castor

Jak vodní slalomář Jiří Prskavec s pokorou zmínil, že kdyby byla na vyhlašování ankety Klubu sportovních novinářů slavná osmašedesátka, asi by z něho žádná otázka směřující k ní nevypadla. Hokejová legenda měla rok plný poctivé práce nejprve na domácím mistrovství světa a pak začala překonávat další rekordy v NHL. Dával bych mu primát každoročně. Samozřejmě beru, co dokázali tenistky, atletka Hejnová nebo zástupci mého oblíbeného biatlonu. Předávání vnímám jako obyčejné setkání, které má mizerná hudební vystoupení, už jen průměrné moderátory bez života a spontánnosti i rozpačité publikum (dvojnásobně podivné standing ovation, páč by si Věra Čáslavská a Jiří Holík zasloužili, aby diváci stáli hned od začátku). Předchystal jsem si u toho ale spoustu věcí do práce, takže účel splněn.

Podruhé v kariéře se stal mistrem světa, a navíc v zemi judu zaslíbené. Zejména proto se stal Lukáš Krpálek podruhé v životě vítězem ankety Sportovec roku. Jenže ta jako taková postrádala to hlavní: oceněné. Chápu rozjeté soutěže, světové poháry i přípravu na nadcházející olympijskou sezonu, nicméně fakt, že na slavnostním večeru jsou 3 z 10 nejlepších sportovců, je všeříkající. Výsledky relativní, protože se srovnávají různá sportovní odvětví. Hudební doprovod fajn, poměrně pohotová Daniela Písařovicová rovněž.

Výsledky relativní, protože se srovnávají různá sportovní odvětví. Každopádně uplynulé měsíce měly být rokem, ve kterém by se vzpomínalo na góly z hokejového nebo fotbalového šampionátu, na přesné údery z nějakého grandslamu či na olympijské medaile. Jenže pandemie letošní sportovní kalendář výrazně seškrtala. O sportovní rekapitulaci v prostorách libeňské sokolovny fanoušci přesto nepřišli, bylo to fajn, sympatická Daniela Písařovicová byla znovu pohotová, jen tančení (vítězové veřejnoprávního StarDance) bylo zbytečně moc.

Písařovicové se mezi sportovci evidentně líbí. Výsledky relativní, protože se srovnávají různá sportovní odvětví. Krpálek dokázal obhájit olympijské zlato, navíc v jiné hmotnostní kategorii (klobouk dolů), dlouho přehlížená Krejčíková ovšem po celý rok dokazovala svou fyzickou i psychickou odolnost, a to na různých površích a na různých kontinentech. Dělit ji coby jednotlivkyni a pak ve dvojici s deblovou parťačkou, je krapet mimo.

Jakožto někdo, jenž do novinařiny tak trochu nahlédl, samozřejmě můžu pochybovat nad produktivitou investigativního týmu (respektive kdo v tuzemsku by mohl platit několikaměsíční hon za, sic vydatným a nesmírně atraktivním, materiálem?). Ušlechtilé drama se silným základem, kterak na nemocnou církev už nemůžeme brát pražádné ohledy. A dupnout na ně pěkně od základu. Žádná jedna senzace, ale kompletní seznam hříšníků, kteří neudrželi v kalhotách to, co měli. Tým žurnalistů z Boston Globe přinesl sérii článků o zneužívání dětí katolickými kněžími, vysloužil si za to prestižní Pulitzerovu cenu a dodal odvahu dalším, kteří se podělili o své nepříjemné zážitky. Tvůrci na to jdou s rozumem, neženou se za senzacemi, neexhibují, nutí novináře do mravenčí práce, do nekončící dřiny (a ukazuje prostředník všem těm rozumbradům, kteří mají novináře za hyeny, přičemž jsou těmi prvními, kteří hltají všechny ty tragické události, kterým bleskově roste čtenost), čímž se oddělují od povrchních webových pisálků. Nenabízí žádné atraktivní linie (výhružky ze strany mocné církevní instituce). Možná je to pro někoho nevstřícný přístup, mě osobně bavil. Překvapí třeba to, že církev nic moc nezametá pod koberec, ale místy to našemu týmu až nelogicky usnadňuje (jeden z kněží se mezi dveřmi bez potíží rozvykládá o svých choutkách). Šikovně se pracuje i s katolickými kořeny čtyřčlenného týmu, který se s důvěrou k církvi vyrovnává po svém. Abychom si rýpli i do samotného systému tištěných médií, připomene se i fakt, že redakce o případu věděla už dřív, než do něj začal bušit nový editor. Mark Ruffalo, Michael Keaton, Rachel McAdams, Stanley Tucci, Liev Schreiber. Ti všichni jsou přesní, oscarové nominace (ač zůstane jen u nich) mým oblíbencům (McAdams a Ruffalo) moc přeju. Jen Thomas McCarthy si mohl/měl víc pohrát s emocemi.

Vlezla do postele s jiným. Dokonce s někým, s kým by to Ice Man z X-Menů Shawn Ashmore nečekal. Obnovit důvěru v manželství s Ashley Greene má nový domov. Barák snů, chtělo by se napsat. Jenže se v něm odehrála vražda a sebevražda a kdo ví, jestli ještě nebude tu a tam cítit mozek, který skončil kdesi na zdi obýváku. Občas něco zavrzá, věci se objevují a mizí nebo změní polohu, občas se objeví nějaký vzkaz. Halucinace? Hysterie? Zlé to není, jen je to všechno „čekání“ už strašně dlouhé. Odhalení nakonec ne úplně špatné, samotné vypořádání se s ním mdlé. Na druhou stranu není mnoho věcí, které se pokazily, pokud divák nemá příliš vysoká očekávání. 55%

Celé to vypadá jako ambiciózní projekt tvůrců, kteří toho chtějí říct až příliš, ale nemají ani kvalitní scénář, natož ponětí, čemu chtějí dát větší důraz a co naopak jen letmo naťuknout. Což je škoda, protože se zde sešla slušná řádka zajímavých mladých hvězdiček (Anne Hathaway – naplno dokazující svůj talent i při pronášení nicneříkajících vět scénáře, dále pak Bijou Phillips, Freddy Rodríguez, Joseph Gordon-Levitt), které mají co nabídnout. Jenže takhle jen jezdí v nadupaných bourácích bez většího důvodu tam a zpátky, pronášejí plytké dialogy a dělají nesmyslná rozhodnutí. Tvůrci nás mezitím atakují hluchými a nutno podotknout i zbytečnými scénami. Nejednou je divák svědkem nějakého rozhovoru, který najednou.. prostě skončí. Nikam děj nebo třeba charakter postav neposune. Dvakrát škoda.. Co se nicméně povedlo jsou promluvy Anne Hathaway do kamery, vnímáme její osamělost, neukotvenost, nestálost.. právě proto prchá ze svého zazobaného „zázemí“ do pouličních gangů, do skutečného života, kde se dá ale velmi snadno narazit!! Newyorská dokumentaristka Barbara Kopple nakonec lépe zvládla druhou polovinu snímku.. 55%

Začátky jsou vždycky těžké a své o tom ví i Thandie Newton. Upozornila na sebe rychle, ale opravdové štěstí se na ní usmálo až koncem 90. let. Lví podíl na tom měl i uctívaný Bernardo Bertolucci, nutno ale uznat, že dosti vyčpělý a dnes spíše dramaticky naivní autor, který leda vzpomíná na své úspěšné kusy. Žádnou psychologickou hru či intelektuálskou exhibici (jako v prozatím posledních Snílcích) nečekejte. Tu se „červenoknihovně“ vyjadřuje k africké imigrantce, která doufá v propuštění manžela, studuje medicínu a uklízí v jedné starobylé vilce s centrálním schodištěm (tady se kameraman vyřádil).. a do které se za podpory nepatřičných dialogů zamiluje výstřední pianista a majitel onoho sídla. Pečlivě komponované záběry leccos vynahrazují, ale ani solidní herci nedokáží do osudového vztahu vtlačit krapet uvěřitelnosti či alespoň vášně!!

Pohádka, která (ač je to neuvěřitelné) si prakticky po celou svou délku zachovává pevnou půdu pod nohama. Nevím, čím to, protože v jinou dobu, s jinými herci, jinými tvůrci, by asi bylo zaděláno na pořádný průšvih, ale dvojici Damon-Blunt prostě věříme doslova všechno. Mimochodem, takovouhle chemii mezi ústředním duem jsem ve filmu dobrých pár měsíců neviděl.. Debutující režisér George Nolfi pak z banální romance vytěžil maximum možného, vsadil na výtečný vizuál a celému svému dítku dodal takovou zvláštní atmosféru. Jinak se to vysvětlit nedá, protože to, co si na plátně (scénáristicky) dovoluje, vážně nemá obdoby.. Chápu ale, že kukuč tanečnice Elise dokáže neuvěřitelné věci..

Prominentní soudce, vyděšená dcera, „racionálně“ smýšlející otec, nějaká ta milenka, pestrý kriminalistický tým, hysterická manželka, drzý novinář, propuštěný hošan s minulostí, nekompromisní mafián, vlivný podnikatel. Jedna vražda a v určitých kruzích ostře sledované vyšetřování. Ano, scénář místy zabředá do policejních klišé a nastylizované dialogy občas ruší, nicméně první díl je skvěle rozehraný a důmyslně vyprávěný, takže postupně rozkrýváme zajímavé okolnosti. Stejně tak druhý. A dceřina verze začíná výrazně pokulhávat. Peter Bebjak si dokonale osvojil řemeslo a tady to jen zužitkovává. Od začátku vypracoval to pravé napětí, které od psychologické kriminálky očekáváme, ponurému příběhu navíc pomáhají herny a špinavé paneláky s mnoha postavami, které mají zoufalé vyhlídky. Vraha známe od začátku, což je příjemná změna. S postavami z různých odvětví a různého sociálního postavení tak trochu hledáme odpověď na otázku, kde leží hranice, jež bychom nikdy neměli překročit. Ať už se jedná o leccos. Celou dobu jsem se bál (a komentáře tomu nasvědčovaly), že solidní nadprůměr sklouzne poslední epizodou ostře dolů. Nestalo se. Ano, pár linií bych si přál uzavřít, leccos mi nesedlo, konec je otevřený (doslovnost bych tentokrát uvítal), ale celkově velká spokojenost. Postupně se to pospojovalo a pozorný divák ví. Soustředěné, propletené, silné. Ač musíme místy přivřít oči.