iantomasik

drtivá banalita existence. ženský psychologický horor.

Film, který přečká desetiletí. Mistrovské dílo dokonalé v každé své složce.

Cronenberg a pozdní Lynch k sobě natahují náruče a Oscary sklízí Birdman namísto Maps to the Stars. To postačí jako kritika Birdmana i jako chvála tohoto kusu.

Velmi vkusné, nečernobílé a v ideálním poměru oslavné i satirizující/moralizující.

Nečernobílá bajka pro ty, co mají ve všem hned jasno.

Iran se potrebuje ocistit od mnoha spatnosti, snad ho feministicti upiri a hodni kluci nakonec spasi. Je to takové roztomilé. Trochu trapné, trochu tezovité, trochu amatérské, trochu vtipné a místy trochu dost dobré a upřímné. Obdivuju žánrovou i formální divokost a na politické poměry země původu i odvážnost sdělení.

Kterak jen autisté/aspergeři dosáhnou met nejvyšších. Film o tom, co se musí obětovat umění (v tom méně artovém a více artistickém smyslu) , který se určitě nebude lidičkám zamlouvat, protože narušuje snad všechny jejich hodnoty (láska, rodina, konformita, bezpečí). Formálně nejde o nic mimorádného, ale funguje to dobře a ve svém sdělení je to až pubertálně umanuté a černobílé, což je vzhledem k obsahu sdělení asi nezbytné. 3,6 hvězd

Je to španělsky fraškovité, ale chybí tomu určitá lehkost. Nedokáže to ze sebe setřást určitou ukřivděnost a tezovitost. Smrdí to midcultem na sto honů. Takový útok na holywoodský kulturní export, ale vedený někým, kdo mi přijde spíš jako puberťák, než intelektuál a umělec. Film, žehrá na mělkost celého toho pozlátka, ale kde on skrývá onu vyzdvihovanou a nutnou hloubku? Kde v něm je ono umění? Nebo to má být celé hrozně meta a film samotný je přesnou ukázkou toho, co kritizuje? Upřímně si myslím, že celá vlna superhrdinských filmů, udělala pro duchovní obrodu mas víc, než všechny artovky dohromady... Shodnu se s Marigold.

Nemálo z ranného Cronenberga, trocha z pozdního Lynche a hodně z Refna a Manna. Do kultovky tomu chybí tak málo, ale nedostatečná auto(e)rskost a práce s hudbou to pro mě hrozně táhnou dolu. Být to o něco syrovější, o něco divácky nestravitelnější a o něco dospělejší, byla by to velká láska.

Je to natočené dost rutinně a dramaticky to upřímně moc nefunguje. Těžko říct, co s tím udělá režisérský sestřih, ale ve stávající podobě se rozhodně nejedná o nějak zvlášť soudržný kousek, nicméně dokázal si udržet mou pozornost po celou stopáž a co stojí za pozornost je rozhodně scenář. Ten sice dělá z Exodu špatný blockbuster, protože mimo jiné vykresluje postavy naprosto stroze ale přitom nečernobíle, ale poměrně drze zhušťuje a zrcadlí útrapy židů napříč historií až k současnosti (pogromy, koncentrační tábory, pochody smrti, palestinský konflikt..), dost nevybíravě kritizuje náboženský fanatismus, ale neváhá popíchnout i ateisty a vědce/ekonomy. Vůbec se jedná o poměrně misantropickou látku, takže mě až tak nepřekvapuje, že si ji Scott vybral.