …no, řekněme si to narovinu: natáhl by brka už jako malej spratek a žádnej Harry Potter by se nekonal. Krom této obří nestoudnosti, kterou by Klovesovi patřilo omlátit o hlavu, musím ještě přidat navrch naprosté nepochopení Harryho povahy, který se jen tak lážo-plážo dívá na Brumbála v nebezpečí a nehne ani prstem, o opomenutí pohřbu nemá cenu mluvit. Herecké výkony Daniela Radcliffa a Bonnie Wright jsou taktéž samostatnou kapitolou. Ztuhlejší dvojici s trapnějšími dialogiy snad ve filmu nenajdete. Člověk, aby zavíral oči pokaždé, když se na scéně objeví ta slečna prkenná, která Harryho svádí (holčičky by si z ní neměly brát příklad, zavazovat chlapcům tkaničky je vážně trochu z ruky). Abychom Danielovi nekřivdili, tak krom svých tří výrazů, které používá pro všechny scény, mu byla tentokrát dána možnost zahrát si komika, což mu šlo výborně, a troufám si tvrdit, že dokonce líp než opěvovanému Rupertu Grintovi. Závěrečné hodnocení by tedy mohlo znít asi takhle: hledáte-li nějakou víc než dobrou komedii o dospívání s hvězdným obsazením a vtipnými gagy, neváhejte, hledáte-li dobrou filmovou adaptaci literárního díla Harry Potter a Princ dvojí krve, je mi líto, tentokrát se nekoná.