Pethack

Pravila kdys Matička Země jednomu básníkovi: "Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne - zahyneš." To ovšem ještě nebyli na světě gerojové, kteří dají povstat zabité hoře...

Tak málo zůstalo z tak krásné knihy. Brun vůbec nezatajuje své pohlaví a navíc vypadá jako Lolita, bizarnost všech hotelových hostů je naznačena jen jemně a morální dilema p. inspektora se smrskne na jednu rvačku a závěrečný monolog... Ano, je to de facto detektivka, ale to neznamená, že stačí vykreslit jen příběh. Bři Strugačtí pracují s pro ně typickou atmosférou, která je konkrétně v téhle knize rozvíjen tak nějak postupně, jak ji Glebskij nasává, jak se rozkoukává a odhaluje motivy jednotlivých hostů, jenže v hodinovém filmu to jde do kytek. Kniha působí jako vzhůru vedoucí pěšina, kdežto film jako několik hodně velkých schodů. Vpodstatě jsem zklamán, ale na druhou stranu - "Nepoznat knihu, nemiloval bych." Resp. nedal bych tolik hvězd.

Sestříhané záběry "z běžného i méně běžného života lidí", zdánlivě bez souvislosti. Bez dialogů, doprovázenou hezkou hudbou. Není to tady poprvé a asi ani naposled, ale pokaždé je to jinak - až by se jeden divil, jak mnohomluvné mohou být takové "němé" obrazy.

Zabiják se šroubovákem, invaze nafukovacích panen, kyborgizace na ponku - to nejsou nápady za které by se nedaly dát hvězdičky a které by se nedaly použít v dobré parodii. Proč se mi to ale v CC:FiHMC zdálo spíš trapné než směšné?

Je příjemné vidět seriál o bandě poměrně vyšinutých workoholických molekulárních biologů kde neplatí jeden díl = jeden případ, ačkoliv ústřední motiv/problém/zápletka by sám o sobě vydal pouze na poslabší dobrodružnou bio/detektivku. Není už tak příjemné vidět seriál, kde jsou vyloženě nezvládnuté některé vedlejší postavy, které působily tak schematicky, že by se až jeden nestačil divit. Ačkoliv - jde o seriál a nelze se tedy - pro jistotu - divit ničemu. Nicméně tento nedostatek je vyvážen hlavními postavami, kde se sice taky nedá mluvit o nějaké režisérské genialitě, ale mé osobní sympatie jsou rozhodně na straně libertinského, svévolného, extrémně ješitného a überegoistického Dr. Sandströma a především na straně geniálního Boba trpícího Aspergerovým syndromem. Ano, ReGenesis se dá vytknout to či ono, ale přesto dávám po první sérii subjektivní 4* pro čistou lásku k molekulární biologii. A kvůli velkým očím Sarah Strange.

Velmi minimalistické. Dává prostor fantazii...

Neuvěřitelný svět za hranicemi fantazie? Tak to, prosím pěkně, ani náhodou. Fauna a flóra jak od Disneyho, jen vesele poskakující skřítkové tam chyběli, savages jen přebarvená a trochu přerostlá projekce zprůměrovaných romantických představ západní civilizace o v souladu s přírodou žijících etnicích, romantika na povel, hrdinové jakbysmet (je prostě iritující, když už ve čtvrtině filmu víte nejen, že bude závěrečná bitva - totiž i bez komentářů na CSFD -, ale i kdo ji přežije a kdo ne).... Prý v tom někteří viděli poselství o nutnosti ochrany přírody proti věčné a bezohledné lidské materiální hamižnosti - no aby taky ne, když jsou zde předpisově vymezeny dva protilehlé póly, dobrá a špatná strana, přičemž jedna je, jen tak pro sichr a aby nedejbože nedošlo k omylu, označena velkým modrým vykřičníkem a druhá z téhož důvodu zjizveným ksichtem s archetypálně padoušským výrazem "jdu přes mrtvoly" + úřednickou košilí. Nic mezi, užijte si černomodrou dichotomii. || No dobře, předešlý odstavec byl jen svým způsobem alergickou reakcí na "rodinné" filmy. Ve skutečnosti by Avatar mohl nabídnout celkem zajímavý pohled (ostatně - má to i v názvu, že...) na problematiku virtuální reality jakožto čím dál rozšířenějšího sociologického fenoménu. Mohl by, jenže snaha v tomto směru je zcela převrstvena fosforeskující romantikou a vybuchujícími vrtulníky a to si pak jeden může říct "zaplať p.b. aspoň za ten Matrix". || Nuže, 3* aspoň za Sigourny Weaver. I když to *SPOILER* nepřežila *KONEC SPOILERU*

To lepší, co bylo v č.l. a h. natočeno. Režijně i herecky zvládnuto ne snad výborně, ale taky ne vyloženě špatně. Vpodstatě "jednoduché" drama o tom, jak zahnat člověka do kouta a že to neskončí příliš vesele je asi nabíledni...

Zásadní slabinou argumentační struktury tohoto dokumentu (možná by se patřilo dát v tomo případě kategorii do uvozovek) je mnohými zde již zmiňovaná Svatá trojice - jednostrannost, minimální nadhled a nadužívání emocí, ale s tím se u Moorea nedá nepočítat. Tohle se, nicméně, týká především případů, kdy MM vyrazí do ulic, mezi obyčejné lidi s jejich srdceryvnými příběhy o tom, že si nedokázali spočítat, že kvůli vysokům úrokům nebudou za několik let schopni splácet hypotéku (to mi jich jako má být líto?) (a propos v USA se opravdu nedá normálně žít, studovat a pracovat bez toho, aby si člověk vzal aspoň jednu půjčku? No to mě pos**er.). Kromě toho jsou zde ale předkládána i poměrně zajímavá fakta poukazující na to, že pro jisté (ano, většinou nadnárodní) společnosti člověk přestává být člověkem, ale je pouhou položkou přinášející zisk, což sice není nijak převratný objev, ale občasné připomenutí neuškodí. Občasné připomenutí, případně posílení odborů a větší angažovanost pracovníků - v této oblasti by se Kapitalismus dal považovat i za celkem smysluplnou agitku. Ano, s tímhle jít mezi obyčejné lidi a ne s tím, ať si nezodpovědně napůjčují dolárky za lichvářský úrok a pak odmítnou nést zodpovědnost. Poměrně solidně - rozuměj v rámci možností objektivně, jakkoliv s nezbytnou estrádou - je zde rovněž rozpitvána státní finanční pomoc krachujícímu Wall Streetu, jejíž schválení Kongresem je zde bráno coby vítězství lobby bank a realitních makléřů a vůbec všeho toho shnilého a odporně bohatého, co produkuje kapitalismus. Nelze se ovšem ani v nejmenším divit, že někdo by rád věděl, kam se ty peníze vlastně poděly, jakkoliv je představa, že stačí si pro ně přijet s náklaďákem ("Já je zavezu zpátky do státní pokladny, fakt, slibuju!") übernaivní. Totiž byla by, pokud by se to nebralo jenom jako další šaškárna, či lépe řečeno provokace. A tak nějak se nemůžu ubránit dojmu, že když něco zesměšňuju, tak nad tím musím mít co? Nadhled... Ještě něco málo k hudebnímu doprovodu - no mezi všemi těmi srdcervoucími šlágry chyběla snad už jenom Beethovenova Měsíční sonáta. Tolik cukru a tolik biče - tomu se občas říká i kýč.

Mohly to snad být i 3* za herectví, ale to bych se nesměl dozvědět, že Marlee Matlin má ke stvárnění hluchoněmé jaksi přirozené dispozice... Chjo, taky máte tak strašně rádi filmy, kde je nade vše jasné, že po počáteční zamilovanosti a idylce přijde roztržka, rozchod, nějaký ten čas zoufalého osamění a nakonec šťastného znovuspojení? Kde vůbec nic nepřekvapí? Filmy, které se zpočátku tváří jako Dead poets society a přitom tohle téma bez jakéhokoliv využití opustí?