Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Dokumentární

Recenze (7 504)

plakát

Kramerová versus Kramer (1979) 

Hluboce nešťastná Joanna Kramerová propadá osobní nejistotě a opouští rodinné zázemí a sedmiletého syna. Ztvárněná jedinečnou a křehkou Meryl Streep, ženou, která mezi žijícími herečkami nemá absolutně konkurenci (přes deset nominací na Oscara, 14 nominací na Zlatý glóbus). Tíha výchovy padne na reklamního agenta Teda Kramera, který vidí jen svoji práci, ale postupně propadne svému synovi a jeho proměna ve starostlivého otce (i následný soudní spor) je bravurně zrežírována Robertem Bentonem (spolupracoval na scénářích Supermana či Bonnie a Clyde). Geniální Dustin Hoffman, herec malého vzrůstu, přesto nekonečných hereckých možností, je žijící legendou. Úsporně natočený film, se zaslouženým Oscarem mj. za scénář pak Benton drží pevně ve svých rukou. Líčí citové krize Američanů střední třídy, pro své oceňované scénáře využívá hereckých ikon, nešetří sentimentálními i dramaticky vypjatými scénami.. A zcela jistě si jeho kus diváckou odezvu zaslouží.

plakát

Piano (1993) 

Australský klenot. Jednoduše silný film, v hereckých výkonech, výpravou, hudbou, scénářem a kamerou jakbysmet. Na Nový Zéland situované drama němé Angličanky Ady, jejíž život představují dvě věci – láska k pianu a malé dcerce. V divokém maorském kraji má začít znovu, s novým manželem, aby unikla viktoriánskému odsuzování kvůli nemanželskému dítěti. Ale právě piano se stává pojítkem vášnivé lásky k místnímu negramotnému osadníkovi. Účelový partner totiž o klavír nejeví zájem, zatímco pro Adu je jediným symbolem civilizace, a právě dcerka matčino tajemství vypustí mimo čtyři stěny domorodého přístřeší. Ona sice nemluví, ale ani pánové z nezkušenosti hovořit „neumí“. Oscary za scénář, v obou ženských kategoriích, Zlatá palma v Cannes 1994 za film i pro Holly Hunter, zcela zasloužený divácký zájem a překrásné klavírní sekvence, nasnímané v chladných barvách nehostinné země. Přesto jsem, když jsem tenhle kus viděl potřetí, přeci jenom čekal silnější emoce.

plakát

Nelítostný souboj (1995) 

Perfekcionista Michael Mann nám předkládá kriminální zápletku se stejnou péčí jako psychologii jednotlivých ústředních postav, což Nelítostný souboj posunuje na nevšední kriminální thriller, jehož motivy se střídají z nějaké té ukradené hromady peněz (organizované šéfem zlodějské bandy, mužem v drahém obleku a s pistolí za pasem, Neilem McCauleym), dlážděné několika nevinnými mrtvolami, útěkem, sledováním (charismatický a vášnivě zaujatý poručík Vincent Hanna svůj případ ještě zdaleka nezasunul do složek s odrbaným nápisem “vyřešeno“), pomstou až k bolestivému závěrečnému partu obou hlavních představitelů. Dva muži stojící na opačné straně zákona, oba mají mnoho, jeden zázemí a manželství, druhý spoustu peněz, ženu, která by mohla představovat jeho budoucnost, ale přesto mají málo. Oba vynikají stejnou dávkou inteligence, dravosti a profesionalitou ve svých oborech. Bravurní režie, meditativní a promyšlený scénář, desítka charismatických postav, které hrají výtečný herci, a ve výsledku bezmála tříhodinový thriller, který nikdy nečeká na druhý dech. PS: Nepřekonaná neuvěřitelně intenzivní přestřelka v ulicích Los Angeles je ukázkou toho nejlepšího možného řemesla.

plakát

Requiem za sen (2000) 

Jednoduše film, u kterého by měli dávat varování. Ale to ostatní je už na nás. Nikdo nedostane druhou šanci, tohle je kšeft, ze kterého nelze vystoupit. Depresivní výprava mladého filmaře Darrena Aronofského (předtím jen levný černobílý debut Pí) vydá za několik hloupých dokumentů, kdy na zemi leží odhozená stříkačka a plačtivá dívka ve tmě mluví o své drogové závislosti. Requiem za sen je překvapením roku: osamělá vdova miluje televizi a do jedné show ji mají pozvat. Jedinou překážkou jsou přebytečná kila, protože se prostě hodlá s velkou pompou představit v rudých šatech. Jenže je nedopne. „Zaručeným“ řešením mají být prášky na hubnutí. Nejsou a ona postupně skomírá v trosku. Druhou linii tvoří její syn, jeho přítelkyně a nejlepší kamarád. Všichni tři propadli drogovému kolotoči. Úspěch byl sice v jednu chvíli na dosah (start úspěšné distribuce), ovšem stejně tak je to i se dnem té největší mizérie. Není čas vydechnout. Tvůrci dělí obraz, zpomalují jej nebo naopak zrychlují, využívají frenetického střihu, kamera je dotěrná (zařízení tvůrci montovali i na těla herců). Aronofsky nikdy netočil limonádové příběhy, nikdy nepředkládal filmy, z nichž měl mít divák příjemný pocit. Nevstřícné, intenzivní, drsné, poutavé. Měrou vrchovatou mu pomáhají herci, kdy značným překvapením je jindy komediální Marlon Wayans. Naděje neexistuje, z tohohle vlaku už prostě nejde vyskočit. PS: Jennifer Connelly musí být divákovi v závěru líto.

plakát

Batman začíná (2005) 

Začněme postupně.. Christopher Nolan na to šel totiž mazaně a svoji legendu staví před všechna dřívější dobrodružství. Jako by žádný Burton ani Schumacher neexistovali. A příběh lze rozdělit do dvou částí – pro komerčně smýšlejícího diváka je jistě působivější ta druhá, akčně pojatá dle hollywoodských šablon. Osobně jsem se ale ztrácel v jednání postav, akční scény mě nějak silně neoslovily a ty bojové byly zase na můj vkus šíleně nepřehledné. Proto mi první realističtější polovina více sedla. Z flashbacků se dozvídáme o hrdinových traumatech a postupně nahlížíme na efektní bojový výcvik. O Batmanovi nepadne ani hláska. Vše je poutavě nasnímáno a temně ozvučněno. I později mě zaujalo, jak tvůrci „vložili“ hlavní postavě jeho povinné aspekty (batmobil, tmavý kostým). Ději nic neškodí, vše má svůj rytmus. A pak přichází první akce, a za ní další.. Nolan měl štěstí především na herce. Christian Bale je opravdu nejlepší herec, který si kdy netopýří kostým oblékl, a další postavy (řada oceňovaných hereckých legend) mají ve filmu svoji úlohu, kterou pečlivě plní a netlačí se do popředí (i přesto, že v jiných filmech jsou těmi nejzářivějšími a nejobletovanějšími hvězdami). Vše je vyváženo vtipnými hláškami, film nepostrádá temnou atmosféru a spád akčního velkofilmu. Čtyři hvězdičky dávám především za slibné vzkříšení comicsového fenoménu!!

plakát

Ulice (2005) (seriál) 

Dvě hvězdičky si to snad i zaslouží, zejména díky silnému hereckého složení. Takřka nesleduju, nechci nějak dlouze rozpitvávat, jen si myslím, že si tenhle nováckej projekt tak za půl roku nezaslouží hvězdičku ani jednu.

plakát

Beverly Hills 90210 (1990) (seriál) 

Na tu dobu, proč ne? Jenže.. Kdejaký problém byl načrtnutý hnedle na začátku a do konce epizody muselo být jasno, že Brandon je skutečně ten nejlepší skaut a Kelly už nemusí na plastiku nosu.. Díval se každý, to si přiznejme. A i přes dnešní názory na naivní dialogy a prostinké situace to hltal kdekdo!! Jen dnes je dnes. Vždycky se mi ale líbila řekněme ta sociální barikáda: naši hrdinové jsou špatní z toho, že nějakej bezdomovec nemá kde strávit Vánoce, ale pak další ráno řeší, jakým bourákem pojedou do školy!! A taky to, že pokud se mezi ně dostane nějaká pohlavní choroba, tak máme jistotu, že naši skauti neohrozí nikoho kolem, jelikož všichni spolu spí pořád dokola!! No není to šlechetný? Každopádně s rodinou Walshových a studenty West Beverly High žila v českých obývácích i snad všechna tuzemská mládež. „Legendární“ znělka některým v uších nepřestává znít ani dnes.

plakát

Pobřežní hlídka (1989) (seriál) 

Ve dvanácti možná, ale teď.. Jednou bych ale moc rád viděl seriál, kde je hlavní hrdina (ne vedlejší postava, která když se jim tam už nehodí, tak ji nechají sežrat žralokem) děsně neohroženej a vždycky vyjde bez jediného škrábance a divák se s ním ztotožní - a pak bych ho nechal brutálně zastřelit třeba nějakým obyčejným zlodějíčkem!! David Hasselhoff jest příkladem..

plakát

Melrose Place (1992) (seriál) 

Asi bych se bál osudu, když to začalo celkem realisticky, ale pak scenáristickému týmu dojdou nápady, a tak musí každý hrdina/hrdinka téhle limonády povinně: potratit, být nevěrný, být postřelen, v nebezpečí požáru, pobodán, napadnut, být součástí kolotoče všemožných intrik, ale taky si pořádně (nejen postelově) užít s každým obyvatelem domu (respektive ulice). Což není právě málo.

plakát

Záře (1996) 

Divák cítí, že se skladba blíží do finále. Polodetaily Davidova obličeje zvyšují pocit napětí. Střih a za ním další. Klaviatura. Zpocené vlasy. Křečovitý prstoklad. Reflektor oslňuje virtuozovu tvář. Poprvé vidíme záběr na doprovod bubnů a zároveň v krátkém sledu i poslední celek na dirigenta a jeho orchestr. Na dirigentův poslední pohyb. Vystoupení je u konce. Diváci nadšeně vstávají. Bouřlivý aplaus. No není to úžasné? Trvalo to dlouho než tenhle kus o jednom zajatci světa hudby mohli diváci vidět, ale stálo to za to. Geoffrey Rush dokonalý, ovšem jen těžko tvrdit, zda si sošku nejcennější zasloužil víc než druzí dva představitelé stejné postavy. Každopádně palec nahoru!!