castor

Pojďte ještě vy, ty tam vzadu beztak taky něco umíš, vy nic nepředvedete? Nevadí, pojďte se třeba projít po podiu. Pár minut slávy zřejmě v téhle zemi potřebuje ke štěstí úplně každý.. Potřetí úplně stejně a to, co před dvěma lety docela chutnalo, teď jen vyvolává nepříjemné křeče v břiše a stud za všechny zúčastněné. O neustále nepřirozeně aplaudující a hulákající porotě nemluvě.

Tak, a teď si hezky sednu do proutěného křesla a mrknu na západ slunce. Bude to možná větší vzrůšo, než dvouhodinovka s Boylem, ve které forma přebíjí obsah. V té bez desíti minut dvouhodinovce si totiž tvůrci zachovávají tvář letního blockbusteru se skvělými zvukovými efekty, potrpí si na detaily, ale divák (alespoň já určitě) se horko těžko prokousával tou zvláštní slupkou, která nedojme, nepobaví, nenadchne. Což třeba v případě Armageddonu (a stavte se klidně na hlavu, filozofové a astronauti) platilo. Dotkl jsem se rád, ale zároveň jsem se stihl i nepěkně spálit.

Výborně napsané dialogy a postavy z masa a kostí dělají z tohohle melancholického dramatu příjemné setkání. Příjemně ale není postavě Natalie Portman, která v sobě vstřebává nejednu emoci (ztráta vlastního dítěte), odolává útokům vzteku bývalé ženy svého manžela a pozvolna nachází cestu k nevlastnímu přemoudřelému synovi, který vzešel právě z manželství, které sama položila na lopatky. Solidně odvyprávěný příběh bez výrazně hluchých míst srdce zřejmě nikomu neutrhne, ale potěší minimálně hereckými výkony (i kdyby Portman servírovala jen jeden jediný utrápený kukuč, tak ji to diváci budou rádi baštit – včetně mě), hudbou a vydařeným scénářem.

Násilnická rasistická hovada můžou bouchat sekt!! Po tomhle se totiž budou tetelit blahem. A to to měla být mimo jiné cesta za vysněným Disneylandem.. Jedinou dočasnou záchranou před bitím, ponižováním a popravou jsou pro ně obyčejné kamery a ozvučení. Jejich prostřednictvím se má svět dozvědět o tom, jak mexičtí přistěhovalci „znesvěcují“ ty nejlepší a nejúžasnější Spojené státy. Alespoň tak to vidí radikální organizace plná dementů, kteří rádi řežou do živého, hrají vědomostní patriotistické kvízy, a divák jen vyčkává, s čím tvůrci přijdou. Výsledek je nakonec překvapivě nápaditý, nedělá z diváka idiota a z námětu tříská „maximum“. Vraždy mimo záběr vlastně spíš potěší (dokazují, že o samoúčelnost tu nikomu až tak „nejde“), metoda found footage je skvěle využitá nejen proto, že pomáhá na přesvědčivosti. Nejprve jsem to viděl na tři hvězdy, které si tenhle neveselý kousek zaslouží spíš, ale za žánrové překvapení jdu o stupínek výš.

Tohle si dám vždycky rád.. Nevtíravý a velmi příjemný náhled do zajímavých kultur, okořeněný velmi civilním komentářem pánů Donutil/Bartoška. Sympaticky krátké, funkční, trefné, doplněné podmanivou hudbou. Tvůrci navíc téměř každý díl stihnou ovonět jídlem, atmosférou ulic, pamětihodnostmi a zvyklostmi lidí.. tenhle díl je přesně o tom (zábava mladých Turků, slavný žhář nebo starý lis na olivy) a diváka může jen a jen těšit, že cyklus si svou kvalitu drží už slušnou řádku let.

Len Wiseman má kliku. V režijním křesle zatím nešlápl vedle, akci umí jako (dnes) málokdo a doma má ještě takovou kost. Fantastická mrcha před plátnem je tak tím lepším, co nový Total Recall nabízí. Kromě Kate Beckinsale je to výprava, místy namakaný vizuál a už zmiňovaná úderná akce. Ta schovává tu veškerou blbost, která na plátno proklouzla prostřednictvím scénáře. Na druhou stranu jsem letos viděl už podstatně větší dějové průšvihy (třeba Bitevní loď), takže to necháme stranou. Velkým nepřítelem ale můžou být pro diváka vzpomínky na původní dílko plné úchvatných vizuálních efektů. Verhoeven tehdy příjemně překvapil hlavně v ironii, nadsázce a v nekorektních a hodně brutálních detailech, tady mi něco podobného trestuhodně chybělo. Jede se podle šablony „zalíbíme se všem“ a trpí tím i třeba poměrně propastná absence emocí. Len Wiseman naštěstí leccos lepí právě elánem a akcí, kterou má dostatečně nakoukanou, jeho výtvarníci a designéři představivostí a nápadem, takže to nakonec všichni dohromady utáhli na slušné 3 a ½ hvězdy!!

Teď se pořádně nažerem, přitom jsme to mohli v klidu udělat s grácií. I když tady nejde o lovení prestižních michelinských hvězd a snahou je na televizní obrazovku přenést letní pohodu s grilováním, nemusíme v každém třetím záběru vidět v plné nahotě, kdo to celé sponzoruje. Tak či onak, teď to svými tlustými špinavými prackami pořádně promíchám, přiliju půl lahve kečupu a bude to mňamka.

Tak i Britové se chtějí trochu připomenout u taneční vlny, která tahá z peněženek mladých (respektive jejich rodičů) slušné částky, a tak se nám tu nabízí další z řady hopsandových jednohubek. Opět je v ní trochu rebelie, hodně pohádky, nefunkčního sociálního přesahu, hodně kýče, skvělé choreografie a málo příběhu, který má jen pojit jednotlivá taneční čísla. Kombinace vášnivého tance ulice s konzervativním baletem tu už nejednou byl, ale co – mladí se nažerou a ti starší to taky nějak přežijí.

Myslím, že Sigourney Weaver pobíhající s bouchačkou v ruce po madridských ulicích a pálící to bezdůvodně do lidí, mluví za vše. Jakmile plátno nedobrovolně opustí největší hvězda téhle mdlé podívané, jde to s ní od desíti k pěti. Postavy si tu přehazují role, rychle se jim hojí rány a munice v zásobnících ne a ne dojít. Troufám si tvrdit, že znejišťování diváka není o umu tvůrců, ale o impotenci scénáristy nabídnout alespoň trochu solidní podzápletku už tak mizerného celku. Původně vystrašený, nyní už poloakční bourák Cavill neutáhne za celý film ani to, co Bruce zvládá v prologu, právě Willis jako nerudný taťulda je to lepší a možná i poslední, co Mabrouk El Mechri (překvapení v podobě JCVD) a jeho tým nabízí. Akční scény nejsou zlé, ale chybí jim nějaká přidaná hodnota (několik zajímavých kamerových úhlů a pomačkané plechy do světa díru neudělají), Španělsko je nevýrazné a absolutně zaměnitelné, tajemný kufřík nikoho nezajímá a klišé na každém rohu už jen všechno korunuje. A to jsem se docela těšil..

Být nekorektní jako tenhle vousatý tyran nemusí stačit, zvlášť když už jsme od Cohena zvyklí na leccos. Nemohl přešlapovat, musel postoupit o stupínek výš, přijít s něčím, čemu se říká děj, přesto Diktátor stejně jako předchozí rakouský homosexuál jako celek za jednotlivými gagy pokulhává. Uráží snad úplně všechny (škoda, že nezná Ivetu Bartošovou), nebojí se ničeho, nejednou je výborný (mnichovská připomínka na běžecké stovce, New York z vrtulníku a 11. září), nezapomíná ale bohužel i na obyčejný nevkus. Vše je nelítostně rozházené, že to divák sotva stíhá pobrat, dočkáme se uchechtnutí i záchvatů smíchu, když ale Cohen vymýtí všechny ty samoúčelné fekalhumor scény, bude to už jen o těch záchvatech!! 70%