castor

Bezesporu kvalitní milostný příběh (a ideální oscarový kandidát), kde ale hlavní milostná linie něco postrádá. Scenárista sice prosytil příběh vedlejšími postavami (nadprůměrní Hoffman, Ribisi nebo Portmanová), ale tu a tam už neví, kam svoje hrdiny nasměrovat. Minghella je ale mnohem lepší vypravěč milostných příběhů, takže Lawova cesta domů byla příšerně dlouhá (a místy nesnesitelná). Bez připomínek je skvostná vizuální stránka. Ta společně s vynikajícími herci a hudbou Gabriela Yareda zachraňuje to, co scénář nedokázal. Minghella tak namíchal velmi specifický nápoj, který občas velmi zachutná, ale jinak je místy docela studený!!

Sešlost méně či více otravných ochotníků, kteří vlezou do rádoby děsivého domu. Některé pasáže uvíznou v paměti alespoň do závěrečných titulků, jiné vyšumí okamžitě. Občas jsem se spokojeně ušklíbl. Pasivní režisér, pár pěkných ženských, několik ucházejících „nápadů“. Toť vše.

Znovu tady máme spíš umělé konflikty, na sílu vyvolané, nikam nesměřující, dějově je to průměr těžící z oblíbené robinsonské tematiky, u kterého asi nejvíc vadí to, že idylu těchhle dvou přeruší příjezd americké lodi. Svůj náboj to tehdy mělo, vizuálně fajn, a zatímco Brooke měla při choulostivých scénách dablérku, Milla se do toho pořádně opřela. I díky tomu, když to poběží na nějakém televizním kanále, divák hned nepřepne.

Zaměňovat něco podobného s hororem je asi to samé, jako hlásat do světa, že Petr Novotný je výborný bavič. Příznivci lidských dramat nebo promyšlených thrillerů budou rozhodně zklamaní, ti ostatní bez většího očekávání si ale užijí jednoduchou story, která ale není tak pitomá nebo směšná, že by se divák musel za autory stydět. Nicméně nefunguje už hned ta základní linie (proč zadrženou pošahaná ex rovnou nevezme sekyrou po hlavě?), ty ostatní (pár nečekaných zvratů) ale vcelku ano. Dramatické momenty jsou zase zbytečně utopené a prakticky odbyté. Přitom stačilo víc rafinovaných střihů, záběrů kamery a vlastně i krve. Celé dohromady se to dalo odvyprávět za patnáct minut a to včetně pauzy nutné pro návštěvu toalety, ale člověk by zase přišel o poměrně na žánr a rozpočet slušné herce, několik netriviálních momentů a také o urputnou snahu přiblížit se nemožnému – a to Misery od Kinga.

Přišel v době, kdy Amerika už tak nějak byla připravená se vyrovnávat s Vietnamem, tedy alespoň na filmovém plátně. Konzervativní Hollywood si už dávno uvědomil, že doba se změnila a publikum chce víc. Protiválečný kus nabídne příběh naivní manželky amerického důstojníka a jejího cynického spolužáka ze střední, který se z fronty vrátil ochrnutý. Zdrženlivý milostný vztah propuká, on začne pracovat se svým opovržením vůči všemu, ona se stává vnitřně kritičtější. Hal Ashby tyhle otevřené rány dokázal ukočírovat, přitom ho začal točit jen s několika stránkami scénáře (ten nakonec získal Oscara), stejně jako dvojice (pro mě překvapení - mám ho totiž zafixovaného úplně jinak) Jon Voight a Jane Fonda). Výborný soundtrack.

V konfliktech bruslit neumí (ostatně ani na ledě mu to moc nejde), mezilidské vztahy se budou komplikovat bez jeho zkušeností, nic kloudného nezažil, chápe milosrdné lži, snaží se v tomhle propletenci vyznat a nyní zkouší štěstí u své vzdálené tety. Ani nechtěl a už vytvořil pátý vrchol podivného čtyřúhelníku, ve kterém jsou dvě sestry a dva bratři, kteří spolu chodí, ale milují vždy toho druhého. Tedy si to alespoň myslí. Ospalé tempo nevadí, máme tu před sebou jeden z nejlepších českých filmů konce tisíciletí. Mladí lidé jsou tu stejně jako v Gedeonově Indiánském létě citově zmatení, nikdo z nich není povrchně vykreslený, každý si ukousne kus svého hereckého koláče. Pochopitelně především debutující Pavel Liška, který je tak přesvědčivý, až z toho mrazí. Gedeon je detailista, ví, o čem chce vyprávět, s klíčovými momenty si umí pohrát a hlavně se nepředvádí. A to se cení. Chytré, lidské, neokázalé, výborně zahrané.

Sly si u mě rezolutně řekl o několik vrcholů – tehdy, když oživil svou první legendu (Rocky, 1978), o šest let později, když oživil druhou (Rambo, 1982), o dalších šest let, když utáhnul příjemnou buddy movie (Tango & Cash, 1988). Předtím se „italský hřebec“ s obludně vypracovanou fyzičkou rval v Moskvě nejen za kamaráda (Rocky IV, 1985), následně coby chrabrý horolezec v roli šité na míru (Cliffhanger, 1993) i profesionální vrah v netriviálním thrilleru (Nájemní vrazi, 1995), od té doby však uběhlo mnoho vody. Úporně se snažil o další nádechy právě s dvojicí svých ikonických legend R+R, holt zázraky se dějí právě tam, kde je nejmíň čekáte. Jeho Vítězství je na Johna Hustona (Čest rodiny Prizziů, Africká Královna) překvapivě „obyčejný” kousek ze zajateckého tábora, poměrně předvídatelný a ničím vyčnívající. A místy jsem se zastihl ve stavu „nudím se“.

Pohled na nejrychlejší kolektivní hru a zejména úspěchy českých borců vždycky velmi spolehlivě zahřejí. Divák pak s nadšením a hrdostí sleduje hokejová esa, jak si vodí své soupeře nebo jak nenechají nic projít skrz. Generace hokejistů, která se honí za plochým nesmyslem z vulkanizované pryže a která se jen tak opakovat nebude!!

Porce všemožných klišé v každém druhém záběru přesně tak, jak to mají za oceánem rádi.. Nicméně smutný kukuč za každým rohem a ten samý kukuč pronášející útrpná životní moudra na někoho určitě zafungují!!

Láska, vášeň, nenávist, záměna identity a výborné herecké výkony obou hlavních představitelů v jižanském romantickém dramatu, který i po letech docela solidně chutná. A ačkoliv má leckteré klasické atributy daného žánru, jeho zajímavost spočívá v pochybnosti, nejednoznačnosti a zvláštním neklidu.