Iggy

Nádhera! Zatímco Ouedraogova Babička mě docela nudila, tak Tilai (Otázka cti) mě nadchla. V dramatické milostné zápletce se mladí vesničané se svými city, touhami a pevnými rodinnými pouty dostávají do konfliktu s nepsanými zákony a zvyklostmi obce. Spousta působivých záběrů burkinafaské krajiny, kterou hrdinové často procházejí (jak kdesi řekl pan Blažejovský krajiny naprosto filmově nezajímavé, takže z ní Idrissa Ouedraogo udělal hlavní estetiku svých filmů), hliněných vesnických domů a k tomu přesvědčivé neumělé herectví. Film skoro víc připomíná realitu než umělý film.

Brilantní forma, jak vizuální, tak hudební složka, ani způsob filmového vyprávění nemá chybu. Některé epizody jsou možná trochu slabší než jiné. Hodně vzrušující je Nahá dívka. Líbily se mi drobné narážky na všechno možné, ale někdy je film různými moudrými citáty trochu přesycený. Ale abych se přiznal téma filmu mě moc nevtáhlo. Bylo mi celkem jedno kam všechny ty tajné a tajemné schůzky vyústí. A bohužel právě jejich vyústění mě zklamalo nejvíc. Shodou okolností jsem tentýž den četl Isahakjanovu poému Abulalá al Maarrí. V doslovu k ní se píše: „Zobrazit zlo bez nenávisti k němu by bylo málo. Isahakjan touto nenávistí vzplanul a neznal únavy v hledání co nejúčinnějších prostředků výrazových, aby stejná nenávist vzplanula i v jeho čtenářích: střídá tón hněvivý i zmučený, vášnivě se dobývá do jejich duše znepokojivými otázkami, záplavou epitet, synonym a pleonasmů, neváhá opakovat ústřední motivy, aby násobil účinek… Ne, tady není místa pro kompromis, uklidnění, že přece snad to není tak zlé. Není tu ani návod, jak ze zlého vybřednout. To právě musí řešit každý v sobě, každý bez výjimky, už dnes a zítra znovu.“ Myslím, že to docela vystihuje i Hranice ovládání.

Dokonalé, Godard, punk, beat generation a francouzští prokletí básníci vměstnaní do jedné hodiny. Hodně mi to připomnělo beatnický film Pull My Daisy. Let’s just drift.

Tak tenhle povídkový film o Městě měst mě hodně zklamal. Proč musí většina filmů vypadat jako tv reklama na auto, resp. lak na vlasy? Nebo jako agitka proti drogám? A nebo vůbec pokud možno nejlíp jako multikulturní propaganda a spot o neradostném životě přistěhovalců? Naštěstí povídky druhé poloviny filmu jsou o něco lepší, nejvíc se mi líbila asi ta úplně poslední. Černobílá Paříž Nové vlny, v jejíchž ulicích se prohání Belmondo nebo protlouká Anoine Doinel, už je asi nenávratně pryč i se vším, co k ní patřilo. Ona mě ale bohužel docela zklamala i Paříž reálná. Stará dobrá Paříž už pro mě asi zůstane jen snem na starých filmových kotoučích...

Bez nadsázky snad nejhůř natočený film, jaký jsem kdy viděl. Neuvěřitelná záležitost! Kam se to trikově hrabe na Eda Wooda!

No tak nevím, kdyby to doprovázel odpovídající komentář, mohly by to cestovky pouštět jako reklamu na Litvu, ale nic moc víc jsem v tom neviděl, navíc to Litvu dost redukuje jen na pár zajímavých míst, přičemž zbytek, který za moc nestojí, opomíjí.

Triky, efekty a akční nápady výborné, ale ten příběh! Jak krásná by to byla jednoduchá a čistá střílečka ve stylu Komanda nebo Sejmi je všechny, ale tvůrci nás místo toho radši nudí absurdními příběhy tisíciletých Bratrstev a stavy tkajícími osud lidstva, hrůza.

Krátká komedie o muži, který se při opravě typické gruzínské nádoby na zrání vína do ní zazdí a o tom, jak se z ní pokouší dostat ven. No koukněte se sami, i když by bodlo i nějaké jiné než jen původní znění :) K vidění na YouTube.

Geniální, i když ještě o něco geniálnější mi přišla Bulgakovova předloha, u které jsem se nasmál přece jen o trochu víc. Gajdaj ani nemusel předlohu moc aktualizovat, protože v Sovětském svazu se toho mezi 30. a 60. lety mnoho nezměnilo. Kontrast černobílé reality a barevného snu připomene Čaroděje ze země Oz. Kontrast Ivana Hrozného pronášejícího лепота nad panoramatem soudobé Moskvy a товарище Bunšu s Miloslavským v 16. století netřeba komentovat. Tоварищ Šurik naštěstí sestrojil jen машину времени a jinak se ve filmu moc nevyskytuje. Jen pro zajímavost dvě písně, které Ivan Hrozný poslouchá z magnetofonu, jsou: první od Vysockého a druhá Песня про зайцев v podání Jurije Nikulina z Gajdajova staršího filmu Бриллиантовая рука. K сожалению pokud nerozumíte velmi dobře rusky bude váš zážitek z filmu značně ochuzen.

Němé gagy jsou hodně dobré, zvlášť v první povídce při honičce na stavbě. Zato zdravá optimistická sovětská agitace je hned na začátku opravdu příšerná – poučení o pouštění lidí v autobuse a chuť do práce působí hrozně parodicky, v dalších dvou povídkách už nám naštěstí autoři filmu tolik neradí, co je v sovětské společnosti správné. Jeden z vůbec nejnavštěvovanějších sovětských filmů.